Archiv zpráv pracovních a poradních orgánů vlády

Stránka byla přesunuta do archivu

6. 1. 2012 9:13

Tomáš Sedláček: S prezidentem v bance aneb můžete si zapnout své mobilní telefony

Kdysi, asi před dvěma roky, si Václav Havel nechal zavolat Honzu Macháčka a mne, že prý s námi chce probrat něco kolem ekonomiky a financí.

PhDr. Tomáš SedláčekTo bylo zrovna v době, kdy se o ničem jiném nepsalo, krize, kam se člověk podíval, a tak jsem se na jednání řádně připravoval skoro celý týden. Setkali jsme se v Savoyi na Újezdě a pamatuji si, jak jsme s Honzou perlili, filipika střídala filipiku, každý jsme se snažili přijít s výstižnější analogií, trefnější parabolou, vystihnout situaci v její komplexitě jednou skvělou myšlenkou, která by byla filozofi cká, ideálně umělecko-literární – zkrátka tak, aby to bylo co možná nejlépe uchopitelné pro člověka, kterého si jeden váží do morku kostí a přitom to tak nějak nemá dát znát.

Asi po hodině rychlého a velice vyčerpávajícího filozoficko-kontextuálně společensko-globálně (ale s důrazem na české reálie!) – výstižného dialogu (u kterého nás VH ani jednou nepřerušil), jsme vyčerpaně utichli a prázdní obsahu, který jsme právě s vypětím veškerého důvtipu ze sebe vysypali, jsme umlkli – to abychom levým okem mohli vidět, zda se naše snaha setkala s úspěchem, po kterém jsme zřejmě oba čekali z úst našeho guru ono kouzelné „Heuréka, mám to!“

Václav Havel nás pochopitelně pochválil a poděkoval, ale, říká, já jsem si vás sem vlastně pozval, aaa, kvůli něčemu, ehm, jinému. Naše pohledy lačně laply po očekávání ještě složitějšího úkolu, těžší otázky, něčeho šíleně globálního, prostě odpovědi na všechny otázky současného světa a zas jsme nažhavili naše, ty, závity.

Proč jsem vás svolal, říká pomalu, totiž, abyste tomu rozuměli: mé bankovní konto spravuje v jisté bance jistá paní Opršálková a milá paní Opršálková, na kterou jsem si za ta léta již tolik zvykl a rozumí mi, co po ní chci, tak tato dotyčná paní Opršálková přesídlila k jiné bance totiž, no a já jsem se vás chtěl, aaa, zeptat, zda je možné ty moje peníze vzít z banky A do banky B za paní Opršálkovou, která se o ně tak pěkně vždy starala, totiž.

Naši roztoči v šedé kůře mozkové se (proti svému přesvědčení!) velice zprudka zastavili, my se na sebe s Honzou podívali a bylo nám jasné, tam a tehdy, že se jednoznačně, bez filozofi ckých pukrlí, na něčem zas jednou jednoznačně a rychle shodneme.

Ano, zněla naše unifonní odpověď, ano, to je možné. Jsou to Vaše peníze a Vy si je můžete libovolně přesouvat, kamkoli se paní Opršálková pohne (vzkaz pro mé kolegy: tady vidíte důležitost kvalitního klientského přístupu!).

Ještě tedy došlo k mírné poznámce, zda se jedná o účet něžně běžný nebo termínovaný (což pan prezident nevěděl), protože u účtu termínovaného je třeba dbát na jistý termín, kdy lze peníze vybírat zcela beztrestně, jinak bývá běžná mírná, zcela nebolestná, ale přesto, pokuta, pokuta za výběr mimo daný termín. To je třeba zjistit u té původní banky, poprosit nějakého bankovního úředníka a je hotovo.

Jenže hotovo nebylo, Havel se na nás podíval zkroušeně, v očích mírný, nejistý a neurčitý (skoro by se chtělo říci kafkovský) strach. A nešlo by to, zněla nesmělá otázka, kdybyste kluci byli tak hodní, kdybyste to za mě zjistili vy, víte, já se těch úředníků, které neznám, tak trošku bojím.

Moc (ne)moci

A v ten moment jsem to viděl, člověka, který neuhnul ani o píď před celou komunistickou mašinerií, která měla v zádech moc všeho pospojovaného proletariátu sovětských svazů, člověka, který držel v nejistotě jistotou, člověka, který se stal symbolem silného odporu slabých proti silným – ten stejný člověk se bál jakéhosi bankovního úředníka, který, při vší úctě, mu nesahá ani po kotníky a který by se jistě mnohokrát zakoktal, kdyby měl s Václavem Havlem jednat o termínu výpovědi jeho účtu. Podobal se tím oněm bájným i skutečným velikánům – ti totiž nikdy neukazovali svou moc, dokud to nebylo zcela nezbytně potřeba.

Vždyť přeci hobiti si dlouho, a mnozí z nich napořád, o velikém Gandalfovi mysleli, že je to jakýsi kouzelný strýček, který ze všeho nejlépe uměl dělat zábavné ohňostroje. Teprve při setkání s Balrogem v útrobách hory Morie, když Gandalf potkal protivníka, který byl skutečně nebezpečný a nad síly všech ostatních, teprve tehdy projevil svou sílu. Koneckonců, stejně tak Ježíš projevoval svou sílu v slabosti, absolutní sílu v absolutní slabosti. Skuteční velikáni nechodí místností s roztaženým pavím peřím, nedávají si záležet na impozantním entrée ani na sebe nepřitahují pozornost.

Tedy do doby, kdy to není zcela nezbytně nutné, nikdo si jich ani nevšimne.

Vzpomínám si na těch pár vzácných příležitostí, kdy jsme s Václavem Havlem vyrazili bez ohlášení do hospody. Václav Havel býval zpravidla ten poslední, koho si obsluha všimla, všichni ostatní byli vždy výraznější a své objednávky položili dříve.

Havel nikdy nepoužíval, v politice tak běžnou, negativní energii, vedl nenápadně, tichým hlasem, nepovyšoval se nad ostatní a neurážel. Poslouchal, nenadával a už vůbec kolem sebe nešířil pocit, že dané problematice on rozumí mnohem více než všichni přítomní. Osobnost tohoto formátu se rodí jednou za několik generací.

Není divu, že se na jeho pohřbu sešlo v Praze zatím nejvíce světových osobností najednou. A koneckonců jeho poselství, které nám odkázal v Odcházení, nám bude v uších znít ještě chvíli: Odcházím, můžete si zapnout vaše mobilní telefony. Protože teď vás už od vyrušování sebe ani okolí nikdo vyrušovat nebude.

 

Publikováno v měsíčníku Forbes, 5.1.2012

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter

Související zprávy