Pavel Kohout: Dvacetiletka kapitalismu

12. až 13. ledna 1991 - od těch dnů se začal počítat unikátní experiment. Plně socialistická československá ekonomika (v Maďarsku i v Polsku existovaly zárodky soukromého podnikání už dříve, i v Sovětském svazu již proběhly první reformy) se bleskově přeorientovala na tržní principy. Byl to úspěch, píše ekonom Pavel Kohout.

Kapitalismus na území České republiky funguje dvacet let. Toto výročí lze datovat na základě hned několika událostí.

Zaprvé, počátkem ledna 1991 byly maloobchodní ceny uvolněny z centrální regulace. Zadruhé, 12. až 13. ledna proběhl sněm Občanského fóra, kde Václav Klaus prosadil jeho přeměnu na politickou stranu s programem rychlého přechodu ke kapitalismu. Zatřetí, v roce 1991 byly přijaty privatizační zákony, nové daňové zákony a další zásadní reformy. Začtvrté, od ledna téhož roku běžela malá privatizace, program aukčních prodejů menších podniků - od trafik až po nákupní centra.

Datace je tedy stěží zpochybnitelná. Lze však vést polemiky o úspěších a prohrách.

Osvobozené ceny

Nejprve stručnou rekapitulaci. Faktem číslo jedna je cenová liberalizace. Dodnes si pamatuji, jak jsem jako student (s omezeným rozpočtem) v samoobsluze poblíž kolejí zkoumal nové, nezvyklé cenovky. Člověk byl za socialismu zvyklý, že většina položek stála dlouhá léta stejně, bez ohledu na místo a typ obchodu. Litr polotučného mléka (ehm, bílé tekutiny mléčného vzezření lehce zapáchající po siláži) byl za dvě koruny. Čtvrtka chleba za korunu a pět haléřů. Ale třeba magnetofonová kazeta japonské výroby stála 105 Kčs a barevný televizor 12 500.

Socialistický režim se snažil udržovat potraviny z politických důvodů daňově zvýhodněné. O to více byl zdaněn „luxus“, třeba zmíněné kazety. Daňové zákony obsahovaly přílohy se stovkami sazeb dovozních cel a daní z obratu (DPH byla zavedena až v roce 1993.) Zásadní reformou tedy nebylo jen uvolnění cen, ale zjednodušení daňového guláše, který deformoval ceny amrzačil ekonomiku.

Inflace za rok 1991 dosáhla dnes neuvěřitelné hodnoty 53,6 procenta. Přesto bylo protestů málo. Lidé si uvědomovali, že náprava pokřivené socialistické ekonomiky něco stojí - a ochota přinášet oběti byla velká. Dnes si málokdo dokáže představit, že by cenová liberalizace byla bolestivě protahována po dobu více let, jak navrhovali tzv. gradualisté. Byla rychlým, nutným a úspěšným reformním krokem.

Růst cen zboží byl také „oslazen“ růstem mezd. Průměrná mzda vzrostla během let 1990 až 1995 z hodnoty 3 286 Kčs na dvaapůlnásobek. A během následujících pěti let o dalších osmdesát procent.
Ačkoli byla devadesátá léta dekádou inflace mezd i cen, ze všech reformních ekonomik se Česká republika vyrovnala s tímto problémem nejlépe. Nezažili jsme proto hyperinflaci, která prakticky zrušila úspory Rusů, Ukrajinců, Poláků, Jugoslávců, Rumunů a dalších národů bývalého východního bloku.

S odstupem let se zdá neuvěřitelné, jak velký objem práce provedly tehdejší vlády a zákonodárné sbory během tak krátké doby. Množné číslo je namístě, neboť v roce 1991 jsme byli federací se třemi vládami a třemi parlamenty. Pouhý fakt, že se politici dokázali domluvit na velmi hlubokých reformách v rámci takto nestabilního systému, budí respekt. Zvláště když uvážíme, jak během posledních deseti let byly relativně druhotné reformy politicky neprůchodné.

