Vláda národního porozumění (prosinec 1989 - červen 1990)

Tyto formální akty uzavřely první fázi "sametové revoluce", v níž Komunistická strana Československa (KSČ) přišla o svoji ústavně zakotvenou hegemonii ve společnosti. A to se projevilo ve složení vlády – komunisté v ní ztratili většinu. Předcházela tomu dramatická zápletka. O týden dříve, 3. prosince, se veřejnosti představila rekonstruovaná vláda komunistického premiéra Ladislava Adamce, v níž z dvaceti vládních funkcí patnáct obsadili členové KSČ. V odporu proti této vládě s velkou převahou komunistů nalezla československá veřejnost pádný důvod k rozpoutání nové vlny rázných, ale pokojných protestů. Manifestující občané však nepožadovali úplný odchod komunistů z politiky, nýbrž jen to, aby jim ve vládách a dalších institucích nepatřila většina. Právě s ohledem na to byl nový kabinet, vedený komunistou Mariánem Čalfou, označen za vládu národního porozumění. Vyjadřovalo to, že celý národ porozuměl kompromisní politické dohodě a přijal ji jako východisko z krize. Věcně vzato se kabinet spíše měl jmenovat vládou historického kompromisu. Ale převratné doby zpravidla volí mimořádné, většinou vzletné názvy.

Z jedenadvaceti vládních funkcí zůstalo deset členům KSČ, dvě lidovcům, dvě socialistům a sedm křesel obsadili ministři bez politické příslušnosti. Zatímco formuli „15:5“ veřejnost striktně odmítla, formuli "10:11" nadšeně přijala. Oba číselné poměry dobře ukazují meze „sametové revoluce“. Stranický klíč fungoval ovšem jen jako ryze situační a formální ukazatel, neboť velmi záhy vystoupili z KSČ ministerský předseda Marián Čalfa, první místopředseda vlády Valtr Komárek a místopředseda vlády a šéf Státní plánovací komise Vladimír Dlouhý a poměr sil se výrazně změnil v neprospěch KSČ. Vláda se z počátku těšila téměř bezmezné důvěře veřejnosti, která ji spíše než za vládu politickou považovala za sbor odborníků, kteří vyvedou zemi z politické krize a ekonomické stagnace. Důvěra lidí v odborníky, ve vědeckou, tj. v zásadě nepolitickou správu země na nějaký čas zcela zakryla stranické kritérium (to se ovšem o rok později vrátilo s nečekaně plnou silou; v převratné době se rychle a často přímo protikladně mění postoje a názory). Demokratická hnutí – Občanské fórum a Veřejnost proti násilí – neobsadila sice většinu křesel v Čalfově vládě, ale ovládla většinu klíčových rezortů a jejich ministři patřili k nejpopulárnějším osobnostem své doby: disidentský novinář Jiří Dienstbier jako ministr zahraničních věcí, dělnický předák Petr Miller jako ministr práce a sociálních věcí, liberální ekonom z šedé zóny Václav Klaus jako ministr financí, tribun sametové revoluce Valtr Komárek jako místopředseda vlády pro ekonomickou reformu, katolický aktivista Ján Čarnogurský jako první místopředseda vlády. Ostatní ministři zůstávali více či méně v jejich stínu.

Federální vláda a Federální shromáždění, v němž se koncem ledna 1990 komunisté také vzdali většiny, zahájily svižnou liberalizaci a demokratizaci politického, společenského a hospodářského života. 23. ledna 1990 byl přijat „malý zákon o politických stranách“ umožňující vznik pluralitního politického systému. Výhody se dostalo etablovaným stranám předlistopadové Národní fronty, jež se bez omezení staly součástí demokratické politiky (včetně KSČ). Nový prvek do ní vnášela zatím jen politická hnutí – Občanské fórum a Veřejnost proti násilí. Vedle těchto parlamentních formací byly zakládány četné další politické strany s ambicí prosadit se v lednových a únorových kooptacích a zejména pak v červnových a listopadových volbách. Nový volební zákon, přijatý 27. února, stanovil, že se bude volit podle systému poměrného zastoupení, ve 12 obvodech, s 5% omezovací klauzulí (v SNR 3%); volební období bude dvouleté a hlavním úkolem politiků bude přijmout nové ústavy, upevnit demokracii a reformovat ekonomiku.

