PhDr. Milan Rastislav Štefánik (vědec - voják - politik)

Dětství a dospívání

Byl šestým dítětem z celkového počtu dvanácti potomků, z nichž se odrostlejšího věku dožilo pět synů a čtyři dcery. Po absolvování farní školy byl rodiči vyslán ke spřízněné rodině do Šamorína, aby se naučil maďarsky. To bylo třeba k dalšímu studiu, neboť střední škola se slovenským vyučovacím jazykem tehdy v Království uherském neexistovala. Na podzim 1880 tak začal studovat na evangelickém lyceu v Prešpurku, tedy na stejné škole, kde studovali také jeho starší bratři Igor a Pavel, a později i mladší bratr Ladislav. Po třech letech přešel na gymnasium v Soproni a nakonec maturoval v červenci 1898 na gymnasiu v Sarvasi.

Na podzim 1898 se zapsal ke studiu stavebního inženýrství na Císařském královském českém vysokém učení technickém v Praze, po dvou letech však přešel na filosofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy university v Praze, kde studoval astronomii a přírodní vědy. V letech 1902 až 1904 se dostal na studijní pobyty na universitách v Curychu, Miláně a Ženevě, po návratu dokončil studia, obhájil rigorosní práci a v říjnu 1904 byl promován.

Během svých pražských studií se zapojil do činnosti slovenské kulturní obce v Praze, byl členem spolku Detvan a přispíval do časopisu Hlas. Navázal úzké kontakty s částí české politické scény soustředěné kolem Tomáše G. Masaryka, ze zahraničí přispíval do jejich časopisu Čas, a mezi pražskými podnikateli měl také několik štědrých mecenášů, kteří se podíleli na financování jeho studijních pobytů v zahraničí.

Věděcká kariéra

Počátkem roku 1905 odjel do Francie, kde získal lukrativní místo u tehdejší kapacity v oboru astronomie, profesora pařížské Sorbony Pierra J. C. Janssena. Řídil činnost jeho astronomické stanice na alpském vrcholu Mont Blanc a podnikl několik vědeckých expedicí na různá místa na světě. Dostal se na Tahiti, do Turkestánu, na Saharu, do Brazílie a Ekvádoru. Díky tomu si získal v evropských vědeckých kruzích značnou proslulost, koncem roku 1911 obdržel prestižní cenu Francouzské akademie a na jaře 1914 byl, již jako francouzský občan, vyznamenán rytířským křížem Řádu čestné legie.

Až do první světové války vydal desítku odborných publikací, jež posunuly poznatky vědecké astronomie výrazně vpřed. Neustálé pracovní vypětí během cest po celém světě se však nepříznivě podepsaly na jeho zdravotním stavu. Na jaře 1914 se musel podrobit operaci žaludku, tato choroba jej provázela celou válku a dvakrát – na podzim 1915 v Srbsku a na Sibiři koncem roku 1918 – se kvůli ní dostal na pokraj smrti.

První světová válka

Po vypuknutí první světové války urychleně dokončil své vědecké projekty a v lednu 1915 vstoupil jako dobrovolník do francouzského letectva. Tehdy totiž nebyl u příslušníků této zbraně, na rozdíl od pěchoty, jezdectva či dělostřelectva, špatný zdravotní stav překážkou ve službě. Absolvoval základní pilotní výcvik v Chartres a stíhací výcvik v Le Bourget, po přidělení k bojové jednotce obdržel v květnu 1915 nejnižší důstojnickou hodnost. Kromě letecké činnosti na západoevropském válčišti si však získal obrovskou popularitu mezi letci i jejich velením úspěšným předpovídáním počasí. Do léta 1915 vytvořil základy vojenské meteorologické služby ve francouzském letectvu a zpracoval také její první směrnice. Koncem srpna 1915 odjel jako dobrovolník na balkánské válčiště, enormní zátěž letecké činnosti však u něho vyvolala recidivu žaludeční choroby. V poslední chvíli byl letecky přepraven do Říma, kde se podrobil nové operaci žaludku.

Koncem roku 1915 obdržel delší zdravotní dovolenou a vrátil se do Paříže, kde se seznámil s politickou činností profesora Tomáše G. Masaryka. Díky svým známostem v nejvyšších pařížských kruzích mu v únoru 1916 zprostředkoval setkání s francouzským ministerským předsedou Aristidem Briandem. Výsledkem jejich jednání bylo vytvoření řídícího orgánu krajanského a exilového hnutí, Československé národní rady.

