Archiv zpráv pracovních a poradních orgánů vlády

Stránka byla přesunuta do archivu

16. 1. 2012 9:29

Rozhovor s Michalem Mejstříkem: Nenechme si od EU diktovat daně

Je dobře, že tenhle muž radí vládě, napadlo mě po hodinovém rozprávění s profesorem Michalem Mejstříkem. „Mladí lidé by měli studovat a poznat svět, hodně se tam naučit a pak se vrátit zpátky i s těmi posbíranými zkušenostmi,“ říká například.

Michal MejstříkA taky že politici by měli myslet aspoň jeden, ne-li deset kroků dopředu. Protože hasit požár, až když plameny sežehly střechu, je poněkud zpozdilé. Jak mimochodem poznávají na vlastní kůži Řekové.

*Domácí politickou scénu dělí spor o vstup do evropské fiskální unie. Jste na straně Karla Schwarzenberga, tedy příznivců, nebo Václava Klause, čili odpůrců?

V tuto chvíli vůbec nevíme, jaké podmínky fiskální unie bude obsahovat. Jsem zastáncem smysluplného vyjednávání. Navíc smlouva může být podepsána letos, ale funkční zřejmě bude až po přijetí eura. Momentálně akorát víme, co bychom nechtěli.

*Což je?

Aby Evropská unie nešla za hranici toho, co se běžně říká, tedy za snížení zadluženosti. My totiž nemáme problémy s plněním podmínek fiskální unie, co se týká deficitu státního rozpočtu nebo míry zadluženosti, která činí 41 procent hrubého domácího produktu (HDP). V evropských zemích je to běžně až dvojnásobek.

*A v návrhu rozpočtové unie se hovoří o 60 procentech.

Ano, ty plníme dokonce s jistou rezervou. EU se momentálně soustřeďuje na udržitelnost rozpočtů, ale méně se věnuje míře úspor. To ovšem není náš problém, na rozdíl od Řecka, jehož obyvatelstvo téměř nespoří. Navíc má velmi drahou pracovní sílu, kterou si vybudovalo díky úvěrům a následnému zadlužení, které činí 160 procent HDP. Vůbec si nedovedu představit, jak tuto zemi bez nějaké zásadní restrukturalizace donutit, aby splnila podmínky unijní rozpočtové kázně. Mimochodem v Řecku je HDP na obyvatele 93 procent průměru EU, zatímco v Česku 80 procent. Ale oni to měli, jak říkáme Tomášem Sedláčkem, anabolikované těmi dluhy. Zvýšili si prostě na cizí účet svoji životní úroveň.

*Mluvil jste o hranici toho, kam bychom jít v případné dohodě neměli. Co jste měl na mysli?

Únosná míra je v oblasti konkurenceschop­nosti. EU říká, že když rozpočty členských zemí eurozóny nebudou odpovídat nastaveným kritériím, bude mít právo do některých věcí zasahovat. Podívejme se na to z pohledu ČR. Postupně roste produktivita práce, v průmyslu rychleji než jednotkové náklady na mzdy, což je dobře. Slabiny ale máme v necenové konkurenceschop­nosti, jako je výkonnost státních institucí, korupce, nedostatek inovací, pokulhávání tempa ve vzdělávání.

*V čem škobrtá?

Většina obyvatelstva je přesvědčená, že se jejich dětem dostává skvělého vzdělání. Jenže mezinárodní srovnání dovedností PISA ukazuje, že například děti kolem Šanghaje jsou daleko napřed, tvrdě se učí anglicky a vzdělání si nesmírně váží. U nás, ačkoliv jsme malá země, je míra znalostí cizích jazyků, v porovnání kupříkladu s Holandskem nebo Finskem, nevalná.

*Takže pokud chceme být konkurenceschopní, musíme tyhle výpadky nahrazovat jinde?

V krajním případě si lze představit určitou harmonizaci nepřímých daní, jako je daň z přidané hodnoty. Ohrozit by nás ale mohlo slaďování přímých daní. Západní státy EU dosáhly určitého sociálního komfortu za cenu daleko vyšší míry zdanění, firem i podnikatelů. Ve chvíli, kdy bychom měli harmonizovat přímé daně, byla by to pro nás jako zemi, která vyspělý západ teprve dohání, obrovská nevýhoda. Významná část našeho exportu je založená nejenom na tom, že máme levnější pracovní sílu, ale také na tom, že je méně zdaňována.

*Na druhou stranu kdybychom platili vyšší daně, mohli bychom za ně chtít daleko kvalitnější veřejné služby, včetně toho školství.

