Lubomír Lízal: Výnosné vraždy aneb Když se zbourá kulturní památka

Pokud jsou památky ničeny kvůli budoucímu zisku, je správným trestem – a i prevencí – tento zisk odejmout.

Přece jen je dobré na počátku tlumit očekávání, tak chci varovat, že téma nebude krvák, jak může první část titulku navozovat. Ovšem v dnešní době upoutat pozornost něčím menším než vražda je téměř nemožné. A ačkoliv se kvůli architektuře zpravidla nevraždí v pravém slova smyslu, temná pozadí nelze nikdy vyloučit.

Inspirací pro mě byla každodenní jízda vlakem kolem kulturní památky, konkrétně jde o od roku 2000 památkově chráněné Vyšehradské nádraží. Před lety šlo o poněkud zchátralou secesní budovu mezi vzrostlými jírovci (lidově kaštany) a hrázděnou čekárnu. Nicméně to byla hezká oáza uprostřed města, kdy službukonající železničář chodil – snad každou minutu – pozdravit projíždějící vlak. Dnes jde již jen o jednu velkou ruinu s ohyzdnou modrou potrhanou plachtou na mrazem roztrhané zdi s temnými okny a zdevastovanou oblast uprostřed nechutné plechové ohrady, neboť kaštany jsou pokáceny a historický hrázděný objekt srovnán se zemí.

Jak se ukázalo, památkáři za zbourání čekárny dokonce udělili nejvyšší možnou pokutu – plných 100 000 Kč. Ano, čtete dobře, za nevratné zničení kulturní památky je pokuta v ceně malého ojetého automobilu. Nepoměr bije do očí.

Není divu, že se celkem pravidelně v tisku dočteme, že nějaký „investor“ dostal pokutu za zničení či poškození historických objektů. Jenže pokuty v takto směšné výši nedosahují ani zaokrouhlovací chyby v položce „beton“ na stavbu a těžko někoho odradí, pokud nemá vztah k památce a jde mu jen o peníze. Překvapivě však nehodlám plédovat za zvýšení pokut jen do milionů, prostě proto, že to stejně nevyřeší základní problém. Pokud je zisk z projektu možný pouze při zničení či poškození památky – tak to „investor“ prostě udělá. Jinak nemá důvod do projektu jít. Není problém celý projekt už na počátku zkalkulovat včetně pokut – ať jsou jakkoli vysoké. Projekt s miliardovou výnosností žádné pokuty nepotopí. Proto je jejich zvyšování neúčinné, neboť neodstraní základní ekonomický problém: totiž zisk z nesprávného chování a nezmění motivaci (a ani kalkulaci) v okamžiku rozhodování o budoucím postupu.

Barbarskému chování pokuty nezabrání, nicméně řešení existuje. Pokud jsou památky ničeny kvůli budoucímu zisku, je správným trestem – a i prevencí – tento zisk odejmout. Jinými slovy, pokud zbourám kulturní památku, protože pozemek má velkou hodnotu a kasino na jejím místě bude více vynášet, je jediným řešením soudní propadnutí majetku ve prospěch státu. Památku to sice nevrátí, ale jen hrozba toho, že mě soud připraví o budoucí zisky, změní motivace v první fázi – prostě začnu hledat průchozí řešení a nepůjdu do extremní varianty, která bude mít za následek ztrátu celého projektu. Ono i projednávání sporných případů u soudu povede k ujasnění priorit, co je a co už není v památkové ochraně zásadní.

Ostatně, dokážete si představit, že při vraždě kvůli dědictví dostane pachatel jen definovaný trest a dědictví se mu ponechá? Právě proto je součástí trestu i vynětí z dědictví, tedy odejmutí onoho budoucího zisku, který vedl ke kriminálnímu chování. Jednoduché, prosté a hlavně funkční.

 

Publikováno v HN, 10.2.2011