Alexandr Dubček (27. 11. 1921–7. 11. 1992)

Alexander Dubček se narodil tři roky po první světové válce ve slovenském Uhrovci v domě, ve kterém žil i další slavný Slovák Ludovít Štúr. V roce 1925 společně se svými silně levicově zaměřenými rodiči a bratrem odjel jako součást družstva Interhelpo do města Piškek v sovětské Kirgizii. Později se přestěhovali do města Gorkij v Rusku, kde žili dalších 5 let. V Gorkém chodil společně se svým bratrem Júliem na střední školu.

V době mnichovské krize se jako sedmnáctiletý vrátil na Slovensko. V roce 1939 vstoupil do tehdy ilegální Komunistické strany Československa (dále jen KSČ). V té době se program KSČ opíral o tři hlavní body: neuznání Slovenského štátu, svržení fašismu a obnovení Československé republiky. O dva roky později se kvůli otcově politické činnosti musel zbytek rodiny přestěhovat z Trenčína do Velčic, kde se seznámil se svou budoucí ženou Annou. Dojížděl do Dubnice nad Váhom, kde pracoval v nástrojárně. V r. 1944 byl společně s bratrem zapojen do Slovenského národního povstání, v němž byl vážně zraněn a jeho bratr zde jako partyzán zemřel. Do konce války byl potom nucen se ukrývat.

Pracoval v Trenčíně jako údržbář. Se svou ženou měl tři syny, kteří se narodili postupně v letech 1948, 1950 a 1953. V době, kdy pracoval jako údržbář v drožďárně, byl pouze divákem politického dění, souhlasil s vládní politikou, která se orientovala především na zlepšení životní úrovně po válce. Byl politicky činný pouze na místní úrovni a to vedle svého stálého zaměstnání. V r. 1949 začal pracovat na plný úvazek jako stranický pracovník v Trenčíně, nejprve se staral o administrativní stránku okresní stranické organizace, později byl jmenován prvním tajemníkem okresní stranické organizace v Trenčíně. V r. 1951 byl přeložen do Bratislavy, tam se stal funkcionářem organizačního oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska (dále ÚV KSS) a později byl pověřen zastupováním tehdy nemocného předsedy slovenského výboru Národní fronty. V roce 1953 postoupil na funkci krajského tajemníka v Banské Bystrici.

Mezi lety 1955-1958 byl vyslán do Moskvy, aby vystudoval Vysokou školu politickou při Ústředním výboru Komunistické strany Sovětského svazu (společně např. s Milošem Jakešem či Josefem Lenártem). Když se vrátil ze studií, postupoval celkem rychle do stále vyšších stranických funkcí. Nejprve byl povolán do Bratislavy, kde byl jmenován vedoucím tajemníkem komunistické strany v Západoslovenském kraji. Již na počátku 60. let byl v opozici proti politice prezidenta a zároveň prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného. V r. 1960 byl přeložen do Prahy a stal se tajemníkem ÚV KSČ pro průmysl. V Praze se ale dostával do častých výměn názorů s A. Novotným a proto byl zanedlouho vrácen na Slovensko, kde se stal členem předsednictva a tajemníkem ÚV KSS. Na XII. sjezdu KSČ v prosinci roku 1962 byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSS, což mu napomohlo realizovat jeho první reformní plány. Stal se součástí tzv. Kolderovy komise pro vyšetřování represí a politických zločinů z 50. let.

Reformně založený Alexander Dubček o svých myšlenkách přesvědčil i některé další politiky a tak se začal uvnitř strany tvořit reformní blok, který chtěl změnit současné vedení KSČ. Klíčový byl jeho projev na podzimním zasedání ÚV KSČ v roce 1967, ve kterém požadoval oddělení stranických záležitostí od společenských, což vyústilo v požadavek na rezignaci Antonína Novotného na post prvního tajemníka. Tuto funkci dal Novotný na prosincovém zasedání k dispozici. A tak se v lednu 1968 dostává Alexander Dubček na jeho místo prvního tajemníka, zároveň dochází k personálním změnám ve vrcholném stranickém orgánu ve prospěch reforem. Právě tyto změny otevřely dveře Pražskému jaru.

Ve funkci prvního tajemníka se téměř veškerá jeho pozornost soustředila na vypracování a schválení tzv. Akčního programu KSČ. Tento dokument měl vytyčit nové směrnice pro demokratizaci strany a společnosti. Jedna z nejdůležitějších reforem Dubčekova vedení bylo zavedení svobody tisku, federalizace Československa, byly zakládány nové politické kluby, přesto ale měla být vedoucí úloha KSČ zachována. Během jara 1968 dochází k dalším personálním změnám, výměně prezidenta a ke schválení Akčního programu KSČ. Tzv. socialismus s lidskou tváří, jak bylo toto politické uvolňování nazýváno, se stal sice velice populárním u občanů Československa, ale setkal se s ostrou kritikou ze strany dalších členů Varšavské smlouvy, především ze strany sovětského vedení, v jehož čele stál v té době Leonid I. Brežněv.