Jenže my na to ještě nemáme. Například v Německu od přijetí eura před dvanácti lety rostla produktivita práce trvale rychleji než mzdové náklady. Jaký je výsledek? I v době krize má Německo nejvyšší zaměstnanost právě proto, že zbrzdilo růst mezd. Konkurenceschopnost neztrácejí díky tomu, že jsou na sebe přísnější. V Česku jsme si dovolili ten luxus, že právě ve veřejném sektoru nebo stavebnictví doháníme vyspělejší státy ve mzdách, ale už ne produktivitou­ práce.

*Nicméně i NERV připustil, že se daně budou zvyšovat.

My jsme si sedli a přemýšleli o různých variantách. Pokud by naše ekonomika rostla těsně pod nulu a německá, na níž jsme nejvíc navázáni, tříprocentním tempem, pak nelze vyloučit, že scénář budoucího vývoje by nemusel být až tak negativní. Pak by se mělo šetřit hlavně protikorupčním tlakem.

*Věříte ministru Jankovskému, který předkládal zákon o veřejných zakázkách, že by se tím mohlo ušetřit 60 až 90 miliard?

Netroufám si to kvantifikovat, ale když sledujete úsilí některých firem vstupujících do transparentních veřejných soutěží, tak to navozuje docela optimistické očekávání. Proč bychom tedy měli hned zvyšovat daně, když lze jít cestou, která se přímo nabízí a jíž jsme v NERVu označili černou tečkou…

*Čili ihned, okamžitě, včera už bylo pozdě.

Přesně tak.

*Pokud by se tohle dařilo, pak můžeme zapomenout na různá drakonická opatření v oblasti důchodů, jednotné DPH ve výši 20 procent a dalších, která ministr financí Miroslav Kalousek připouští?

Je pochopitelně nutné mít v šuplíku různé scénáře. Zahraniční vývoj pod kontrolou nemáme, i když jsme na něm do značné míry závislí. Musíme pevně věřit, že Evropa si své problémy dokáže vyřešit a Němci budou pokračovat ve svém poměrně úspěšném exportním tažení. Pak můžeme být tím hráčem, jenž krizí nemusí být bezprostředně postižen. Jsou ovšem země, které to bude hodně bolet.

*Až tak, že budou muset odejít z eurozóny? Mluvím pochopitelně hlavně o Řecku.

Vždycky jsem byl přesvědčen, že Řekové patří k zemím, které si hodně půjčují a doma málo spoří. Jejich export se na druhou stranu odehrává jen v rejdařství a turistickém průmyslu. Bohužel, dnes už vám každý řekne, že v turistické branži Turecko či Španělsko a Portugalsko poskytují daleko lepší služby. Řecko ani z hlediska vzdělanosti, exportu či inovací nemá moc co nabídnout a hodně žilo na úkor mezinárodní evropské pomoci.

*Jenže my nejsme Řecko, sám jste říkal, že ČR je na tom poměrně dobře. Jsou tedy přijímané reformy skutečně nutné?

Pobaltské země, které prošly drsnou kúrou, aby obstály, musely snížit důchody o 20 procent, zrušit řadu sociálních dávek, omezit nemocniční síť. Uvědomily si, že nemají na to, aby všechny tyto sociální benefity mohly poskytovat. To je šoková terapie, kterou někteří doporučovali i Řecku. Když to ale Řekové slyšeli, tak šli divoce do ulic a říkali, že to není nic pro ně. Pobaltské země ale jasně řekly, že chtějí patřit do Evropy a jsou ochotny podstoupit oběti.

*Chápu, ale potřebujeme něco podobného i my?

My sice máme dobrou výchozí pozici, nicméně stále se zadlužujeme. Nejhorší bylo, že se to rozběhlo už před krizí, v době růstu. A už Keynes říkal, že půjčovat se může v době krize, ale nikdy v době růstu. Pokud se nám vymkne konkurenceschopnost z ruky, začnou růst mzdy, nebudou inovace, tak se může stát, že tisíc firem z automobilového průmyslu zvedne kotvy a přesune se o dům dál. V tu chvíli všechny úspěchy zůstanou příslibem.

*Kde začít, abychom o tu naději nepřišli?

Byl jsem 18 let ředitelem Institutu ekonomických studií na Karlově univerzitě. Naše studenty jsme dotáhli na špici proto, že jsme učili v angličtině, každý z nich musel minimálně jeden semestr strávit v zahraničí. Když se pak dostali do světa, byli nejen skutečně vzdělaní, ale také sebevědomí. Získali velmi slušné pozice ve významných firmách všude ve světě. Pak se ovšem vracejí a přinášejí do ekonomiky nové podněty. Takových příkladů přibývá, ale je jich zatím hrozně málo.

*Proč?