Důležité zákony zakotvující občanské svobody – o sdružování občanů, o právu shromažďovacím a právu petičním, novelu tiskového zákona a občanského zákoníku – přijal parlament podle návrhů federální vlády 27.-29. března 1990. Základní podmínky pro nadcházející změny v ekonomické oblasti měly vytvořit zákony o zrovnoprávnění všech forem vlastnictví, o akciových společnostech, o individuálním podnikání fyzických osob, o státním podniku, schválené v druhé polovině dubna. Na počátku května byl na základě návrhů prezidenta a vlád zrušen trest smrti, přijata novela zákona o soustavě základních a středních škol a nový vysokoškolský zákon poskytující akademických obcím svobodu a autonomii.

Také změny v zahraničněpolitické orientaci byly velmi dynamické a naznačovaly, že Československo usiluje o návrat do Evropy a světa. Tuto tendenci symbolicky podtrhly dvě nevšední zahraniční návštěvy – 2. února přijel 14. tibetský Dalajláma, čerstvý držitel Nobelovy ceny míru; a 21.–22. dubna navštívil Čechy, Moravu a Slovensko papež Jan Pavel II. Dne 26. února byla v Moskvě uzavřena dohoda mezi vládami ČSSR a SSSR o odchodu sovětských vojsk z Československa (27. června 1991 odešel poslední sovětský voják). Zahraniční politika ČSFR, reprezentovana ministrem Dienstbierem a prezidentem Havlem, předpokládala, že oba vojenské bloky – NATO a Varšavská smlouva – postupně zaniknou a budou nahrazeny systémem kolektivní bezpečnosti v rámci Komise pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Později měla vzniknout Konfederace evropských států jako předstupeň Spojených států evropských. S ambiciózním návrhem vystoupil Jiří Dienstbier 3. dubna v Královském institutu mezinárodních vztahů v Londýně. V Moskvě 6. června na setkání členských států Varšavské smlouvy pak bylo dohodnuto postupné rozpuštění sovětského vojenského paktu. Československo projevilo zájem o spolupráci se západoevropskými institucemi a rada Evropy mu udělila 7. května statut zvláštního hosta. Týž den podepsala československá vládní delegace v Bruselu dohodu o obchodní a hospodářské spolupráci s Evropským společenstvím.

Paralelně se svižným liberalizačním a demokratizačním úsilím se objevovaly první krizové symptomy přechodu k demokracii. Veřejné mínění přihlíželo především ostrým sporům o koncepci řízení ministerstva vnitra, o nejlepší „scénář“ ekonomické reformy, o název společného státu Čechů a Slováků a v neposlední řadě o postavení KSČ mimo zákon. Atmosféra „národního porozumění“ v prvních měsících nového roku vyvanula. Od ledna 1990, v souvislosti s prvními víceméně spontánními, někdy ovšem až divokými lustračními procesy, muselo postupně z federální vlády odejít několik ministrů podezřelých z toho, že v minulosti spolupracovali s komunistickou Státní bezpečností. Odehrálo se to většinou v tichosti, aby příliš neutrpěla pověst sboru nezkompromitovaných odborníků.

Po celé přechodné období otřásal politikou problém Státní bezpečnosti. Ministerstvo vnitra se okamžitě stalo centrem pozornosti několika zájmových skupin, přičemž ministři z OF a VPN neměli až do červnových voleb na přímé dění v resortu rozhodující vliv. Novému ministru vnitra Richardu Sacherovi (ČSL) se zpočátku dostávalo plné podpory prezidenta Havla a rady KCOF. Avšak poté, co se ukázalo, že jeho koncepce personální kontinuity se zásadně rozchází s představami OF o okamžitém propuštění všech „estébáků“ , propukl ostrý a nevybíravý spor. Leitmotivem neveřejných či poloveřejných aktivit na vnitru bylo přivlastnit si mocenský kapitál, skrývající se v archivech ministerstva.