Nejtvrdší měna na světě

Jednou z podstatných reforem bylo zavedení konvertibility koruny. Dnes to zní neuvěřitelně, ale zahraniční „tvrdé“ měny byly v období socialismu považovány za strategický materiál, který byl na příděl nejen pro veřejnost, ale i pro státní podniky. Teprve během závěrečného stadia existence socialismu, kdy se začínalo experimentovat s tržními principy, byly pořádány aukce deviz pro státní podniky.

V jedné z nich americký dolar dosáhl až neuvěřitelného kurzu 121,24 koruny československé za dolar. To byl možná výstřelek; podle jiných údajů byl typičtějším výsledkem kurz 46 Kčs/USD. Kurz na černém trhu podle Švejnara a Dyby činil v letech 1980-1984 průměrně 29,10 Kčs/USD, v roce 1989 dokonce 47,40 Kčs/USD.

Pokud tedy pracujeme s kurzem 46 Kčs/USD a s údaji Českého statistického úřadu, snadno dopočteme, že měsíční plat průměrného Čechoslováka činil v době revoluce zhruba 70 dolarů. To mimochodem ilustruje fungování základního zákona politické ekonomie socialismu: dělníci předstírají práci a stát předstírá, že jim za ni platí. Mediánový měsíční příjem Američana (muže) v roce 1989 činil 2 278 dolarů, tedy 32,5krát více. (Průměrný příjem Američana byl samozřejmě ještě vyšší.)

V situaci, kdy pracující Čechoslovák pobíral méně než desetinu platu obyvatele západní Evropy či Severní Ameriky, nebylo divu, žemyšlenka kapitalismu byla tak populární i za cenu dočasných obětí. Pro srovnání: průměrný český měsíční plat koncem roku 2009 byl téměř 1 400 dolarů. „Mediánový Američan“ bral v tomtéž roce 3 927 dolarů měsíčně.

Zde je nutno zdůraznit, že plná konvertibilita koruny byla zavedena v roce 1996. Od té doby lze platební kartou vázanou na korunový účet platit kdekoli v civilizovaném světě, lze posílat peníze do ciziny a lze přijímat platby bez povinnosti nabídnout devizy České národní bance k povinnému odkupu. Dnes to zní zcela samozřejmě; v roce 1991 však šlo o hudbu budoucnosti.

Mimochodem, během desetiletí 2000-2010 byla česká koruna nejtvrdší měnou na světě - měřeno jejím posilováním vzhledem k ostatním měnám. Nejde o propagandu, ale o holý statistický fakt: ano, česká koruna je nejtvrdší měna na světě!

Sílící koruna umožnila neinflační růst příjmů a životní úrovně. Zavedení kapitalismu tedy velmi úspěšně zafungovalo přesně v tom smyslu, po jakém české obyvatelstvo toužilo: podstatné zvýšení příjmů a materiální životní úrovně se dostavilo. Průměrný roční růst mezd o 16 procent během dvaceti let v dolarovém vyjádření je velmi úctyhodný výkon v celosvětovém měřítku. I v eurech (respektive v markách) je růst českých mezd obdivuhodný.

Při tomto růstu příjmů a životní úrovně navíc česká ekonomika dosahuje přebytku obchodní bilance. Pokud jde o bilanci státního rozpočtu a veřejný dluh, zde je situace méně skvělá, ale ve srovnání s většinou světa stále výborná.

Podle nedávné analýzy společnosti CMAVision, která hodnotí, jak finanční trhy vnímají možné riziko úvěrového selhání, lepší finanční stabilitu vykazují v rámci Evropy již jen skandinávské státy (mimo Islandu), Nizozemsko, Německo, Švýcarsko a... a to je všechno! Finanční krize, která se České republice vyhnula, ji vlastně zařadila mezi světovou finanční elitu. Aniž by tento velký úspěch zaznamenal nějakou odezvu doma.

