Škrtá vláda příliš? Jak by měla dál postupovat?

Členové NERV Daniel Munich a Vladimír Dlouhý v Macháčkově výměně.

Daniel Münich: Příprava balíčků je často útěk od důležitější práce

Mám pocit, že příprava balíčků je záminka k tomu, aby se nemusely dělat systematické věci systematicky.

Myslím, že už máme v ČR trochu přebalíčkováno a přebaťohováno. Opakované přípravy balíčků odvádí pozornost a žerou drahocenný čas vlád, který jim potom nezbývá na propracované systematické reformy. Občas mám pocit, že příprava balíčků je záminka k tomu, aby se nemusely dělat systematické věci systematicky. Tato vláda by se měla konečně zaměřit na špatné fungování státní administrativy, potažmo státu jako celku. Mezinárodní srovnání jasně ukazují, že právě v této oblasti má ČR největší slabiny.

Bez dobře fungujícího státu tato ani příští vlády nebudou schopny hledat úspory jinak než opět poloslepým a plošným krácením, protože se jako dnes nebudou schopny dobrat toho, kde vlastně ještě ve státním soustrojí je zbytná vata. Ministerstva nadále nebudou schopna navrhovat smysluplné zákony. Ani nadále se nebudou ex ante vyhodnocovat ekonomické, administrativní a korupční dopady připravovaných zákonů, politik a regulací, než se uvedou do praxe, ani ex post, aby se zjistilo, zda mají vůbec smysl. Hospodářská, vzdělávací, zdravotní, sociální, pracovní, výzkumná a další politiky nebudou ani v budoucnu založeny na evidenci z empirických výzkumů, ale na dojmech či naivní ideologii těch, kteří zrovna přijdou na ministerstva. Práce je v tomto směru v Česku jako na kostele. Je třeba vymyslet a vytvořit systém přípravy špičkových profesionálů pro státní správu, který postupně nahradí systém dosazování poučených amatérů ze známosti.

Od státní administrativy je třeba striktně požadovat zpracovávání a předkládání kvalitních analýz dopadů připravovaných zákonů a regulací, které se dnes dělají většinou pro srandu králíkům. Je třeba vytvořit mechanismus, jak zvnějšku podrobně rozkrývat procesy na ministerstvech a opakovaně hledat a eliminovat zbytečnosti a duplicity. To samozřejmě nepůjde bez funkčního zákona o státní službě.

Způsob sestavování veřejných rozpočtů a dohled nad ním bez zásadní modernizace bude také těžkou koulí na noze této i dalších vlád ve smysluplném a afektivním vládnutí, ke kterému bude mít veřejnost rozumnou míru úcty a respektu. Podpora informačních technologií skýtá obrovský prostor pro zvýšení efektivnosti a transparentnosti, jen musí na státní administrativu politická reprezentace dostatečně tlačit. Zpřehlednění zákonů a zlepšení fungování soudů je kapitola sama pro sebe. Příprava dalších a dalších balíčků je často útěkem od náročnější, ale systematické a v dlouhodobějším horizontu důležitější práce.

Vladimír Dlouhý: Nulový schodek veřejných financí není svatý grál

Jak také vyrovnaný schodek udržet? Na nějaká rychlá růstová tempa se asi po celý zbytek dekády spoléhat nemůžeme.

1. Před i po změně důležitých daňových sazeb jsou jak měsíční, tak i čtvrtletní růstová data méně spolehlivá. To byl náš případ před a po 1. 1. 2012. ČSÚ rovněž první odhady často dodatečně upravuje, mnohdy až po delší době. Proto o zaostávání vůči okolním ekonomikám mluvme, až to čísla potvrdí i v dalším čtvrtletí.

2. Nejsem ani proti fiskální disciplíně, ani nevěřím v krátkodobé keynesiánské fiskální injekce. Stejně tak nepodporuji takové návrhy, jako je například další zvýšení DPH na 23 %, už jen proto, že každodenně vidíme kolem sebe, jak i drobní podnikatelé dělí své malé firmy na ještě menší, jen aby se dostali pod hranici plátců DPH. Jen si myslím dvě věci: a) připustili jsme příliš rychlé snížení deficitu veřejných financí; b) dejme pozor, abychom na daních nevybrali mnohem méně, než bychom mohli nebo než očekáváme. A nejde jen o problém DPH.

3. Vláda má ve svém prohlášení cíl dosáhnout v roce 2016 vyrovnaných veřejných rozpočtů, současně však musí reformovat mnoho oblastí ekonomiky a společnosti v prostředí, které není těmto reformám příliš nakloněno. Bude trvat ještě déle než zbývající čtyři roky, kdy tyto reformy přinesou takové odlehčení výdajové straně veřejných financí, aby – při očekávaném hospodářském růstu – jsme mohli dosáhnout nulového salda veřejných rozpočtů. Teoreticky by bylo možné hodně zvýšit daňové zatížení, ale v realitě by to podvázalo ekonomickou aktivitu, skutečně vybrané daně by byly nižší a nulový schodek nedosažen.

Jak také vyrovnaný schodek udržet? Na nějaká rychlá růstová tempa se asi po celý zbytek dekády spoléhat nemůžeme. Ve slavné práci američtí ekonomové manželé Reinhartovi analyzovali 15 posledních větších ekonomických krizí či recesí od druhé světové války. Ukázali, že vyspělé ekonomiky vykazovaly růst HDP po dobu deseti let před krizí v průměru 3,1 procenta, růst po dobu deseti let po krizi obvykle 2,1 procenta. Deset let před krizí byla průměrná nezaměstnanost 2,7 procenta, deseti let po krizi však 7,9 procenta. Dnes jsme teprve necelé 4 roky po začátku finanční krize a přesně 2 roky po vypuknutí krize EMU.

4. Další, dosud málo diskutovanou skutečností, je pokles potenciálního produktu (objem HDP, který země za dané období vyrobí při plném využití práce a kapitálu a při daných technologiích a strukturálních charakteristikách ekonomiky). Každá delší a hlubší krize znamená zpomalení investování, a tedy snížení potenciálního produktu. Rozpočtové příjmy nemusí potom růst i z tohoto důvodu.

5. Vyrovnané veřejné finance jsou obecně chvályhodným záměrem, jde však o časovou trajektorii, po které se k němu lze dopracovat. Dosažení tohoto cíle je podmíněno reformami, které musejí být politicky průchodné a budou realizovány v období pomalejšího růstu a větší nejistoty. Rozpočtová nula navíc není žádným svatým grálem, tou je fiskální udržitelnost a levné financování dluhu. A nad tím vším je to, co vytvoříme a co je zdrojem dalšího bohatství – ten mnohými zpochybňovaný hospodářský růst.

 

Publikováno v HN, 21.5.2012