Historie minulých vlád

Oddíl 3 Stav ekonomiky a její transformace

3.4. Hodnocení vybraných odvětví a regionů

A. Odvětví reálné ekonomiky

Průmysl

V počátečním období transformace došlo k přechodnému prudkému poklesu vnitřní poptávky, především v důsledku značného vzestupu spotřebitelských a výrobních cen při zahájení liberalizace ekonomiky. Vedle vnitřní poptávky zaznamenala velké změny i vnější poptávka. Po rozpadu východních trhů došlo ke změně orientace na náročné trhy EU a na ostatní země s vyspělou tržní ekonomikou, avšak v méně příznivé komoditní struktuře.

Ve struktuře vývozu se tak podstatně zvýšil podíl zbožové skupiny s nízkou přidanou hodnotou. I přes tuto novou orientaci přispívala vnější poptávka ke zmírnění výrazného poklesu průmyslové produkce. Nejnižší úrovně průmyslové produkce ve vztahu k roku 1990 bylo dosaženo v roce 1993 (68,3 %). Od roku 1994 začala průmyslová výroba růst, růst vrcholil v roce 1995. Stagnace na počátku roku 1997 byla vyvolaná přechodným snížením zahraniční poptávky, ale také chybami v průběhu ekonomické transformace.

Graf 3-18

Pramen: MPO

Největší a nejrychlejší snížení průmyslové výroby zaznamenaly v období transformace podniky, u kterých se po liberalizačních opatřeních odhalila jejich nízká necenová konkurenceschopnost, projevující se kvalitou, technickými parametry a designem, jak na zahraničním, tak i na domácím trhu. Pokles podílu na celkové průmyslové produkci se týkal pochopitelně těch odvětví, které se vyznačovaly obdobnými charakteristikami. Pokles byl patrný zejména u podniků zpracovatelského průmyslu a zvláště pak v elektronice, strojírenství, textilním a kožedělném průmyslu a do roku 1994 i v odvětví výroby dopravních prostředků. U těžebních, surovinových a materiálových odvětví a odvětví produkujících polotovary k tak výraznému poklesu výroby nedošlo, protože byly na trhu cenově konkurenceschopnější v důsledku nízké přidané hodnoty.

Úroveň produkční výkonnosti průmyslu, jeho kvalita a konkurenceschopnost, spolu s ekonomickým prostředím, se plně odráží v jeho finanční situaci. Z dlouhodobého pohledu je nezbytné konstatovat její nepříznivý stav s tím, že v problémových podnicích dochází k jejímu postupnému zhoršování.

Do transformace vstupovaly podniky s nevyřešenými starými pohledávkami a úvěry na trvale obracející se zásoby, které byly převedeny na komerční bázi s dopadem do jejich finanční situace. Promítly se zde také nedostatky v privatizaci, nefungující a nepřehledný kapitálový trh. To vše spolu s legislativními nedostatky a celkovým ekonomickým prostředím nevyvolalo výrazný zájem zahraničních investorů o modernizaci průmyslu a není zdrojem kapitálu pro domácí firmy.

Efektivnost průmyslu, měřená např. rentabilitou vlastního jmění podniků se 100 a více zaměstnanci, je velmi nízká (v roce 1997 cca 5,1 %) v porovnání s výnosem státních dluhopisů jako bezrizikového aktiva (10,5 %).

Nedostatek volných finančních prostředků v podnicích (nízká tvorba zisku, odpisy neodrážející růst cen) se projevuje ve vysoké platební neschopnosti, tj. v odsouvání plateb, a v klesající schopnosti podniků splácet úvěry. Vzhledem k obtížnému přístupu k úvěrům a kapitálu vůbec a praktické nevymahatelnosti práva, je tento fenomén značně zneužíván. Platební neschopnost v průmyslu je koncentrována do zpracovatelského průmyslu. Nedostatek kapitálu, jak investičního, tak provozního, vede proto mnohdy k situaci, kdy podniky nemají dostatečné podmínky k tomu, aby zajistily produkci výrobků, o které trh projevuje zájem.

Dalším závažným faktem je klesající podíl vlastního jmění v pasivech, což se projevuje nárůstem cizích zdrojů, především závazků, zvláště krátkodobých, a krátkodobých úvěrů na obchodní pohledávky na překlenutí přechodného nedostatku zdrojů.

Změny ve struktuře průmyslové produkce si vyžádaly i změny ve struktuře zaměstnanosti. Ve většině průmyslových odvětví docházelo v letech 1991 - 1997 k plynulému poklesu zaměstnanosti, který byl převážně absorbován terciárním sektorem. K největšímu poklesu zaměstnanosti došlo v odvětví dobývání nerostných surovin, nadpruměrně se snížil počet pracovníku i v odvětví výroby strojů a zařízení, výroby dopravních prostředků, textilním a oděvním průmyslu a v kožedělném průmyslu.