Jsme jiní než obyvatelé zemí s historií zámořských objevitelů, tedy Holandsko, Španělsko, Británie. Česká republika je ve středu Evropy a naši lidé nikdy nebyli nadšeni pro cestování za prací, většinou se pohybovali v rakousko-uherském prostoru. Inklinace k širšímu pohledu na svět tady historicky schází a touha učit se cizí jazyky je nedostatečná. Jisté období svého života jsem prožil v Holandsku, a můžu vám říct, že tam každý pekař nebo kadeřník běžně komunikuje v angličtině. Jsou si vědomi, že malá země nemůže žít v iluzi, jak se všichni o ni budou prát. My se musíme sebevědomě světu ukázat.

*Máme na to?

Ono jde dokonce o jistý druh výhody. Na řadě mezinárodních trhů máte Brity, Američany, Číňany, a když tam přijdou Češi, jsou vítáni jako příslušníci malé země, která neohrožuje žádného z velkých hráčů. Na půdě Mezinárodní obchodní komory jsem se potkal se zástupci Sdružení malých pivovarů, které pořádá po Evropě pivní veletrhy. Říká se, že evropský trh je nedobytný, ale když se řada malých pivovarů spojí, mají slušné reference a určitou historii, společně osloví naše zástupce v zahraničí a jejich cestou požádají o poskytnutí náměstí, pak třeba Němci jsou ochotni spustit desetidenní veletrh drobných pivovarů. Evropská společnost je náchylná k diverzifikaci, existuje spousta míst, která dávají přednost okrajovým pivům a ochutnávkám. Tímto způsobem se tedy mohou dostat na zajímavé trhy.

*Jinými slovy platí: mít nápad, sílu ho uskutečnit a nesedět doma za pecí.

Jednoznačně. Třeba žatecký pivovar exportuje na čínský trh, ne moc, ale z jejich pohledu je to zajímavé. Naše republika sestává z řady schopných, nápaditých a pracovitých lidí, kteří by se neměli bát se svou myšlenkou jít dál. Třeba firmy AVAST a AVG založili softwaroví nadšenci. Produkují antivirové programy a ejhle, každá z nich nyní obsluhuje hodně přes sto milionů zákazníků. Taková firma musí do druhého dne po zasažení virem nejen vymyslet inovaci, jak s ním pracovat, ale také antivirový program zavést a poslat aplikaci co nejrychleji do světa. Podobným štikám říkáme „firmy zrozené pro globální konkurenci“. Oslovují na přímo, bez pomoci státu, obrovský okruh spotřebitelů, a dnes se dokonce chystají ke vstupu na světové burzy. Když tedy máte silné osobnosti, které se nebojí světa a nezaleknou se konkurentů, najednou vidíte, že jsme v určitých oblastech velmocí.

*Nemělo by se právě proto se vším začít už na základní škole, jak s tím sebevědomím, tak s touhou po inovacích?

Trvale jsem příznivcem školských reforem. Jenže základním problémem je, že rodiče jsou se vzděláváním svých dětí spokojeni. Ministr školství, ať je z jakékoliv strany, tak vlastně rodičovské veřejnosti vnucuje něco, o čem ona není přesvědčena, že je to potřeba. Bohužel mezinárodní testy nám ukazují, že vzdělání se možná nezhoršuje, ale ani nezlepšuje. Děti jsou na jedné straně pod vlivem internetu a na druhé jim škola vnucuje nezábavné formy výuky a zároveň jim toleruje lajdačení. Sám vidím, že prvotní nadšení 90. let, kdy si všichni vážili možnosti cestovat a poznávat svět, naše studenty opustilo a začala se u nich projevovat určitá pohodlnost.

*Souvisí to i s odporem značné části obyvatel vůči reformám?

Víte, reformy je třeba dělat ve chvíli, kdy jste poměrně úspěšní. Musíte se dívat o krok, a nejlépe o deset dopředu. Proto jsme v NERVu zdůrazňovali strategii „tří i“ do roku 2020, tedy infrastrukturu, instituce a inovaci. Infrastruktura není jen beton, ale chytré dálnice, satelitní navigace. Proto podporujeme Galileo nebo GPS, které nás tlačí do chytrých aplikací. Já opravdu věřím, že se nám podaří vyprovokovat alespoň část těch mladých, aby se touto cestou vydala. Nechci se dostat do situace, kdy zlaté období prožíváme v těchto dnech, a za pět, deset let, až nás mamutí koncerny z daňových nebo jiných důvodů opustí, idyla skončí.

*Vy tedy věříte, že nás zlaté období teprve čeká?

Do určité míry už ho žijeme, ale věřím, že nás ho větší úsek čeká. Pokud ovšem dokážeme projít těmi, jakkoliv bolestnými reformami a stejně jako v Německu se nespokojíme s okamžitým úspěchem a příjmem. Pro mne je důležité, aby naše děti a jejich děti před sebou viděly jasnou perspektivu, abychom se nestali nějakým evropským skanzenem světa.

 

Publikováno na Denik.cz, 14.1.2012

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter

Související zprávy