Předseda vlády k 21. srpnu roku 1968

Dámy a pánové, vážení hosté

Snad opravdu zamyšlení, než souvislý projev.

Před 41 lety, já si to od svých 17 let pamatuji, na této ulici a před touto budovou stála těžká technika a po zuby ozbrojení vojáci, tzv. spojeneckých sil Varšavské smlouvy. A sem už od ranních hodin přicházeli lidé a nevěřili tomu nebo nechtěli věřit tomu, co se té noci ze 20. na 21. srpna 68 roku vlastně stalo. Přišli sem proto, že předtím doma naslouchali hlasům z této budovy, dobře známým hlasům a slyšeli nejen informace a proud poznatků, jako je to v normálních dobách, ale slyšeli zde slova naděje a slova povzbuzení, tak jako generace před tím je slýchávala v květnových dnech roku 1945. Byl to právě tehdejší Československý rozhlas, který sehrál roli, která spojovala společnost, dávala naději, burcovala vzdor.

Přišli sem i 15 těch, kteří se už od této budovy nevrátili, nehodlali platit daň nejvyšší a neváhali položit svůj vlastní život. Připomínejme si jejich památku a vzdejme jim společně hold a čest, protože si ji určitě zaslouží.

Jednačtyřicet let je opravdu dlouhá doba a přibývá těch mladých, ale už i ze střední generace, kteří těchto událostí nebyli svědky. A bývá to zvykem, že paměť ochabuje, mlží se, z generací se stává méně jistou, začínáme k nim být postupně lhostejný. Je to velmi ošidné, nebezpečné, velmi zlé, pokusme se toho vyvarovat. Celospolečensky, ale i individuelně, konfrontujme tyto události se svými dalšími osudy, hledejme v nich dobré poučení. Ještě jednou vzdávám čest památce těm, kteří zde před budovou Českého rozhlasu neváhali položit život.