Průměrná nominální mzda vzrostla v období 1991 - 1997 zhruba 2,5x u organizací s 25 (resp. s 20) a více pracovníky. Mzdy rychle rostly do roku 1996 (do značné míry oprávněně jako kompenzace příliš velkého poklesu reálných mezd v roce 1991), kdy se v průměru zvyšovaly o 18,5 % ročně. V důsledku přijatých "balíčkových" opatření v roce 1997 došlo ke zpomalení mzdového vývoje. Průměrná nominální mzda vzrostla v uvedeném roce o 13,4 %, v roce 1998 dochází k dalšímu zpomalování (za leden - listopad 1998 vzrostla o 10,7 %). Spolu s redukcí mzdového vývoje docházelo ke zvyšování růstu produktivity práce, takže v roce 1997 došlo k žádoucímu předstihu jejího růstu (vzrostla o 9,2 %) před dynamikou reálných mezd, přepočtenou indexem cen průmyslových výrobců (o 8,2 %).

Vlastní zdroje podniků (vlastní jmění), zvláště pak ve zpracovatelském průmyslu, mají klesající tendenci, zvyšuje se počet podniků se záporným vlastním jměním a roste výše této záporné položky. Průmysl se potýká s vysokou odepsaností investičního majetku (zhruba 45 %). Stávající odpisová politika (nízká úroveň odpisů při růstu cen nových investic) spolu s nedostatečnou tvorbou zdrojů v podnicích neumožňují vytvořit dostatečné zdroje pro modernizaci průmyslu.

Významným růstovým faktorem průmyslu jsou hmotné investice, kde průmysl vystupuje nejen jako jejich spotřebitel, ale také jako producent (především strojů a zařízení). Do vývoje investic v průmyslu výrazně zasáhla privatizace, kdy v její první fázi řada průmyslových podniků a jejich managementů se dostala do existenčních nejistot, což se projevilo ztrátou investiční motivace, přerušením předchozího trendu realizace větších investičních akcí a nižšími objemy pořízených investic.

Od druhé poloviny roku 1992, kdy se podnikové subjekty postupně adaptovaly na nové podmínky, došlo k obnovení růstu investiční poptávky v průmyslu, který pokračoval až do roku 1995. Po tomto roce došlo k poklesu celkových investic, když jejich růst byl zachován pouze ve zpracovatelském průmyslu. Celkový investiční trend byl však rozdílný z hlediska jednotlivých agregací průmyslu. Při realizaci útlumu těžby uhlí a uranové rudy se průběžně snižoval podíl investic do těžebních odvětví. V letech 1994-1995 došlo k razantnímu zvýšení investic v energetice v souvislosti s výstavbou jaderné elektrárny Temelín a některými investicemi na ochranu životního prostředí (odsiřovací zařízení). Vývoj investic alokovaných do zpracovatelského průmyslu vykazoval mírnější, ale neustálý růst, i když s různou dynamikou a rozdílným vývojem v jednotlivých odvětvích. Přitom více než polovina investic byla směrována na obnovu zastaralého strojního zařízení, další objemy investic na ochranu životního prostředí a do infrastruktury, takže na vlastní rozvoj a zavádění progresivnějších technologií zbylo minimum prostředků.

Stavebnictví

Stavebnictví indikuje konjunkturální vývoj celé ekonomiky a výrazně ovlivňuje řadu dalších odvětví. Vzestupy nebo poklesy stavební produkce se přenášejí do širokého spektra ostatních odvětví ekonomiky, z nichž některá dodávají stavebnictví své výrobky, zejména průmysl stavebních hmot. Zvyšování stavební výroby odráží sílící růstové tendence investiční aktivity v ekonomice a naopak ztráta dynamiky růstu anebo dokonce pokles stavební produkce signalizují útlum, případně recesi hospodářského rozvoje.

Na začátku 90. let došlo k hlubokému poklesu stavební výroby (až o třetinu), který byl v roce 1992 po ukončení první vlny "velké privatizace", vystřídán dočasným oživením poptávky a růst stavební produkce se až do roku 1995 střídal s poklesem. Po roce 1995, kdy bylo dosaženo nadprůměrného tempa růstu stavebních prací (oživením stavební činnosti v obcích a malých městech, realizací některých významnějších ekologických a inženýrských staveb v dopravní infrastruktuře), začal růst stavební produkce slábnout a v roce 1997 došlo v souvislosti se zpomalením ekonomického růstu ke zlomu a objem stavebních prací klesl pod úroveň předchozího roku. Přitom stále existující bariéry (restrikce veřejných zakázek, špatná finanční situace podniků, nedostatečná podpora bytové výstavby atd.) omezovaly růst stavební výroby i v roce 1998, kdy se očekává pokles stavební produkce až o 7 %.

