Hirošima a Nagasaki, srpen 1945

Válka v Pacifiku a Postupimská konference

V Tichém oceánu stále ještě probíhaly velmi kruté boje mezi Spojenci a Japonskem. Americkým vojskům se v krvavých bojích podařilo získat strategicky významné ostrovy Iwodžima a Okinawa, kde byla zřízena letiště. Z nich byla zahájena letecká ofenziva, jejímž cílem měla být příprava invaze na samotné japonské ostrovy. Vojenští plánovači a velící generálové si uvědomovali, že nepůjde o operaci jednoduchou. Japonští vojáci byli připraveni bránit ostrovy s nepředstavitelnou urputností, jak to ostatně dokazovaly už předchozí boje, při kterých američtí vojáci praktici nezískávali žádné zajatce. Japonci bojovali vždy do posledního dechu, přičemž mentalitě amerických a evropských vojáků bojujících v Pacifiku byla cizí především japonská ochota sebeobětování, nejvíce proslulá útoky sebevražedných letounů kamikadze.

Představitelé Spojenců, kteří se sešli po skončení války v Evropě v Postupimi u Berlína, o situaci v Tichomoří jednali a přijali tzv. Postupimskou deklaraci adresovanou představitelům Japonska. Americký prezident Harry Truman, britský premiér Winston Churchill a čínský vůdce Čankajšek v ní vyzývali reprezentanty země vycházejícího slunce k okamžité kapitulaci, jinak hrozili, že dojde ke zničení japonských ozbrojených sil a i celé země. K deklaraci se nepřipojil Sovětský svaz, který v té době ještě nebyl ve válečném stavu s Japonskem. Sověti, právě s ohledem na ujednání konference, vstoupili oficiálně do války proti Japonsku 8. srpna 1945.

Japonští představitelé výše zmíněnou deklaraci odmítli a rozhodli se pro další boj. Prezident USA stál před dilematem, jak dál pokračovat ve válce. Na jedné straně se otevírala možnost vylodění na japonských ostrovech, přičemž ale vojenští plánovači prezidenta varovali, že vojska USA a jeho spojenců pravděpodobně utrží velké materiální a především lidské ztráty. Na druhé straně se prezidentovi nabízela možnost užití atomových zbraní. Prezident Harry Truman nakonec zvolil druhou variantu, přičemž doufal, že užití jaderných bomb bude mít silný dopad na japonské odhodlání vést válku. Doufal, že Japonci pochopí, jaký technologický náskok Spojenci mají a nakonec kapitulují, čímž budou ušetřeny životy vojáků, kteří by při dobývání samotného Japonska nevyhnutelně padli.

Vývoj atomové bomby

Spojené státy americké spustily vývoj atomových zbraní, známý jako Projekt Manhattan, již v roce 1939. Popud k zahájení projektu dal patrně známý dopis Alberta Einsteina prezidentu Franklinu Rooseveltovi, ve kterém slavný fyzik podporovaný svými kolegy vyslovil domněnku, že se nacisté pustili do výroby atomových zbraní a bylo by nanejvýš vhodné, aby USA v zájmu své národní bezpečnosti také odstartovaly výzkum a vývoj těchto zbraní. V průběhu následujících let bylo stále více jasné, že se USA pravděpodobně nevyhnou nutnosti vstoupit do války, což se na konci roku 1941 ukázalo jako pravdivé.

Celý projekt, k němuž se přidaly ještě Velká Británie s Kanadou, dostal vysokou prioritu. Řada nejvýznamnějších fyziků zúčastněných států vedených Robertem Oppenheimerem musela během následujících let vyřešit celou škálu nejrůznějších problémů. Po více než tříletém intenzivním výzkumu byla nakonec první atomová bomba pokusně odpálena na cvičné střelnici v Novém Mexiku. Poznatky získané tímto pokusem pak byly využity pro sestrojení bomb, které nesly název Fat Man (Tlouštík) a Little Boy (Chlapeček). Štěpný materiál první z nich byl tvořen uranem, druhá bomba obsahovala plutonium. Právě tyto dvě bomby se pak staly prvním a doufejme, že posledním případem užití nukleárních zbraní v dějinách lidstva.

