Petr Zahradník: Konkurenceschopnost a vývoj české ekonomiky

Ztráta výkonnosti a vyčerpání dynamiky české ekonomiky se začínají projevovat i ve vnímání podmínek, jimiž je konkurenceschopnost v komplexním pojímání chápána. Jaké jsou možnosti nastartování ekonomiky?

Česká ekonomika a společenské klima, ve kterém se ekonomické procesy odehrávají, nebyly nikdy šampionem v disciplíně kvalitativních aspektů konkurenceschopnosti, v důrazu na etické principy podnikání, ale též funkčnost veřejné služby a odstraňování administrativní zátěže o nadbytečný balast. Naše ekonomika byla po valnou část uplynulé dekády dynamicky fungující stroj, u kterého se příliš nerozlišovalo, zda byl moderní či obstarožní, hlavně že byl výkonný a běžel. Stroj, který se do svých obrátek dostal spíše díky silovým charakteristikám než finesám z říše „měkkých“ dovedností. S příměrem k fotbalovému hráči to byl spíše masivní pořez s tvrdou střelou a značnou odolností před fauly soupeřů, opírající se o výbornou fyzickou kondici, kterému dvě tři pivka coby hlavní energetický zdroj nejenže nevadila, ale zjevně prospívala. Rozhodně to nebyl technický cizelér, jehož nejvyšší přidaná hodnota spočívá v „hlavě“ a tvůrčím myšlení.

Bohužel, musíme psát v čase minulém. Onen pořez, spíše než hlavoun, byl schopen dosahovat slušných výsledků i absenci technických fines navzdory. Stroj se hýbal žádoucím směrem slušnou rychlostí, a tak potřeba tlaku na zlepšení kvalitativních aspektů jeho jízdy, tedy podnikatelského prostředí, nebyla tak akutní. Volantem šlo otáčet krapet ztuha, sešlápnutí plynového pedálu k podlaze neznamenalo plnohodnotný výkon, ale stroj v dané konstelaci ani necouval ani neodepřel poslušnost. (Měl jsem tu čest být součástí týmu zpracovatelů proslulé Jahnovy Strategie hospodářského růstu z roku 2005, kde se právě o potřebě kvalitativní kultivace marně hovoří.)

Extenzivní faktory se vyčerpaly

V mezičase se však stalo leccos. Extenzivní faktory růstu, držící fyzicky zdatného pořeza ve formě, se vyčerpaly. Nezabírá ani důraz na zdravé a strukturálně nenarušené makroekonomické prostředí, jež žádoucí investory přiláká samo o sobě, privatizace je již dávnou minulostí a o rozvojovou podporu jsme nejevili zájem ani v této minulosti.

Možnosti využívat evropské fondy nazýváme s trpkým úsměvem sladkým jedem a k evropské integraci jako takové přistupujeme furiantsky přezíravě, nezohledňujíc a v některých případech cíleně zpochybňujíc přínosy, které pro naši ekonomiku má. A jinými faktory nejsme schopni tento výpadek nahrazovat. Negativně se nám úročí doba vysmívání se konceptům znalostní ekonomiky, kdy nesouhlas s tímto konceptem byl maskován jejich nezapadáním do standardního (pro koho?) paradigmatu.

Kdybychom včas přepřáhli a nepropadali pokryteckému studu, nemuseli bychom teď být v nejméně příznivém kvadrantu rozdělení evropských ekonomik – v tom, který představuje ty nebohaté, kteří ještě k tomu nerostou. V množině zemí střední a východní Evropy jsme tam v roce 2012 byli společně s Maďary, Slovinci a Rumuny.