Graf 3-19

Pramen: MPO

Doprovázejícím jevem privatizace stavebnictví byl pokles zaměstnanosti, který na začátku 90. let činil přibližně jednu čtvrtinu výchozího stavu pracovníků. V roce 1993 se pokles zaměstnanosti přechodně zastavil, ale od roku 1994 dále nepřetržitě pokračuje. Nominální mzda rostla ve všech letech transformace ekonomiky, když největší meziroční růst byl v roce 1993 (o 28,6%). V roce 1994 se tempo růstu snížilo téměř na polovinu a kolem této úrovně oscilovalo až do roku 1997, kdy se dále snížilo (pod 10 %).

Ve vývoji reálné produktivity práce se po roce 1990 střídaly meziroční poklesy s růstem. Po tříletém růstu v letech 1994 - 1996 (s průměrným meziročním přírůstkem 7 %), následoval v dalším roce pokles stavebních investic, ztráta dynamiky růstu produktivity práce a její propad pod úroveň roku 1996.

Vývoj investic ve stavebnictví měl dvě rozdílné etapy. V prvních letech transformace (do roku 1994) se objem investic meziročně zvyšoval (zejména v souvislosti s rozvojem nových stavebních firem) a od roku 1995, kdy došlo k výraznému meziročnímu poklesu investic, investiční aktivita ve stavebnictví trvale klesá.

Nepříznivou finanční situaci převážné většiny stavebních podniků, kromě poklesu produkce, způsobuje vyšší růst cen vstupů, převyšující růst spotřebitelských cen, drahé úvěry a obtížný přístup ke kapitálovým zdrojů obecně. Rozkolísanost finanční situace se nejvíce projevuje u přidané hodnoty, jejíž dynamika růstu dosáhla vrcholu v roce 1995 (o 18,9 %), po tomto roce následoval dvouletý pokles a v 1. pololetí roku 1998 došlo k jejímu mírnému nárůstu ve větších organizacích, kromě malých firem, které zaznamenaly pokles proti roku 1997. Vývoj hospodářského výsledku úzce souvisí (vedle obecných ekonomických podmínek) s rozkolísaností stavební produkce v dlouhodobějším období. O napjatosti likvidních finančních zdrojů svědčí růst celkové i prvotní platební neschopnosti a snižující se rentabilita vlastního jmění.

Bytová výstavba

Bytová výstavba, stejně jako celé stavebnictví, je důležitým indikátorem konjunkturální vývoje celé ekonomiky. Růst bytové výstavby je považován za výrazný stimul ekonomického růstu.

Ke dni sčítání lidu, domů a bytů v březnu 1991 dosáhl počet trvale užívaných bytů 3 705 681 bytů. V současné době se odhaduje, že trvale užívaný bytový fond se pohybuje v rozmezí 3,66 až 3,71 mil. bytů. Na 1 tisíc obyvatel připadá přibližně 360 obydlených bytů.

V roce 1996 žilo dle odhadů ministerstev práce a sociálních věcí a místního rozvoje celkem 4 110 tisíc samostatně hospodařících domácností v 3 674 tis. bytech, což znamená, že cca 436 tis. domácností nemělo samostatný byt a tyto rodiny žily ve společném bytě s jinou samostatně hospodařící domácností; podle průzkumů se však z jedné třetiny jedná o chtěná soužití. Potřebu mít samostatný byt pociťuje zhruba 290 tisíc domácností.

Lze tedy říci, že bytový fond vzhledem k velikosti populace a počtu domácností není dostatečný; existující deficit je však spíše lokální, nikoli plošný.

Po roce 1990 se projevil pokles výstavby objektů pro bydlení získaných novou výstavbou, který trval zhruba do roku 1993. Od roku 1994 dochází k trvalému nárůstu počtu zahájených bytů, který je postupně následován nárůstem počtu bytů dokončených.

Relativně nízký objem bytové výstavby (vzhledem k reálné potřebě) je dán především disproporcí mezi cenami nové výstavby (včetně vysoké ceny pozemků), disponibilními finančními zdroji na straně domácností a stále ještě nízkou dostupností úvěrů. Opatření státu na podporu nové bytové výstavby a modernizaci bytového fondu jsou, po ukončení předchozích investičních forem výstavby a podpůrných opatření, postupně rozšiřována, což se zhruba od poloviny 90. let projevuje ve zvyšujícím se počtu zahajovaných bytů.

