Karel Havlíček Borovský (31. 10. 1821–29. 6. 1856)

Karel Havlíček Borovský se narodil 31. října 1821 v Borové, odtud také jeho umělecké jméno. Kromě toho, že působil jako básník, je známý také jako žurnalista, dokonce je považován za zakladatele české žurnalistiky a politické satiry. Zejména v počátcích své tvorby se zabýval i literární kritikou. Jako literární autor se řadí mezi realisty, politicky pak patří do tzv. 2. generace národních buditelů.

Po studiu gymnázia v tehdejším Německém Brodě (později na jeho počest Havlíčkově Brodě) odešel do Prahy a ve svých sedmnácti letech začal studovat filosofii v Praze. Jeho velkou touhou bylo ovlivňovat výchovu českého národa, chtěl se stát vlasteneckým knězem, a proto vstoupil do kněžského semináře. Kněžstvo však bylo velmi konzervativní a některé církevní názory byly v rozporu s jeho vnitřním přesvědčením. Pro svá nesouhlasná stanoviska a kritiku byl Havlíček v roce 1841 vyloučen, avšak až do konce svého života zůstal nekompromisním kritikem římskokatolické církve.

Po neúspěchu v kněžském semináři působil dva roky v Rusku jako vychovatel. Původně vychvalované ruské poměry jím ale značně otřásly, což se výrazně projevilo v jeho souboru publicistických próz Obrazy z Rus, v nichž poukazuje na zaostalost a neutěšené národnostní poměry. Situace v carském Rusku také měla velký vliv na jeho přesvědčení - zásadní názorový obrat spočíval v přechodu od zarputilého obhájce panslavismu k podpoře austroslavismu.

Od roku 1845 lze datovat jeho aktivní publicistickou a literární činnost. Karel Havlíček Borovský na sebe poprvé výrazně upozornil v červenci 1845, kdy v příloze Pražských novin Česká včela uveřejnil kritiku díla Poslední Čech od J. K. Tyla a již o rok později se stává redaktorem této přílohy. Po dvou letech práce v Pražských novinách byl Havlíček donucen redakci opustit, avšak žurnalistice zůstává dál věrný a zakládá vlastní, později velmi oblíbené, Národní noviny. V revolučním roce 1848 je Karel Havlíček dokonce zvolen poslancem Říšského sněmu, avšak ve Vídni působí stále spíše jako novinář a tak se později svého mandátu vzdává.

Po vydání nové ústavy v březnu 1849 začal Havlíček velmi radikálně vystupovat proti vládě. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a Národní noviny byly ministerstvem vnitra podmínečně zakázány. Pokračování vydávání bylo podmíněno změnou rétoriky tohoto deníku, avšak o rok později byly Národní noviny i s přílohou Šotek, ve které publikoval své satirické epigramy, definitivně zakázány. Později se Havlíček pokoušel v novinářské práci pokračovat a za tím účelem založil ještě časopis Slovan, ale i jeho vydávání bylo roku 1851 zakázáno.

Po této události se Havlíček rozhodl dále v politické činnosti nepokračovat a rozhodl se věnovat pouze činnosti literární. Ovšem státní moc měla na jeho počínání jiný názor a 16. prosince 1851 byl na příkaz ministra vnitra zatčen a deportován do tyrolského Brixenu, kam za ním na jaře příštího roku přijela také jeho manželka Julie i s dcerou Zdenkou. Havlíček zde byl pod stálým policejním dozorem a veškerá jeho korespondence byla sledována. Netrápil ho ani policejní dohled, ani materiální nouze – od rakouského ministerstva vnitra dostával v pravidelných měsíčních splátkách 500 zlatých ročně –, ale do konce života nemohl zapomenout na to, že žil mimo svůj domov a měl jen omezené kontakty s přáteli v Čechách.

Vzpomínky ze svého zatčení a cestě do Brixenu sepsal Havlíček v Tyrolských elegiích. Nejvýznamnějším dílem, které v Brixenu vzniklo, je však Křest svatého Vladimíra, kde se Borovský satiricky vyjadřuje k samotné podstatě absolutismu a jeho praktikám a rovněž komentuje i vztah státu a církve. Posledním velkým dílem, které za vyhnanství v Brixenu vzniklo, je Král Lávra, satirická kritika omezenosti vládců.

Povolení k návratu zpět do vlasti získal Havlíček až v roce 1855, ovšem v Čechách na něj čekala smutná zpráva o úmrtí jeho manželky, která Brixen opustila o rok dříve, na tuberkulózu. Zdrcený Havlíček se poté usadil u matky v Německém Brodě avšak necítil se dobře a na počátku roku 1856 se odjel léčit k lázeňským pramenům na Kladensku. Tuberkulóza, kterou mu lékaři diagnostikovali, však byla v tak pokročilém stádiu, že žádná léčba už nemohla oddálit blížící se skon této významné osobnosti českých dějin. Karel Havlíček Borovský umírá 29. července 1856 v Praze. Jeho pohřeb se proměnil v demonstraci národní jednoty a sám Havlíček byl v následujícím období národního obrození vnímán jako hrdina

Autorka textu: Jindřiška Roušová