Naše slavné prohry

Výčet úspěchů by nezněl věrohodně bez seznamu neúspěchů. Nebylo jich málo. Ostatně při reformním sprintu začátkem 90. let nebylomožné se chybám vyhnout.

Z nich se dodnes nejčastěji diskutuje o dvou: bankovním socialismu a kuponové privatizaci. Zastavme se u prvního z obou pojmů. Co to vlastně byl bankovní socialismus? Reforma z počátku 90. let byla založena na správném předpokladu, že rychle provedená nepříjemnost je menší ve srovnání s dlouhou reformní agonií. (O tom, že rychle provedený řez bolí méně, psal ostatně už Niccolo Machiavelli.) Počítalo se s dočasným poklesem ekonomiky, zhoršením životní úrovně a s novým fenoménem - otevřenou nezaměstnaností.

Vláda nechtěla, aby lid trpěl příliš. Navzdory rétorice totiž všechny české vlády, včetně těch Klausových, měly hluboké sociální cítění. Nemohly však „podporovat“ ekonomiku inflací a nechtěly vyrovnávat reformní pokles expanzivní rozpočtovou politikou neboli státním zadlužením. Zároveň se vláda obávala, že nárůst nezaměstnanosti - naprosto nezvyklý jev v socialistické ekonomice typické vysokou přezaměstnaností a velmi nízkou produktivitou - vzbudí sociální a následně i politické problémy.

Co tedy československá a později česká vláda udělala?

Banky byly ve vlastnictví státu. Nebyl problém přimět je, aby velkoryse půjčovaly: ať už velkým státním podnikům nebo nově zakládaným soukromým firmám. Zahraniční odborníci žasli, proč reformní Česká republika má tak nízkou nezaměstnanost: pouhá tři procenta až do roku 1996. Kde bylo to kouzlo?

Kouzlo bylo v bankovních úvěrech. V roce 1997 dosáhl objem úvěrů nefinančním podnikům hodnoty 742 miliard korun. V tomtéž roce nastala finanční krize (z dnešního pohledu jen minikrize, ale tenkrát to stačilo). Jejím důsledkem bylo dočasné oslabení koruny, ale především drastický nárůst úrokových sazeb. Ukázalo se, že hodně podnikatelských projektů připravených v optimistické atmosféře 90. let neobstojí ve zkoušce krizí.

Co horšího: vyšlo najevo, že velká část projektů byla podvod již od počátku. Manažeři či podnikatelé si napůjčovali plno peněz, které nehodlali nikdy vrátit. Státní či polostátní banky byly zanedlouho zatíženy břemenem špatných úvěrů. Koncem roku 2003 poklesl objem úvěrů nefinančním podnikům na 350 miliard korun. Mezitím však již banky byly draze sanovány a prodány zahraničním vlastníkům.

V kontextu světové finanční krize, která začala v roce 2007, vyplývá najevo pikantní podobnost. Česká vláda během 90. let podporovala banky, aby půjčovaly ze „sociálních“ důvodů - pro udržení růstu a zaměstnanosti. Přesně tutéž chybu později opakoval americký Federální rezervní systém a Evropská centrální banka. Evropa a USA si již svoji finanční krizi odbyly; nyní s bankovním socialismem pokračuje v masivním měřítku Čína.

Lze stručně shrnout zkušenosti z oněch dvaceti let? Bankovní socialismus nefunguje, stejně jako kterýkoli jiný. A i když vezmeme v úvahu obrovské ekonomické problémy - řadu privatizačních chyb, korupci, nevalnou a zhoršující se úroveň školství, slabou pozici domácího kapitálu - stále jsme nuceni objektivně konstatovat, že výkonnost české ekonomiky byla během posledních dvaceti let impozantní v historickém i v mezinárodním srovnání. A jaké by to ještě mohlo být, kdyby se tu tolik nekradlo...

 

Publikováno v MF Dnes, 11.1.2011