Graf 3-20

Pramen: MMR

Finanční dostupnost jednotlivých typů bydlení je diferencovaná. Velmi nízká je finanční dostupnost zvláště nového vlastnického bydlení zejména proto, že pořizovací náklady na bydlení v období let 1990 - 1997 enormně vzrostly, což bylo způsobeno liberalizací cen a také prudkým zvýšením cen pozemků, zejména v 1. polovině 90. let.

Průměrná pořizovací hodnota dokončeného bytu vzrostla od roku 1990 do roku 1997 v bytových domech, stejně jako v rodinných domech více než 6x (v bytových domech ze 171 tis. Kč na cca 1,1 miliónu Kč a v rodinných domech ze 340 tis. Kč na 2 milióny Kč). Přitom čisté peněžní příjmy domácností vzrostly ve sledovaném období zhruba třikrát.

Citlivou a poměrně komplikovanou problematikou v oblasti bydlení je její právní rámec, který působí nejen na vztahy mezi pronajímateli a nájemci bytů, ale neodpovídá ani požadavkům na utváření rovnovážného trhu s byty. Přesto však lze konstatovat, že hlavní příčiny neuspokojivého stavu mají ekonomickou povahu. Je to především nízký přítok investic do bydlení a velký nepoměr mezi disponibilními příjmy domácností a cenou bydlení.

Zemědělství

Zemědělství ČR se od roku 1989 výrazně změnilo. Významně poklesl jeho rozměr, což bylo způsobeno jednak snižováním převisu nabídky nad poptávkou po zemědělských a potravinářských výrobcích, poklesem koupěschopnosti obyvatelstva, odbouráním záporné daně z obratu u potravin a následným zvýšením jejich cen, v neposlední řadě také omezenými možnostmi vývozu a stále rostoucím dovozem agrárních produktů. Měřeno hrubou zemědělskou produkcí, jde o pokles o 30 %, z toho v rostlinné výrobě o více než 20 % a v živočišné výrobě o více než jednu třetinu.

Podíl zemědělství na HDP se v uplynulém období výrazně snížil a v roce 1997 dosáhl hodnoty 2,1 %. V návaznosti na snižující se podíl zemědělství na HDP došlo také ke snížení podílu zaměstnanosti v zemědělství na celkové zaměstnanosti z 9,9 % v roce 1989 na 4,0 % v roce 1997.

Graf 3-21

Pramen: MZe ČR

Hospodářský výsledek zemědělství je od roku 1991 ztrátový (s výjimkou roku 1995, kdy celý sektor velmi mírně překročil hranici ztrátovosti), přičemž celková účetní ztráta od roku 1991 do roku 1997 dosáhla více než 41 mld. Kč a je důsledkem finančního zatížení zemědělské prvovýroby, které není zemědělství samo schopno uhradit z vlastních zdrojů (při současné záporné kapitálové výnosnosti). Jde o dlouhodobé úvěry na trvale se obracející zásoby z období před rokem 1989, nové úvěry poskytované bankami za tržní úrokovou míru, nesplacený privatizovaný majetek státních statků jeho nabyvateli a nesplacené bezúročné půjčky, zejména začínajících fyzických osob prvovýrobců z let 1992 až 1994. Dále se jedná o závazky vyplývající z plnění transformačního zákona pro zemědělská družstva a jejich nástupnické organizace. Dalším důvodem ztrátového hospodářského výsledku byl vývoj cen zemědělských produktů, který neodrážel růst cen vstupů do zemědělství a výrazné snížení dotací do zemědělské výroby (z 21,8 mld. Kčs v roce 1989 na 6,99 mld. Kč v roce 1997).

Graf 3-22

Pramen: MZe ČR

Graf 3-23

Pramen: MZe ČR

Graf 3-24

Pramen: MZe ČR

Graf 3-25

Pramen: MZe ČR

Vývoj cen zemědělských výrobců negativně ovlivňoval hospodářský výsledek podnikatelských subjektů v zemědělství, neboť ceny zemědělských výrobců byly v uplynulém období hluboko pod růstem jak spotřebitelských cen, tak i cen vstupů do zemědělství. Agrární trh selhával v důsledku neexistence tržních řádů a nerovného postavení jednotlivých článků potravinové vertikály (prvovýroba, odbyt, zpracovatelský průmysl, velkoobchod, obchodní řetězce, maloobchod a spotřebitel). Negativní roli v této souvislosti sehrávají i nadnárodní obchodní řetězce, které svými nepřiměřenými požadavky zvyšují svoje zisky na úkor rozptýlených prvovýrobců a zpracovatelů. Dalším důvodem uvedeného vývoje cen zemědělských výrobců je vysoký dovoz zemědělských a potravinářských výrobků ze zahraničí, často za subvencované ceny.