Hirošima a Nagasaki

Po odmítnutí Postupimské deklarace, jak již bylo zmíněno, rozhodl prezident Harry Truman o jejich použití. Armáda věnovala velkou pozornost výběru cílů. Mělo se jím stát japonské město s rozvinutou průmyslovou výrobou, které dosud nebylo příliš zasaženo konvenčním bombardováním. Jako první bylo vybráno město Hirošima, kde se předpokládalo, že jeho poloha (město leželo v údolí mezi horami) jen umocní sílu výbuchu. K jeho bombardování došlo 6. srpna 1945. Nálet provedl bombardér B – 29 s názvem Enola Gay pod vedením plk. Paula Tibbetse. Mise byla z vojenského hlediska úspěšná. Následky jaderného výbuchu nad hustě obydleným městem byly otřesné. Okamžitě zahynulo podle odhadů 70 tisíc lidí a následky zranění po výbuchu a v důsledku radiace v dalších dnech ještě dalších 70 tisíc.

Jelikož po bombardování nepřišla očekávaná japonská kapitulace, bylo rozhodnuto o dalším útoku. Dne 9. srpna 1945 vzlétl další bombardér B -29, tentokrát pojmenovaný Bockscar, pod vedením mjr. Charlese Sweeneyho. Jeho cílem bylo japonské město Kokura. Po příletu nad něj však posádka zjistila, že je zahaleno velkou oblačností, která znemožňuje přesné navedení letounu. Bylo tedy rozhodnuto, že bude bombardován náhradní cíl, kterým bylo město Nagasaki. V něm se nacházely velké průmyslové závody vyrábějící různý vojenský materiál. Počet obětí v tomto městě byl poněkud menší než v případě Hirošimy. Bylo to způsobeno tím, že bomba dopadla poněkud jinam, než bylo plánováno, ale i tak je počet obětí obrovský – celkem asi 80 tisíc osob.

Kapitulace

Americká armáda počítala s dalším případným použitím bomb, ale toho už nebylo potřeba. Císař Hirohito se rozhodl, že vyhlásí kapitulaci Japonska a učinil tak i přes určitý odpor militantních kruhů, jež požadovaly pokračování války. Ve svém projevu Hirohito uvedl jako důvod svého kroku jednak vstup SSSR do války proti Japonsku a dále také to, že nepřítel vlastní zbraň, proti níž se nelze bránit. Císař apeloval na Japonce, že svůj krok činí v zájmu zachování národa, který by byl jinak vymazán z mapy. K oficiálnímu podepsání kapitulace pak došlo 2. září 1945 v Tokyu na palubě americké bitevní lodi. Teprve tímto aktem byl definitivně ukončen patrně nejkrvavější konflikt v dějinách lidstva.

O tom, zda použití nukleárních zbraní, bylo skutečně nezbytné, se dodnes vede mezi odbornou i laickou veřejností velká debata. Zastánci jejich užití tvrdí, že použití jaderných bomb urychlilo konec války a zamezilo ještě mnohem větším lidským obětem a to nejen na straně Spojenců ale i Japonců. Odpůrci naopak namítají, že použití jaderných zbraní bylo aktem odporujícím mezinárodnímu právu a tedy i válečným zločinem. Argumenty zastánců bombardování odsuzují jako nemorální.

V Japonsku vedl po válce počet obětí a materiální škody způsobené jadernými zbraněmi k vzniku přesvědčení, že by mělo dojít k likvidaci tohoto druhu vojenského arzenálu. K upevnění tohoto názoru přispívají výpovědi přeživších obětí, v Japonsku nazývaných jako hibakuša .

Autor textu: PhDr. Lukáš Šlehofer