Také otázka ekonomické transformace se stala předmětem ostrých polemik. Za své vzaly představy o klidné a ryze odborné nápravě hospodářských věcí zdeformovaných centrálním plánováním. Ekonomika se stávala výbušným politikem. Z podnětu Občanského fóra začala neformální soutěž o nejlepší „scénář ekonomické reformy“, v níž se snažily uplatnit a vyniknout rozličné skupiny a školy. Je přirozené, že nejvlivnějšími se nakonec ukázaly být koncepce vypracované ekonomickými odborníky tří vlád národního pozumění – federální, české a slovenské. Návrh reformy vytvořený týmem expertů při Pithartově české vládě se v určitých bodech shodoval s koncepcí, kterou razili ekonomičtí odborníci federální vlády pod vedením ministrem financí Václava Klause. Avšak mezi českým a federálním týmem panovala konkurenční nevraživost, která bránila produktivní spolupráci. Slovenských pohled na ekonomickou reformu se rodil paralelně, bez jakéhokoliv dotyku s českými a federálními koncepcemi. To předznamenávalo odklon slovenských národních zájmů od společného státu. Povážlivou nepropojenost českých a slovenských vizí zaznamenali představitelé OF a VPN až před volbami, a to už bylo pozdě na zahájení produktivní kooperace.

Navzdory dalším problémům a komplikacím (především spory o postavení KSČ mimo zákon a opatření proti místním „nomenklaturním kádrům“ a „komunistickým mafiím“) se vláda těšila poměrně značné popularitě. Do nejvýraznějších politiků si lidé promítali své tužby a očekávání. Prezident Václav Havel ztělesňoval jinou politiku – otevírající nápaditými a nebyrokratickými způsoby tabuizovaná témata, politiku prodchnutou morálními apely. Ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier byl spojován s novou a prozápadní zahraničněpolitickou orientací Československa. Ministr financí Václav Klaus se už v přechodném období stal reprezentantem rychlé a mnohoslibné ekonomické reformy. Na Slovensku patřili mezi nejoblíbenější politiky předseda vlády Milan Čič i předseda SNR Rudolf Schuster, kupodivu tomu nijak nebránila jejich spjatost s předlistopadovým komunistickým establishmentem. Nepochybně to také ovlivnila skutečnost, že obratnými řečmi a gesty dokázali přesvědčit občany, že jsou schopni dobře hájit slovenské zájmy.

Popularita a důvěra v nové politické symboly úzce souvisela se třemi polistopadovými mýty. Mýtus o „utahování opasků“ živil důvěru, že dočasné omezení a skromnost povedou k rychlému a výraznému zvýšení životní úrovně a k celospolečenské prosperitě. Politici dostali důvěru k zahájení nepopulárních opatření. Druhý z mýtů souvisel s „návratem do Evropy“ a posiloval víru, že Československo naváže na své předválečné demokratické a hospodářské úspěchy a rychle dožene vyspělé země západní Evropy. A konečně třetí mýtus sliboval Slovákům, že „něžná revoluce“ konečně otevřela cestu k dovršení jejich národní a státní svrchovanosti.

Po svobodných volbách v červnu 1990 se v nově jmenované federální vládě uplatnili přední politici z vlády národního porozumění, tj. prakticky všichni ti, kteří si od prosince 1989 do června 1990 vydobyli nebývalou popularitu: Jiří Dienstbier, Václav Klaus, Petr Miller, Vladimír Dlouhý, Marián Čalfa. Nová vláda byla pojmenována, opět poněkud pateticky, "vládou národní oběti".