Graf 3-26

Pramen: MZe ČR Inflace měřena indexem spotřebitelských cen

Od roku 1989 počet pracovníků v zemědělství poklesl z 530 tis. na 201 tis. v roce 1997, tj. o 62 %. Snižování počtu pracovníků v zemědělství bylo způsobeno jednak vyčleněním přidružených výrob, které zemědělské podniky provozovaly, dále odchodem pracovníků do jiných odvětví národního hospodářství, zmenšováním rozměru zemědělství a zvyšováním produktivity práce, která byla ovlivněna pořizováním nových, výkonnějších technologií a strojů.

V důsledku záporné výnosnosti českého zemědělství, která je zapříčiněna nízkými cenami zemědělských výrobců, neodrážejícími vzrůstající ceny vstupů do zemědělství (stále se rozevírající cenové nůžky) se neustále prohlubuje mzdová disparita pracovníků v zemědělské prvovýrobě. V roce 1997 dosáhla mzda pracovníků v zemědělské prvovýrobě v porovnání s průmyslem pouze 79 % a v relaci s národním hospodářstvím 79,4 %, přičemž v roce 1989 byla dosažena relace 103,6 %, resp. 109,0 %.

K poklesu efektivnosti došlo také v potravinářském sektoru, což lze dokumentovat i na vývoji hrubé nákladové rentability (vypočtené ze zisku před zdaněním), která se z úrovně 9,2 % v roce 1992 snížila na hodnotu 1,5 % v roce 1997. Tento pokles je částečně ovlivněn i podílem ztrátových a neperspektivních podniků, jež usilují o udržení na trhu za "každou cenu", včetně narůstajícího zadlužování. Pokud jde o úroveň čisté nákladové rentability, dostala se v roce 1997 téměř na nulovou hodnotu (0,1 %).

Potravinářský sektor se stejně jako zemědělská prvovýroba trvale potýká s trvalým nedostatkem finančních prostředků na obnovu a rozvoj. Tato situace je způsobena majetkovou nestabilitou, související s neustálými přesuny ve vlastnictví podniků, vysokým zadlužením, dlouhou dobou splatnosti faktur a opožděnými platbami za dodané zboží. Nedostatek finančních prostředků, nedořešená restrukturalizace, nízké využívání výrobních kapacit potravinářských provozů a nedostatečná tarifní i netarifní celní ochrana neumožňuje udržet konkurenceschopnost na domácích i zahraničních trzích.

V důsledku neúměrné liberalizace zahraničního obchodu a nedostatečné úrovně celní ochrany je saldo agrárního zahraničního obchodu od roku 1992 trvale pasivní. V období let 1992-97 dosáhlo výše celkem 67,7 mld. Kč.

Se zemědělskou prvovýrobou je úzce spojen i venkovský prostor, který prošel v uplynulých letech výraznou změnou. V důsledku snížení rozměru českého zemědělství a trvalé ztrátovosti celého sektoru se život na venkově celkově zhoršil. Situaci komplikuje narušení infrastruktury a zhoršení životních podmínek na venkově (těžko dostupné služby, omezená doprava, zdravotnictví, kultura apod.). Obyvatelé venkova v současné době jen těžko nalézají odpovídající zaměstnání v místě bydliště a vlivem omezení vlakové i autobusové dopravy mají pouze omezené možnosti k dojíždění za prací.

Vodní a lesní hospodářství

V oblasti vodního hospodářství proběhla od roku 1990 řada transformačních kroků měnících jeho dřívější systém a týkajících se zejména transformace vlastnických práv, nápravy hodnotových vztahů a dílčích úprav právních předpisů. Cílem těchto kroků bylo zejména zefektivnit služby poskytované vodním hospodářstvím a posílit nástroje ochrany vod. Transformace ve všech sektorech vodního hospodářství však není dokončena a v souvislosti s jejím pokračováním je třeba především zvýšit účinnost nástrojů státní regulace s ohledem na charakter přirozených monopolů v této oblasti.

Základním předpokladem pro odstranění podstatné části zatím nedořešených problémů v oblasti vodního hospodářství je dokončení a přijetí nového zákona o vodách, jakož i zákona o vodovodech a kanalizacích, které spolu úzce souvisejí a vzájemně se doplňují.

Lesní hospodářství v současné době představuje poměrně stabilizovaný sektor národního hospodářství a přispívá spolu s navazujícími zpracovatelskými obory k rozvoji venkova vytvářením pracovních příležitostí, zejména v oblastech s jejich nedostatkem. Současný vývoj však provázejí i některé problémy.

