Archiv zpráv pracovních a poradních orgánů vlády

Stránka byla přesunuta do archivu

25. 9. 2013 8:40

Petr Zahradník: Udržitelnost eurozóny a my

Drtivá část členských zemí eurozóny má tak zásadní strukturální, fiskální či finanční poruchy, že kvůli nim jede vnitřní trh i společná měnová oblast toliko na půl plynu. Eurozóna je nejen o EMU, tedy měnové, ale také o hospodářské unii.

Petr ZahradníkMají zajisté pravdu ti, kdož tvrdí, že oproti svému startovacímu stavu se eurozóna poměrně zásadním způsobem změnila. Její konstrukční struktura byla v onom počátečním roce 1999 poměrně jednoduchá: sada pěti kvalifikačních maastrichtských kritérií, následně, ale ještě před startem, doplněných o prvek fiskální udržitelnosti v podobě Paktu stability a růstu, Evropská centrální banka a její výkon společné měnové politiky, společná měnová jednotka euro a společný mezibankovní platební, zúčtovací a vypořádávací systém TARGET.

A to je v zásadě vše. Prvních šest, sedm let projekt fungoval hladce nejen z pohledu funkčnosti svých komponent, ale taktéž bez větších problémů ve své členské základně. To však neznamenalo, že by tyto problémy neexistovaly; jen byly některé z nich zakryty rouškou shodných či velmi podobných úrokových sazeb a trhy na důsledky tohoto nepřirozeného stavu (kdy úrokové sazby německé se nelišily zásadně od řeckých) nikterak nereagovaly.

Jiné z nich však s tímto projektem vůbec nesouvisely, pouze následně ovlivnily jeho stabilitu, rovnováhu i oblasti, které jej přímo ovlivňovaly, ale on na ně podle počátečních pravidel nijak „nemohl“ (eskalace veřejného dluhu).

Odhalené problémy

A přišla krize. Krize, jež odhalila v plné nahotě a konturách tušené, skrývané či ignorované problémy. Radikální pokles ekonomických aktivit a cykličnost jiných sledovaných ekonomických jevů způsobily eskalaci problémových řetězců kvalitativně i kvantitativně v civilizovaném světě naší generací nepoznanou. Nepoznanou i z toho důvodu, že globalizace či europeizace v posledních dvaceti letech natolik odstranila překážky mezi národními státy a prohloubila tak jejich vzájemnou závislost, že nastalé problémy se přelévaly z jednoho do druhého nejen v rámci, ale i napříč kontinenty.

A ukázaly se dva jevy: první a nejdůležitější, že v rámci EU a především eurozóny má drtivá většina členů tak zásadní strukturální, fiskální či finanční poruchy, že nominální výhody jejich přítomnosti na jednotném vnitřním trhu a v eurozóně jsou díky domácímu nepořádku nenaplňované, či naplňované pouze částečně. Že zkrátka kvůli vnitřním národním problémům jede vnitřní trh i společná měnová oblast toliko na půl plynu. A jev druhý: přestože se konstrukční složka eurozóny chovala v zásadě tak, jak měla a svým vývojem v zásadě reagovala na vyjevující se problémy národních států (ještě zaplať pánbůh za ni, za její existenci a za nemožnost provádět kompetitivní devalvace - to by teprve byl měnový chaos a nejistota), jisté projektové vady zde byly zřejmě.

Jak zastavit zadlužení

Tvůrci hospodářské politiky EU však poté, co vypukla krize a především pak ta řecká, se ohlíželi po použití určitých krizových nástrojů či záchranné brzdy eurozóny a hle: ona tam nebyla. Snažili se preventivně i sankčně usměrnit drastické zhoršování fiskální disciplíny a ukázalo se, že zesměšněný a vysmívaný Pakt stability a růstu tím efektivním nástrojem není, na ukazatel dluhu ani nedosáhne a ten narůstá vesele dál. Chtěli pomoci problémovým ekonomikám v případě jejich fatálních a vlastními silami buď neřešitelných či dlouhodobě paralyzujících strukturálních poruch, a nebylo nejen z čeho, ale žádný takový nástroj zde neexistoval. Požadovali podpořit finanční likviditu a standardní instrumentárium ECB dosud nebylo pro tento účel použito. Bohužel bychom mohli ještě chvíli pokračovat.

Došlo tedy k uvědomění si, že v konstrukčním soukolí eurozóny i systémech, které její funkčnost přímo ovlivňují, něco - dost -chybí. A jali se tento nedostatek odstraňovat. Proces odstraňování nedostatku však přepískli z druhé strany. Však si připomeňme: ono výchozí instrumentárium tvořící poměrně skromný výčet součástek velmi rychle rozšířili o řadu doplňků - v oblasti strukturálních politik a podpory konkurenceschopnosti přistál vedle již tvořené Strategie Evropa 2020 ještě Pakt Euro Plus (mimochodem s ukazateli mnohdy mnohem přínosnějšími než v samotné Strategii); v oblasti koordinací hospodářských politik nám přibyl proces Evropského semestru, předkládání Národních programů reforem a zpětnou vazbou v podobě specifických doporučení. Roli Evropského měnového fondu po provizorních předchůdcích přebírá Evropský stabilizační mechanismus s pevně danými pravidly hry a podmínkami své aktivizace. Fiskální disciplínu a makroekonomickou stabilitu napomůže ve vzájemné symbióze docílit Fiskální kompakt společně s balíčky šesti a dvou opatření. Mozaiku opatření završuje zatím nastíněný a pouze v jednom ze svých zamýšlených prvků naplňovaný koncept Bankovní unie, když finanční trh od roku 2011 upravuje nová podoba sdílené regulace a supervize.

Čas na stabilizaci systému

Abych k výčtu dodal: nic proti obsahu většiny z nich. Vskutku se ukázalo, že potřeba řady z nich byla značná a jejich zařazení do soukolí konstrukce eurozóny bylo žádoucí. Jen je nyní zapotřebí tento systém trochu vyladit a rozkývané kyvadlo stabilizovat. Lze současně nabýt dojmu, že některé z nových konstrukčních prvků se vzájemně překrývají, jiné pak nejsou propojeny. To je jistě řešitelný úkol. Podstatné je uvědomění si, čím vším je hladkost fungování eurozóny způsobena. Že nejen nominální veličiny a kritéria, ale vývoj reálných ekonomických procesů jsou pro její funkčnost fatální.

Že eurozóna je o EMU, tedy nejen měnové, ale i hospodářské unii. A v ní je podstatné dosažení souladu mezi měnovými, fiskálními, strukturálními a finančními nástroji, jež standardní instrumentárium hospodářské politiky používají.

Uvědomění nastalo, souladu je zapotřebí relativně rychle dosíci. Pak budeme moci objektivně říci, zda tato oprávněná reakce tvůrců hospodářské politiky přispěla k udržitelnosti eurozóny (což bychom si snad měli přát), anebo se ukázala být pouze chaotickou změtí podpůrných berliček, jež se relativně rychle zhroutí a s nimi i celá eurozóna.

Pro nás je nyní asi opravdu přínosná (pokud se pozorně díváme a vnímáme) pozice vně, jež nám umožňuje v řadě věcí se poučit, inspirovat a dodává nám času k zodpovědnému naplnění domácích úkolů. Pokud však medikamenty zaberou a eurozóna se udrží, naše pozice věčného vyčkávatele by se měla změnit na trochu méně destruktivní a škarohlídskou, ale pragmaticky konstruktivní.

 

Publikováno v časopise Finanční management, 25.9.2013

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter

Související zprávy