Projev premiéra M. Topolánka na téma "Pražského jara v berlínském Koncertním domě

Jsem rád, že mám možnost mluvit o Pražském jaru nejen na politické půdě parlamentu, ale také zde, v koncertní síni. Pražské jaro bylo z velké části kulturním hnutím. A jeho kulturní rozměr je možná dokonce větší než rozměr politický. V Bundestagu jsem měl možnost účastnit se zahájení výstavy fotografií, která dokumentuje proměnu společnosti v šedesátých letech. Která ukazuje, jak lidé opět po letech pocítili závan svobody. A byli to umělci, kteří často stáli v první linii této proměny. Čeští a slovenští spisovatelé, hudebníci, výtvarníci. Tehdejší uvolnění se projevovalo nejvíce právě v kulturní rovině. Komunistickým politikům tenkrát šlo o socialismus s lidskou tváří, v podstatě o přemalování fasády režimu, nikoli o skutečnou svobodu a demokracii. Mělo jít o řízený, kontrolovaný proces vedený stranou.

Umělci však od samého počátku nerespektovali žádná omezení a hranice. Ostatně to ani není v přirozenosti umění. Zatímco politika kráčela drobnými krůčky v intencích Haškovy „Strany mírného pokroku v mezích zákona“, umělecká svoboda prolomila všechny bariéry a limity. Tlak, který umělecká sféra vyvinula na režim, byl velice efektivní. Za pár měsíců, které byly Pražskému jaru dány, se komunistická republika proměnila k nepoznání. Padla cenzura a ve svobodném vyjadřování názorů si tak tehdejší Československo nezadalo se Západem. Díky svobodě v hudbě, módě a vůbec v životním stylu, se zejména mladí Čechoslováci přiblížili svým vrstevníkům ze svobodného světa. A obruče totalitního režimu začaly praskat. Tak hlasitě, že to uslyšeli až v Kremlu. Nebyl to snad přímo postup vedení tehdejší komunistické strany, co vyděsilo Moskvu. Byly to důsledky spontánního lidového hnutí, které se nehodlalo zastavit na demarkační čáře, na které chtěli postup svobody zarazit i ti nejodvážnější komunističtí plánovači.

Víme, jak Pražské jaro skončilo. A víme, že za tímto smutným osudem stály politické, přesněji řečeno geopolitické úvahy a obavy. Ale to nic nemění na tom, že svoboda, kterou tenkrát Československo zažilo, byla svobodou občanskou. Svobodou, kterou osobně cítily miliony lidí bez ohledu na přetrvávající politická omezení za vlády jedné strany. Tento prostor svobody byl vytvořen především svobodou kulturní. Svobodná kultura předchází politické svobodě, nikoli naopak. Pouze lidé, kteří uznávají a vyznávají svobodu kultury, jsou schopni vytvořit svobodné politické instituce.

Musíme si to připomínat i dnes, kdy někteří žádají omezit uměleckou svobodu kvůli politickým ohledům či obavám. Umělci Pražského jara byli vnitřně svobodní i v politicky nesvobodné zemi. Nechtějme, aby dnešní umělci byli vnitřně nesvobodní v demokracii. Byl by to nejen konec kulturní svobody, ale nakonec i demokracie. Buďme vděční umělcům za jejich citlivost. Za jejich schopnost vyjádřit v uměleckých dílech odvěkou a přirozenou lidskou touhu po svobodě. Možná je to ve svobodné a demokratické zemi svým způsobem těžší. Možná je těžší sledovat na střelce kompasu svobodu, když žádná totalita neukazuje, kde leží její protiklad. Možná proto vznikla v 60. letech v komunistickém Československu řada dodnes nepřekonaných děl. Pražské jaro nám ukázalo, že boj o svobodu je do velké míry kulturním zápasem. Totalitní režimy v době svého vzestupu vždy uměly manipulovat uměleckou svobodu ve svůj prospěch. A i díky tomu vítězily. V 60. letech komunistický režim tuto uměleckou podporu definitivně ztratil. A začal se drolit. To ukazuje na moc umění. To ukazuje na odpovědnost umělců. To ukazuje, že umělec může svobodu vytvářet i ničit.

Já však věřím v uměleckou svobodu. Věřím, že většina umělců pracuje ve prospěch svobodné kultury, svobodné společnosti, svobody jako takové. Že ti, kteří se stavějí proti těmto hodnotám, ti kteří jsou nepřáteli svobody – a dnes je jich paradoxně více než za Pražského jara – jsou přeci jen stále v menšině. Ani komunismus nezničil svobodu západní kultury. Kultury, která díky své vnitřní svobodě, díky odmítání autocenzury, díky respektu k jedinci, dokáže vždy znovu a znovu přinášet jaro. Nejen to Pražské.