Restituce vyvolaly proces hledání konečného zodpovědného vlastníka. Tento proces má však i svá negativa (neoprávněné těžby, nezájem vlastníků o likvidaci kalamitních škůdců apod.), která se nedaří účinně řešit v důsledku obtížné vynutitelnosti zákonů.

Lesy plní také svoje mimoprodukční funkce, které jsou veřejností očekávány a přijímány jako samozřejmé, ale vlastníkům lesů nepřinášejí žádný finanční přínos. K odstranění nerovnoprávného postavení vlastníků lesů bude nezbytná úprava zákonů.

Dalším problémem je každoroční finanční zúčtování se státním rozpočtem, které neumožňuje využití finančních prostředků v optimálním časovém období, jako by umožnil např. účelový fond. Je rovněž důležité zamezit trvalému poklesu reálné hodnoty poskytovaných podpor ze státního rozpočtu na hospodaření v lesích.

Doprava

Funkce dopravy. Činnostmi, spojenými s přemísťováním osob, materiálů a výrobků, se v ČR zabývá přibližně 1,8 mil. lidí, kteří přitom využívají základní fondy o velikosti více než 350 mld. Kč (v cenách r.1989). V sektoru dopravy velmi rychle proběhla privatizace (kromě železnice), avšak bohužel se stala cílem, nikoliv prostředkem k vytvoření tržního prostředí a tím zlepšení funkce dopravy. Nastavení výchozích podmínek privatizace způsobil i současný převis kapacit v silniční nákladní dopravě ( podle odhadů téměř o třetinu).

Dopravní infrastruktura. Dopravní infrastruktura je srovnatelná se státy EU z hlediska hustoty, ne však kvality, návaznosti sítí a stavu údržby a oprav. V současné době ČR plní doporučení EU alokovat prostředky pro rozvoj mezinárodních dopravních sítí ve výši alespoň 1,2 % HDP pouze při započítání pomoci Phare a úvěrů nekomerčních bank. Vzhledem k nutnosti dohnání vysoce zanedbané údržby tratí a pozemních komunikací a zvýšené ochraně životního prostředí je výstavba dalších nových úseků ohrožena.

V železniční dopravě trvalý nedostatek finančních prostředků způsobil podstatné zhoršení technického stavu tratí, železničních telekomunikací i vozidlového parku. Vnitřní dluh infrastruktury Českých drah, bez nyní modernizovaných tratí I. a II. železničního koridoru, jehož odstraněním by došlo k uvedení tratí do normového stavu, činí v současné době 119,8 mld. Kč. Z toho nezbytná částka k udržení provozu na uvedené síti činí 14,8 mld. Kč. Současné omezení údržby znamená meziroční nárůst uvedeného zadlužení o 3 až 4 mld. Kč.

Stav silniční a dálniční sítě v ČR není rovněž v uspokojivém stavu. Silniční dopravě slouží 55 503 km státních komunikací, z toho je více než 500 km dálnic. Hustotou silnic se ČR řadí k zemím umožňujícím dobrou plošnou obsluhu území silniční dopravou. Hustotou provozovaných dálnic 0,0061 km/km2 patří Česká republika (pokud ale nebereme v úvahu počet obyvatel na jedno auto, který se rychle přibližuje stavu v méně rozvinutých státech EU) k nejméně vybaveným zemím střední a západní Evropy. Podstatně horší to je však s rozsahem vybudovaných dálnic a se stavem vozovek silnic a mostů. Z celkové délky silnic I. třídy je v současné době v normových profilech upraveno cca 39 %. Na silniční síti přetrvává značné množství dopravních závad jako jsou úrovňové železniční přejezdy (8 987), lokální zúžení vozovky, oblouky malých poloměrů, nepřehledné křižovatky atd. Obdobně nepříznivá situace je i u mostů na silnicích a dálnicích. Svým stavebním stavem nevyhovuje celkem 4 807 mostů, tj. 30,8 % všech silničních mostů v České republice. Tyto skutečnosti spolu s prudkým nárůstem výkonů zejména individuální automobilové dopravy a nekázní řidičů způsobily, že došlo také k prudkému nárůstu nehodovosti. Za této situace se vysoce negativně projevila tendence jednostranně podporovat dopravu silniční (zejména individuální automobilovou dopravu) proti veřejné hromadné dopravě.