Na jaře 1916 se vrátil do služby a krátce působil jako letec na italském válčišti, kde se podílel hlavně na propagační letákové akci, zaměřené na rakousko-uherské vojáky slovanských národností. V červnu 1916 byl vyslán do Ruska, přičemž zde mohl skloubit svoji činnost příslušníka francouzské vojenské mise a delegáta Československé národní rady. V Kyjevě se podílel na jednáních představitelů ruských krajanů a exilového ústředí, během podzimní cesty do Rumunska se mu podařilo mezi českými zajatci získat více než tisícovku dobrovolníků pro předpokládané československé vojenské jednotky ve Francii.

Počátkem roku 1917 se dostal do ostrého střetu s místopředsedou Československé národní rady Josefem Dürichem, jenž prosazoval jednoznačnou orientaci československého exilového hnutí na Ruské císařství. Tento spor nakonec vyřešilo vypuknutí ruské revoluce počátkem března 1917, jež monarchii v Rusku smetla. V té době však již odjel z Ruska nejprve do Francie, kde podal hlášení o své činnosti. Následně byl pověřen prošetřením možnosti získání dobrovolníků v Itálii a ve Spojených státech amerických.

V červenci 1917 zahájil náborovou akcí mezi českými a slovenskými krajany ve velkých amerických městech, která přinesla své plody již na jaře 1918 příchodem prvních dobrovolníků do Francie. Koncem roku se vrátil do Paříže, kde se podílel na dosažení dohody mezi francouzskou vládou a Československou národní radou o vytvoření samostatných československých vojenských jednotek v rámci francouské armády. Na jaře 1918 navštívil dvakrát Itálii, kde se mu podařilo uzavřít smlouvu s italskou vládou, týkající se podmínek vzniku československých vojenských jednotek v rámci italské armády. Zároveň jej zde potkalo životní štěstí při seznámení s markýzou Giulianou Benzoniovou, se kterou se zamýšlel po skončení války oženit.

Ministrem války

V létě 1918 odjel spolu s velitelem československého zahraničního vojska, generálem Pierrem T. Ch. M. Janinen přes Spojené státy americké a Japonsko na ruskou Sibiř, kde mezitím československé vojenské jednotky ovládly základní komunikační spojnici a podnítily tak všeobecné vystoupení proti bolševické vládě. Během cesty se dozvěděl, že byl, po oficiálním uznání československé zahraniční akce spojenci, v polovině října 1918 jmenován ministrem vojenství prozatímní československé vlády. Po vyhlášení československé samostatnosti a vzniku vlády v polovině listopadu 1918 mu tato funkce byla potvrzena v rámci první československé vlády premiéra Karla Kramáře.

Po příjezdu na Sibiř provedl již jako odpovědný ministr reorganizaci československých vojenských jednotek, jež byly staženy z přímých bojových akcí ke střežení týlových komunikací sibiřského válčiště ruské občanské války. Podařilo se mu zabránit vzniku rozsáhlé krize důvěry mezi dobrovolníky, kteří oprávněně požadovali návrat do svobodné vlasti. Zároveň zlikvidoval původní dobrovolnický statut a nastolil zde standardy obvyklé v jiných armádách. Kvůli recidivě žaludeční choroby však musel Sibiř opustit, odjel do Šanghaje a odtud do Francie. Zde se snažil dosáhnout co nejrychlejšího odsunutí československých vojenských jednotek ze Sibiře do vlasti. Dostal se však do ostrých kompetenčních sporů s Edvardem Benešem, jenž za jeho nepřítomnosti dohodl budoucí vojenskou podřízenost nové československé armády francouzskému velení, což vyvolalo ostré spory mezi francouzskými a italskými vojenskými představiteli. V dubnu 1919 proto odjel nejprve na jednání do Itálie a následně se rozhodl vyřešit celý problém osobním jednáním ve vlasti.

Počátkem května se vydal na svůj poslední let, který však skončil leteckou katastrofou a jeho smrtí spolu s celou leteckou osádkou. Vzhledem ke skutečnosti, že havárie nebyla detailně prošetřena, zůstává smrt jediného československého ministra války dodnes obestřena několika nejasnostmi a často bývá různými extremisty využívána k politické propagandě. autor textu: PhDr. Jiří Fidler