Jan Syrový (24. 1. 1888–17. 10. 1970)

Po ukončení obecné a měšťanské školy byl poslán na brněnskou Vyšší průmyslovou školu. Po maturitě absolvoval jednoroční dobrovolnictví v rakousko-uherské armádě u brněnského Infanterie-Regiment Nr. 8. Po absolvování vojenské služby odešel do Varšavy, kde získal zaměstnání ve stavitelské firmě. V té době zažívala velká města Ruského císařství stavební boom a tak Syrový neměl problém s uplatněním.

První světová válka zastihla Syrového právě ve Varšavě a jelikož Varšava byla tehdy součástí ruského záboru Polska, tak narukoval do ruské armády. Odmítl tak uposlechnout výzvy k návratu do vlasti a plnění vojenských povinností tam. Odjel do Kyjeva, kde byl zařazen do České družiny. Jeho působištěm se stala 4. rota přidělená ke štábu 3. ruské armády za účelem výzvědné činnosti. Syrový působil zpočátku jako prostý voják, protože se své důstojnické hodnosti, kterou nabyl v rakousko-uherské armádě, vzdal. V roce 1915 již ovšem byl praporčíkem a brzy převzal velení roty. Účastnil se bitvy u Zborova. Při této příležitosti byl raněn střepinou granátu a přišel o oko. Od té doby nosil černou pásku přes oční důlek a vysloužil si přezdívku „Žižka od Zborova“. Na frontu se ovšem vrátil ještě dříve, než byl plně vyléčen, kvůli zprávám o ztroskotané ruské ofensivě v Haliči.

Při cestě československých legií na francouzskou frontu přes Sibiř velel Syrový 2. československému střeleckému pluku. Byl jmenován generálem a jeho úkolem bylo spolu se svými legionáři chránit sibiřskou magistrálu pro odsun legií. Během služby v legiích obdržel mnoho československých i spojeneckých vyznamenání.

Úspěch na magistrále se současníkům jevil jako pohádka. Když se ve svých dvaatřiceti letech vrátil Syrový do nově vytvořeného Československa, byl živoucí legendou. Společností byl obdivován a uctíván, děti se o něm učily ve škole. Stal se zemským vojenských velitelem. V roce 1924 se stal podnáčelníkem Hlavního štábu československé armády a o pár měsíců později jeho náčelníkem. Byl historicky prvním Čechem v čele této organizace a vystřídal tak francouzské důstojníky. Ve funkci náčelníka Hlavního štábu prohloubil kontakty s Francií, Jugoslávií, Rumunskem a snažil se o navázání bližší spolupráce s Polskem. Na přelomu 20. a 30. let začal vývoj armády stagnovat a v roce 1933 Syrového ve funkci náčelníka Hlavního štábu československé armády vystřídal L. Krejčí.

Syrový poté až do roku 1938 vykonával funkci generálního inspektora československé branné moci. Zároveň několik měsíců v roce 1926 vykonával ministerskou funkci ve druhé úřednické vládě Jana Černého jako ministr národní obrany. V té době Syrového ve funkci náčelníka Hlavního štábu zastupoval mimo jiné Radola Gajda. Byl to právě Syrový, kdo o pár měsíců později vedl proces před kárným soudem svého ministerstva právě s Radolou Gajdou. Gajda byl sice omilostněn, ale degradován na pouhého vojína. Pro Syrového byla tzv. Gajdova aféra tvrdým náhledem do reality vnitřní politiky, jejíž tvůrci se nedali zastavit ničím, ani autoritou legionářského generála.

Poté, co 22. září 1938 rezignovala vláda Milana Hodži, byl Syrový povolán na Hrad, kde mu bylo sděleno, že s ohledem na situaci musí převzít předsednictví vlády. Syrový namítal, že na tuto pozici není vhodný, ale Hodža ho upozornil, že jako voják, by měl vědět, že musí splnit rozkaz. Nakonec tedy funkci přijal, aby podle svých slov „pomohl národu.“ Byla to Syrového vláda, která přijala mnichovský diktát.

Na výběr členů své vlády neměl Syrový vliv a jediné, co mu bylo sděleno, byl fakt,že je zároveň také ministrem národní obrany. Když po Hodžově vládě abdikoval také prezident Beneš, vykonával Syrový ještě prezidentské pravomoci, dokud nebyl prezidentem zvolen Emil Hácha. Jakožto generál stojící v čele státu v kritickém okamžiku nezneužil svého vysokého politického postavení a odmítl veškeré návrhy na vojenský puč. 1. prosince 1938 předal premiérské křeslo Rudolfu Beranovi, v jehož vládě zůstal jako ministr národní obrany.

Syrový měl tu smůlu, že nebyl jen u Mnichovské dohody, ale sehrál také svou roli během osudného března 1939. Jakožto český generál (Slovensko již vyhlásilo samostatnost) musel podat ruku Hitlerovi a zároveň vyhlásit prezidentův rozkaz o okupaci, které nesmí nikdo bránit. Obojí Syrového nenávratně poškodilo v očích veřejnosti a způsobilo mu těžkosti po válce. Po vypuknutí okupace zaniklo ministerstvo národní obrany a Syrový se stáhnul. Za války pobýval v Dobřichovicích u Prahy. Odmítl veškeré nabídky na kolaboraci. Do odboje se aktivněji nezapojil a to především proto, že ho neustále sledovalo gestapo. Málo se ví, že přispíval alespoň výrazně finančně k zabezpečení odboje. Počátkem května 1945 se dokonce přihlásil na povstalecké velitelství a nabídl svou pomoc, ale odmítli ho.

14. května 1945 byl Syrový zatčen, bezdůvodně označen za kolaboranta a souzen ve zpolitizovaném procesu. Národní soud ho v dubnu 1947 uznal vinným, odsoudil ho na dvacet let a zbavil vojenské hodnosti. K jeho odsouzení přispěla i ona fotografie s Hitlerem a také jedna, kde je u stolu s Henleinem. Nikoho nezajímalo, za jakých okolností fotografie vznikly. Rozhodnutí soudu nesl Syrový velice trpce a vnímal to jako křivdu. Vystřídal mnoho věznic pro ty nejtěžší zločince. Propuštěn byl až v roce 1960 v rámci rozsáhlých amnestií prezidenta Novotného. Ani propuštění z vězení nebylo pro Syrového koncem útrap. Ocitl se naprosto bez prostředků a ve svých dvaasedmdesáti letech musel hledat zaměstnání. Teprve v roce 1967 získal alespoň částečný důchod postačující stěží na holé přežití.

Jan Syrový zemřel 17. října 1970 v Praze. Pohřben je na Olšanských hřbitovech. Vzhledem ke zpolitizované povaze procesu a problematičnosti některých obvinění podal v roce 1995 tehdejší ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch Syrového. Nejvyšší soud ještě téhož roku stížnost zamítl s tím, že nelze rozhodnutí Národního soudu dodatečně přezkoumávat. Rehabilitace Jana Syrového tak byla znemožněna.

Autorka textu: Michaela Ducháčková