Nákladní doprava. Po roce 1990 byly přijímány nové zákony, které maximálně liberalizovaly přístup k trhu. V silniční dopravě vzniklo více než 35 000 autodopravců, obdobně i ve vnitrozemské vodní dopravě (cca 40 dopravců). Počet nákladních automobilů od r. 1990 vzrostl o více než 50 % a dosahuje v současné době 247 000 vozidel. Dopravní zatížení silniční sítě podle výsledků posledního sčítání v r. 1995 vzrostlo oproti roku 1990 o 26%, nejvíce na dálnicích (až o 34 %), rovněž se značně zvýšila tranzitní doprava a zatížení silničních hraničních přechodů. V období 1990 - 1997 se výrazně se zvýšil podíl silniční dopravy na celkové nákladní dopravě, který se téměř ztrojnásobil. Přitom výkony železniční dopravy klesly téměř na polovinu. Rovněž poklesly téměř o 48% výkony vodní dopravy (podíl na přepravním trhu však tvoří jen asi 2,4%), vyšší růstové trendy vykazuje letecká doprava. Podíl kombinované dopravy oproti období centrálně řízené ekonomiky výrazně poklesl a je velmi nízký (4% z celkové nákladní železniční přepravy oproti 10 - 30% na západoevropských železnicích). Dopravně - politické tendence EU k oživení železniční a kombinované dopravy nebyly v ČR uspokojivě propracovány, zatímco předchozí opatření byla zrušena.

Ve veřejné osobní dopravě klesl přepravní výkon asi o 42 %, u MHD byl pokles poloviční, tj. asi 20%. Dochází k prudkému rozvoji individuálního motorismu (cca o 50 %). Mění se ceny vstupů do osobní dopravy a dochází k narovnání cenové struktury, která má za následek zvyšování cen jízdného, ale ceny vstupů rostou rychleji a snižují se dotace. Zastarává vozový park i infrastruktura. Dopravní obslužnost regionů se zhoršovala a standard dopravních služeb zajišťovaných státem stagnoval. Tyto skutečnosti způsobily prakticky deformování funkce veřejné osobní dopravy.

V červnu 1998 schválila vláda dokument Dopravní politika České republiky, který však vyžaduje dalšího prohloubení ve smyslu strategie přijetí ČR do EU spojeného s nápravou dřívějších nedostatků z nadměrné liberalizace, malého zřetele na ekologii, obecné výkony ve veřejném zájmu a harmonizaci podmínek zejména železniční a silniční dopravy. Vyžaduje to i urychlené doplnění stávající legislativy a provedení transformace železnice, kterou předchozí vlády nerealizovaly.

Spoje a informační systémy

Pošta.Poštovní sektor ČR vykazuje strukturu shodnou se zeměmi Evropské unie. Přístup konkurentů na trh je volný. Výjimkou je přeprava písemných zpráv, která je vyhrazena pouze České poště, s.p.. Česká pošta je povinna zajistit všeobecnou dostupnost základních služeb v odpovídající kvalitě a za přiměřené ceny.

Ekonomicky funguje Česká pošta, s.p. od 1.1.1993 na bázi samofinancování. Její roční výkony ve výši cca 10 mld. Kč vykazují trvalý meziroční nárůst o 9-10 %, hospodářský výsledek představuje roční zisk více jak 600 mil. Kč. Česká pošta hospodaří s majetkem státu, investuje do něj každoročně okolo 1 mld. Kč. U přibližně 43 900 zaměstnanců České pošty roste průměrná mzda zhruba o 12 % ročně.

Telekomunikace. V souladu s hlavními zásadami státní telekomunikační politiky, které byly přijaty roku 1994, je rozvoj telekomunikací zaměřen do roku 2000 zejména na urychlení telefonizace, jejímž cílem je přiblížit se co nejrychleji úrovni telefonizace obvyklé v zemích Evropské unie. V téměř monopolním postavení zajišťuje tento úkol SPT Telecom, a.s., ve které stát prostřednictvím Fondu národního majetku vlastní 51 % akcií. Monopol SPT Telecom v oblasti dálkových a prakticky i místních telefonních služeb skončí dnem 1. ledna 2001. Dalšími dvěma operátory telekomunikačních sítí a služeb jsou EuroTel Praha, spol. s r.o. a RadioMobil, a.s., které v konkurenčním prostředí zřizují a provozují veřejné mobilní radiotelefonní sítě GSM. Kromě vyjmenovaných účastníku telekomunikačního trhu v ČR existuje řada dalších poskytovatelů nejrůznějších telekomunikačních služeb, kteří operují vesměs v konkurenčním prostředí.