A právě ztráta výkonnosti a dynamiky se začíná promítat i ve vnímání podmínek, jimiž je konkurenceschopnost v komplexním pojímání chápána. A přispívá k tomu, že se naše celkové podnikatelské prostředí začíná navzdory všem deklaracím zřetelně zhoršovat. A jaký je výsledek? S velkou pravděpodobností záporný růst za rok 2013, s velmi rozpačitě se probouzejícími ohýnky oživení ve větším objemu průmyslových zakázek, mírňounkým oživením spotřeby a spíše planými nadějemi brzkého oživení investičních aktivit. To vše doprovázeno „nádherným“ 75. místem (ze 189 vyhodnocených zemí celého světa) v žebříčku konkurenceschopnosti Světové banky. Co identifikoval tento pád v pořadí, na kterém jsme ještě před deseti a více lety byli o dobrých třicet i více příček výše, na pozicích, které právě teď zaujímá Slovensko či Polsko?

Důvody českého pádu

Za prvé, že jenom stabilní a zdravá makroekonomická politika zdaleka nepostačuje, aby země a ekonomika byly považovány za podnikatelsky vstřícné a konkurenceschopné. Bohužel, u nás se o stabilitě politického prostředí již nějaký čas hovořit rovněž nedá.

Za druhé, že ostatní země (a stále více ty mimoevropské) získávají body právě v oblastech, jimž se někteří naši policy makers stále buď vysmívají, nebo jejich potřebnost podceňují či ignorují. V horším případě prokazují naprostou neschopnost je uvést v život.

Za třetí, že dojdou-li na jedné straně extenzivní zdroje růstu ve středně velké a velmi otevřené ekonomice, jejíž nákladová výhodnost vyčpívá a kvalita podnikatelského prostředí se nezlepšuje, země začne výkonnostně ztrácet, upadat a stávat se periferní ekonomikou v téměř geografickém středu kontinentu, pokud nejsou aktivovány zdroje kvalitativní.

Ono pětasedmdesáté místo není navíc ničím náhle se objevivším překvapením. Pár týdnů předtím jsme zaznamenali obdobně výrazný sešup v žebříčku konkurenceschopnosti Světového ekonomického fóra na 46. místo v jejich sledovaném vzorku. O čem všem tento negativní trend vypovídá? Že i přes proklamované i skutečně realizované změny v pravidlech se zatím tržní prostředí nezlepšilo.

Stále je v našich podmínkách nesnesitelně dlouhá doba spojená se startem podnikání a ještě delší pak v souvislosti s jeho ukončením. Neudržitelná je i časová náročnost vedení daňové agendy, jež poukazuje na neskutečnou komplikovanost a složitost daňových předpisů, kterým se musí podnikatelský subjekt věnovat namísto toho, aby se zaměřil na svoji primární podnikatelskou podstatu. Nemluvě již o permanentní změně daňových předpisů v čase a jejich totální nepředvídatelnosti.

Povolební naděje

Celková kvalita institucionální podpory ze strany veřejných subjektů ve smyslu: když už neprospívají, ať alespoň neškodí, je taktéž hodnocena tristně. Zejména objem veřejných výdajů na inovace v malých a středních firmách, jakož i „čitelnost“ hospodářské politiky či schopnost dotahovat nutné reformní kroky do konce, vyhlíží v našich podmínkách značně negativně. Což platí i pro kvalitativní aspekty nezbytné podnikatelské infrastruktury, počínaje tou dopravní a konče informační, technologickou a komunikační.

Za nutného, a zatím vůbec ne jistého předpokladu vzájemné symbiózy, naslouchání, doplňování a respektu (jež se v minulosti málokdy naplnil v předchozích formacích koaličního vládnutí) se zdá, že potřebě urychleně napravit stav a vycouvat z dosavadní slepé uličky by mohla být nejbližší koexistence ČSSD (po uskutečnění svého vlastního úklidu) – ANO – KDU-ČSL.

Soudržná ČSSD by v tomto uspořádání mohla být nositelem žádoucí dynamiky, ANO pak především zastáncem kultivace podnikatelského prostředí a role institucí a jejich správy vůči němu a KDU-ČSL pak příkladem konzervativního zodpovědného vnímání reality a stoupencem dosažení stavu rovnováhy a disciplíny.

 

Publikováno v časopise Finanční management, 17.12.2013