Petr Zahradník: Mozaika hlavních charakteristik české ekonomiky odhalena

Shodou okolností řeč čísel v červnu poprvé po dlouhé době podala plastický obraz vyhlídek české ekonomiky. Dramaticky se snížily investice, poklesla spotřeba domácností a jediným nadějnějším ukazatelem je míra nezaměstnanosti.

Málokdy předtím za poměrně dlouhou dobu zpět ilustrovala sada zveřejněných makroekonomických údajů tak plasticky stav i vyhlídky české ekonomiky, jak tomu bylo v první červnové dekádě. Když k těmto statistickým údajům navíc přiřadíme pár autoritativních vnějších reflexí z EU či OECD, suchá řeč čísel nabývá ještě výmluvnějších a uchopitelnějších kontur. Ne, že by kdy předtím čísla lhala (jako například v Řecku). Jejich vývoj za sledované období však nezaujal zejména proto, že data měsíčně či kvartálně publikovaná vykazovala jakousi nevýraznou kontinuitu a přímo nevolala k vnímání širšího kontextu prostřednictvím porovnání s daty jinými. Zřejmě shodou okolností ona čísla zveřejněná v červnu umožnila vytvořit si celistvý systém, mozaiku, jejíž vnímání dává daleko plastičtější obraz o stavu a budoucnosti české ekonomiky.

Pokud bychom začali ukazatelem souhrnným, monitorujícím komplexně a ve struktuře naši ekonomickou výkonnost, tedy HDP, právě nejčerstvější údaje jsou pravou sondou do jeho dlouhodoběji platného vývoje. Ukazují, že největší váhu na jeho neomluvitelném propadu mají dramaticky klesající investice.

A právě soustředění se na jejich oživení by mělo být hlavním středobodem hospodářské politiky. Nástrojů na to má víc a některé se již v nedávné minulosti osvědčily.

Kdyby CzechInvest se svými investičními pobídkami fungoval tak, jako za časů Martina Jahna či jeho dvou nástupců, zřejmě bychom i nadále registrovali nejen hojnost nových reálných investorů k nám přicházejících zvenčí, ale znamenal by i podnět pro řadu investorů tuzemských. Zajisté nikdo nehovoří o totálním přepsání pravidel investičních pobídek deset a více let starých; rozumné je však zamyslet se nad jejich přizpůsobením (sektorům a činnostem, charakterem a podobou incentivů, objemem podpory i výší požadovaných investic) podmínkám budoucím, tedy především druhé polovině této dekády a delšímu horizontu, kdy by nově vytvářené investiční aktivity byly uváděny do provozu.

Nevyužité transfery z EU

Jsme stále země, která v současném období má nejvyšší a v tom příštím bude mít čtvrtou nejvyšší částku přepočtenou na hlavu, kterou nám poskytuje daňový poplatník z vyspělejších končin EU. Tzv. čistá pozice, tedy saldo mezi příjmy a výdaji ve vztahu k rozpočtu EU v loňském roce dosáhlo 74 mld. Kč (od začátku programovacího období v průměru přibližně 40 mld. Kč ročně), leč by mohlo dosahovat asi 100 mld. Kč za rok; ještě je čas tohoto nesouladu mezi skutečností a možností na poslední chvíli využít a do roku 2015 z tohoto titulu vytěžit pro Českou republiku v průměru přes 130 mld. Kč ročně, což by byl zajisté taktéž zásadní investiční stimul – zprvu poptávkový, za předpokladu správného zacílení prostředků směrem na smysluplné investice faktor, který zvyšuje dlouhodobě náš produkční potenciál.

Je zde navíc pár desítek miliard korun na účtech společností s dominantní státní účastí, které lze taktéž využít v podobě podpory skomírajících investic. Nutnou podmínkou využití všech tří představených kanálů, jež by mohl doplnit čtvrtý: jistá míra tolerance k procesu fiskální konsolidace v položkách, jejichž „ořezání“ přinese následný ekonomický útlum a naopak zaměření se fiskální konsolidace na zbytné výdajové položky v kombinaci na úsilí lépe vybírat daně, je zásadní podmínka – podpořené a motivované investiční aktivity musejí mít zcela pregnantně propočtenu svoji návratnost a prokázat svoji oprávněnost podpoření.

Souběžně s pohledem na investice jsme byli srozuměni s tím, že se spotřebou domácností to nejenže není tak kritické, ale že tato je odrazem v zásadě racionálního chování. Navíc, bez odpovídající investiční aktivity a jejího zhodnocení je těžké si představit trend mzdového nárůstu, přírůstku reálných příjmů, zvyšování koupěschopné poptávky a výsledné vyšší spotřeby; navíc, když objem úspor vzrůstá. Přestože chování domácností je v zásadě racionální, nelze současně tvrdit, že není v mnoha ohledech vynucené.

Pokud klesá nejen reálná, ale i nominální mzda (byť v jistém ohledu i díky daňovému triku v profesích, jež ve většině opravdu nelze zařadit mezi nízko vydělávající), klesá spotřeba zbytných položek spotřebního koše a roste zájem o levnější internetem distribuované zboží a služby, což se projevuje – s výjimkou potravin – i na cenách spotřebního zboží a služeb, nejnižších za tři roky. Je tedy zřejmé, že spotřebitelská poptávka nebude spojena s optimistickým vnímáním přítomnosti ani krátké budoucnosti.

Skromní zaměstnanci

Je však vhodné náš cyklus a systém ekonomických ukazatelů uzavřít snad jedním relativně nadějnějším, jímž je míra nezaměstnanosti. Ukazuje se, že momentálně v České republice je člověk ochoten se uskrovnit, přistoupit na nižší mzdu, ušetřit na výdajích (a ještě u toho ušetřit), jen aby si uchoval práci.

Míra nezaměstnanosti u nás je stále evropsky velmi slušná, byť počet osob bez práce téměř 550 tisíc je deprimující. V řadě jiných států nejsou schopni snížit tzv. jednotkové náklady práce, čímž platí krutou společenskou daň v podobě dvouciferných měr nezaměstnanosti a horentních výdajů na jejich financování.

Sada makroekonomických dat zveřejněných v červnu nebyla radostná. Evropská komise i OECD nám k tomu přidaly „pár dobrých rad“, které spíše než s momentálním stavem recese usilují o dlouhodoběji doporučovaná opatření, jež mají posílit naši konkurenceschopnost. Nyní musíme uhasit požár recese; až se nám to podaří, nezapomeňme ani na tyto rady.

 

Publikováno v měsíčníku Finanční management, 26.6.2013