Státní svátek 28. října

V průběhu podzimu 1918 se blížil konec první světové války, děsivého konfliktu, který nenávratně poznamenal tvář Evropy a zasáhl do osudů milionů lidí. Rakousko – Uhersko, mezi Čechy nemilovaný ale trpěný stát, ve kterém kromě nich žila ještě celá řada dalších národů středovýchodní Evropy, byl u konce s dechem. Národním celkům se otevírala cesta k samostatnosti, o které se ještě před několika lety nikomu ani nesnilo. Česká domácí politická reprezentace soustředěná v Národním výboru se na získání samostatnosti připravovala, ale tak rychlé zhroucení monarchie, ke kterému došlo na konci října 1918, přece jenom nečekala. Svědčí o tom např. ten fakt, že někteří čelní představitelé Národního výboru nebyli v té době přítomni v Praze, ale odjeli na základě povolení rakouské vlády do Ženevy, kde se měli setkat s představiteli exilové politické reprezentace.

Ani exiloví reprezentanti soustředění kolem pozdějšího prezidenta T. G. Masaryka nečekali tak rychlý konec války. Edvard Beneš ještě na počátku podzimu 1918 očekával konec konfliktu až na jaře 1919, kdy se měla plně prosadit převaha států tzv. Dohody nyní již podpořená americkými vojsky na západní frontě. Přesto podnikli exiloví reprezentanti řadu kroků, které výrazně posílily postavení exilových orgánů a vyústily v uznání Československé národní rady, vrcholného orgánu zahraničního odboje, jako budoucí československé vlády ze strany jednotlivých dohodových mocností v průběhu roku 1918. Jakousi pomyslnou tečkou za tímto snažením bylo vyhlášení tzv. Washingtonské deklarace 18. října 1918, ve které T. G. Masaryk proklamoval jménem prozatímní vlády budoucí československý stát a to včetně základních principů, na jejichž základě měl fungovat.

Jak už bylo řečeno, na konci října 1918 v Praze nebyla přítomna část vrcholných domácích politiků. Ti, kteří neodjeli na jednání do Ženevy, využili nálady obyvatelstva, které si vyložilo publikování tzv. Andrássyho nóty, jako konec monarchie. Ve skutečnosti rakouský ministr zahraničí Gula Andrássy jen žádal amerického prezidenta a zahájení mírových rozhovorů a to na základě předběžně formulovaných podmínek. Mezi nimi však byl také bod, který mluvil o právu národů na sebeurčení. Lid se shromáždil v ulicích a začalo živelné odstraňování symbolů monarchie. Pětice významných politiků, později známá jako tzv. muži října, ve složení Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný, Alois Rašín a Vavro Šrobár se ujala jednání s rakouskými úřady. Jedním z nejvýznamnějších aktů bylo převzetí správy Obilného úřadu v Praze, který měl na starosti zásobování českých zemí potravinami. Jejich distribuce byla jedním z nejpalčivějších problémů a tak správa tohoto úřadu dávala mužům října do rukou velkou moc. Celé snažení pak bylo završeno přijetím prvního zákona samostatného státu, ve kterém stálo, že stát československý se stal skutečností.

V následujících dnech se zpráva o vzniku státu postupně šířila i mimo Prahu. Přestože netušili o událostech v Praze, přihlásili se k budoucímu Československu taktéž představitelé slovenského národa na shromáždění v Turčianskom Svätom Martině 30. října 1918. Definitivně pak bylo konstituování státu završeno po návratu delegace ze Švýcarska. Na slavnostní schůzi Národního výboru 13. listopadu 1918 byla přijata prozatímní ústava a zvolena první vláda Československé republiky v čele s Karlem Kramářem. Prvním prezidentem byl pak jednomyslně zvolen T. G. Masaryk.