Toto znepokojení vyjádřili vedoucí aktéři zemí Varšavské smlouvy na několika společných schůzích. Dubček přesto pokračoval reformním směrem politiky a tak následoval vpád vojsk pěti armád Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna, obsazení území a zmocnění se kontroly nad československým státem. Po tomto převratu byl Dubček zatčen (stejně jako většina vedoucích členů KSČ) a převezen do Užhorodu v Zakarpatské Ukrajině a následně do Moskvy. V Moskvě byli vedoucí činitelé KSČ donuceni podepsat dokument, který obsahoval body, podle nichž se mělo Československo „znormalizovat“ – tzv. Moskevský protokol. Po návratu československých politiků domů začíná tedy období normalizace, jehož první fáze je charakteristická reorganizací ÚV KSČ, vlády a sdělovacích prostředků. Dubček tedy musel postupně odvolávat reformně založené komunisty. Jediný bod Akčního programu, který se mu podařilo naplnit, byla federalizace Československa. V říjnu 1968 byl, jako všichni ostatní poslanci, donucen pod hrozbou další okupace podepsat dokument o legálním pobytu sovětských vojsk v Československu.

V dubnu 1969 rezignoval na funkci prvního tajemníka KSČ, za jeho nástupce byl zvolen Gustáv Husák. Také bylo zvoleno nové vedení KSČ, v němž reformně založení politici byli v jasné menšině. Po jeho odchodu byli všechny reformy a organizace vzniklé v období Pražského jara zlikvidovány. Od dubna do října 1969 působil jako předseda Federálního shromáždění. V této funkci podepsal tzv. pendrekový zákon, který legalizoval tvrdé zásahy proti demonstrantům na první výročí okupace v srpnu 1969. Poté byl odvolán z předsednictva komunistické strany Československa, vzdal se členství v ÚV KSČ i KSS. Ve svých 49 letech tedy skončil svou aktivní politickou kariéru a žil natrvalo v Bratislavě se svou rodinou. Po neúspěšném pokusu o nastolení demokratičtějšího politického systému byl Alexander Dubček a celá jeho rodina vystavena veřejným útokům a jakési pomlouvačné kampani ze strany představitelů KSČ. V říjnu 1969 se dozvěděl, že má být předsednictvem KSČ povolán jako diplomat do Ghany, tuto možnost odmítnul. Později na nátlak manželky, která tento veřejný tlak špatně snášela, přijal nabídku na diplomatické místo v Turecku, kde strávil několik měsíců.

Když se poté v roce 1970 vrátil, byl vyloučen z KSČ. Nalézt si poté v Československu práci pro něj nebylo jednoduché, nakonec získal místo mechanizátora v Západoslovenských státních lesích, kde měl na starosti údržbu a fungování strojů. V r. 1981 z tohoto zaměstnání odešel do důchodu. Až do roku 1989 byl Alexander Dubček a jeho rodina pod policejním dohledem, byl dlouhá léta odposloucháván a vyřazen ze všech organizací, kterých byl členem. Po celá léta sovětské okupace psal osobní prohlášení politickým orgánům v Praze – protestoval proti věznění a jiným formám pronásledování disidentů. V r. 1988 mu byl boloňskou univerzitou udělen doktorát honoris causa za zásluhy o prosazování lidských práv. V listopadu 1989 se zúčastnil mnohatisícové protestní demonstrace v Bratislavě, která se konala jako reakce na události v Praze. Když se 26. 11. 1989 objevil na balkóně budovy vydavatelství Melantrich na Václavském náměstí, společně s Václavem Havlem symbolizovali spojení českých a slovenských opozičních sil v boji proti zbytkům stalinského režimu.

V roce 1989 se oficiálně vrátil do politiky. Mezi prosincem 1989 a červnem 1992 vykonával funkci předsedy Federálního shromáždění, předsedal i volbě prezidenta Václava Havla. Alexander Dubček přijímal návštěvy z celého světa a sám cestoval, aby navázal lepší a stabilnější vztahy a spolupráci s ostatními státy. Jeho hlavním zaměřením v těchto letech bylo dosáhnout dohody mezi Čechy a Slováky o kritických problémech ústavního uspořádání státu a o rozdělení pravomocí mezi federací a národními vládami. V červnu 1992 kandidoval a byl zvolen do federálního parlamentu. Velice obdivoval Williho Brandta a sám se v roce 1992
ujal vedení sociálně demokratické strany na Slovensku.

Prvního září 1992 měl Alexander Dubček na cestě do Prahy na dálnici D1 autonehodu. Byl hospitalizován v pražské nemocnici, ale o dva měsíce později svým zraněním podlehl.

Autorka textu: Kateřina Hofferová