Pavel Kohout: Ekonomický experiment

Francouzský prezident Hollande zrychluje neblahý trend zvyšování daní a výdajů.

Ekonomie bývá někdy kritizována kvůli údajné nemožnosti provádět experimenty. Ale ekonomické experimenty se dějí. Ve velkém. Jeden rozsáhlý pokus probíhá už desítky let v rozsahu celého velkého evropského státu.

Francie, 1974. Prezidentem země se stává Valéry Giscard d’Estaing. Nezaměstnanost je na úrovni 2,9 procenta. Veřejný dluh dosahuje necelých 30 procent hrubého domácího produktu. Ve všech odvětvích francouzského průmyslu pracuje celkově 24,1 procenta zaměstnanců. Naproti tomu ve veřejných, administrativních, zdravotních a sociálních službách pracuje 20,3 procenta zaměstnaných.

Veřejné výdaje v roce 1974 dosahují 35,2 procenta HDP. Francie má přebytkový rozpočet. Naposledy. O rok později se ekonomika dostane do hospodářské recese. Vláda se pokusí povzbudit ekonomiku deficitním rozpočtem. A už se nikdy z deficitu nedostane.

Francie byla uprostřed 70. let zdravou ekonomikou. Nebyla perfektní, ale fungovala. Trhy zboží, práce i kapitálu plnily svoji funkci. Míra přerozdělování francouzské ekonomiky v roce 1974 zhruba odpovídala nynější úrovni veřejných výdajů Slovenska nebo Irska.

V roce 1980 stát utrácí 42 procent hrubého domácího produktu, je tedy zhruba na úrovni nynějšího Polska. O rok později se však prezidentem stává Francois Mitterrand. Události nabírají spád.
Mitterandova koalice s komunisty zvyšuje daně, utrácí a znárodňuje. Dlužno říci, že znárodňuje za ceny vyšší než tržní, takže spekulanti prožívají radostné období. Během svého dlouhého dvojitého mandátu (1981-1995) dokáže Mitterand nevratně poškodit francouzskou ekonomiku tím, že zvýší výdaje až na úroveň 50,8 procenta HDP. Poprvé v historii Francie stát získává převahu nad soukromým sektorem. Ještě jinak řečeno: přerozdělováním se Francie řadí ke skandinávským ekonomikám, aniž by měla skandinávsky pružný pracovní trh a nízkou míru korupce.

Ve skutečně skandinávských podmínkách by se nikdy nemohla stát prezidentem kontroverzní osobnost, jakou byl Jacques Chirac (v úřadu během let 1995-2007). Chirac, formálně pravicový politik, jede v kolejích, jež položili jeho předchůdci. Během jeho vlády státní dluh vzroste z 55,5 procenta HDP na 64,2 procenta HDP.

Velkolepý francouzský hospodářský experiment spočíval ve výrazném zvýšení veřejných výdajů. Jenže zvyšování výdajů selhalo v očekávané roli stimulantu hospodářského růstu. Vyšší výdaje musely být financovány zvýšením daní. Jenže - jak působí zvyšování daní na hospodářský růst? Ano, správně: jako velmi účinný tlumič. Zvyšování spotřebních daní tlumí, celkem logicky, spotřebu. Daně z kapitálových výnosů tlumí investice. A daně či odvody z mezd zdražují pracovní sílu. Klesá poptávka po práci, roste nezaměstnanost. Zvýšené sociální výdaje je třeba nějak financovat -a přičinlivý ministr financí již plánuje, jaké další daně ještě zvýší.

Ekonomika se dostává do sestupné spirály vyšší výdaje - vyšší daně - vyšší nezaměstnanost - vyšší výdaje - a tak dále. Bez odhodlané a silné vlády není úniku.

Vraťme se k Chirakovi. Jeho éra však byla pozoruhodná mimořádnou událostí: přijetím eura. Pokles úrokových sazeb, který následoval, dal francouzské ekonomice mohutný impulz, který byl nejvíce patrný ke konci Chirakovy vlády. Růst objemu soukromých bankovních úvěrů tehdy zrychlil až ke 12 procentům meziročně. Francie si užila pár let růstu, klesající nezaměstnanosti a iluze, že je vlastně vše v pořádku. Jeho nástupce Sarkozy však již zažil konec iluze, vystřízlivění z úvěrového dopingu.

Třídní nenávist - špatný rádce

Píše se říjen 2012. Francouzský státní dluh překročil podle statistického úřadu INSEE hodnotu 91 procent HDP. Průmysl zaměstnává již jen 11 procent pracujících - zato veřejné služby nabyly na 28,4 procenta všech zaměstnanců. Srovnejme tato čísla s rokem 1974!

Vláda levicového radikála Francoise Hollanda právě navrhla státní rozpočet, který pracuje s nejvyšším zvýšením daní v novodobé historii Francie. Mezní sazba daně z příjmů ve výši 75 procent a další podobná opatření mají údajně postihnout jen nejbohatších deset procent Francouzů.

Co Hollande již není schopen domyslet: když bohatý továrník bude nucen platit vyšší daně, nebude mít již na investice. Nebudou vznikat nová pracovní místa. Možná propustí kuchařku, šoféra nebo zahradníka, kteří se octnou na podpoře. Možná propustí veškerý personál a přesídlí do Londýna či Bruselu. Třídní nenávist není dobrým rádcem v daňové politice.

Již téměř třicet let Francie zvyšuje daně a výdaje. Výsledkem je nezaměstnanost a dluh. Nyní Hollande ještě zrychluje tento dlouhodobý trend a doufá, že se najednou stane zázrak. Že náhle vzroste spotřeba, růst a zaměstnanost. Jenže ekonomická logika nedává podobným zázrakům mnoho prostoru. Kolik let má Francie před sebou, než se stane novým Řeckem? Uvidíme. Možná překvapivě brzy.

 

Publikováno v LN, 4.10.2012