V roce 1997 dosáhly tržby v telekomunikačním sektoru zhruba 49,2 mld. Kč, zisky před zdaněním přibližně 10,3 mld. Kč, mzdové náklady (při růstu, který odpovídal inflaci) zhruba 5,6 mld. Kč a celkový kapitál přibližně 97,2 mld. Kč. V sektoru bylo zaměstnáno zhruba 30 tisíc osob. Neuspokojená poptávka představovala 331 355 žádostí o zřízení bytové telefonní stanice a 75 544 žádostí o zřízení podnikatelské telefonní stanice. Celkový počet 405 899 neuspokojených žádostí se snížil teprve v prvním pololetí roku 1998 na 280 694. Ve třetím čtvrtletí roku 1998 pak bylo evidováno 235 tis. neuspokojených žádostí.

Informační systémy. Od počátku devadesátých let docházelo v ČR k růstu investic do výpočetní techniky; převážně do osobních počítačů. Na tento extensivní růst objemu navázalo po roce 1993 budování lokálních počítačových sítí a využívání veřejných telekomunikačních prostředků, nejprve pro vazbu mezi lokálními sítěmi a posléze i pro tvorbu sítí rozsáhlých. Přitom se dosud nepodařilo dosáhnout původního záměru uspořit finanční prostředky tím, že by data centrálně uložená na jednom místě a v jednom vyhotovení byla využitelná podle zdůvodněných požadavků pro celou státní správu. Současné období intenzívního vývoje lze charakterizovat nárůstem požadavků na komunikační výkonnost informačních systémů, vyžadující univerzalitu a dostupnost komunikačních technologií a komunikačního prostředí. Pro další rozvoj je nezbytně nutné urychlené doplnění stávající legislativy, bránící zejména nástupu informační kriminality nebo zneužívání informací ve státní správě a umožňující zajistit k tomu potřebné regulační a kontrolní činnosti.

Vnitřní obchod

Souhrn obecných transformačních kroků, jakož i podmínky vytvořené pro soukromé podnikání a vstup zahraničního kapitálu, nalezly v oblasti vnitřního spotřebitelského trhu pohotové a výrazné využití.

V odvětví vnitřního obchodu proběhla velmi rychle privatizace. V roce 1997 bylo odvětví vnitřního obchodu prakticky plně privatizováno (z více než 97 %). Po počáteční atomizaci struktur obchodních podniků se po roce 1994 s průnikem silných zahraničních a nadnárodních obchodních firem začala, pod sílícím konkurenčním tlakem, prosazovat opět tendence ke koncentraci obchodní činnosti. Vývoj dovozů pro vnitřní trh je dnes do značné míry závislý na chování nadnárodních obchodních řetězců a velkých obchodních podniků, které stále upevňují svoji pozici na českém vnitřním trhu. Na druhé straně je problémem i to, že se na vnitřní trh dostává zboží nízké kvality, dovezené často nelegálně, či použité zboží. Otázka objemu dovozů pro vnitřní trh se tak transformuje na problém ochrany trhu a především na zvyšování konkurenceschopnosti tuzemských dodavatelů.

Nastavení výchozích podmínek transformace, zejména cenová liberalizace a důchodová restrikce se odrazily v poklesu reálných příjmů a způsobily v roce 1991 více než 30 % pokles fyzického objemu maloobchodního prodeje. S obnovou růstu reálných mezd a dalších příjmů bylo již v roce 1992 spojeno i meziroční zvýšení fyzického objemu prodeje o 9,3 %. Růst vrcholil v roce 1996, kdy bylo zaznamenáno meziroční zvýšení tržeb maloobchodu (včetně prodeje aut a pohonných hmot) o 12,1 % ve stálých cenách. Tak vysoký nárůst výrazně překračoval růst výkonnosti ekonomiky. Vysoká poptávka na vnitřním trhu vedla na jedné straně ke zvýšenému dovozu (s dopady do prohlubování vnější ekonomické nerovnováhy) a na druhé straně k vyššímu umisťování tuzemské produkce na vnitřním trhu a tím ke zpomalování vývozů.

Prudké zhoršení odbytové situace od počátku roku 1998 se odrazilo ve vývoji obchodní marže i přidané hodnoty. V podnicích maloobchodu obchodní marže rostla z 14,4 % v roce 1995 až na 18,6 % v roce 1997. V první polovině roku 1998 došlo k obratu a obchodní marže poklesla na 16,9 % (byla o 2,5 procentních bodů nižší než v první polovině roku 1997). Odvětví vnitřního obchodu ještě v roce 1996 významně přispělo k růstu hrubého domácího produktu. Účetní přidaná hodnota v obchodě se v uvedeném roce zvýšila v běžných cenách o 17,4 %. I tento ukazatel signalizuje změnu ve vývoji odvětví v roce 1997: účetní přidaná hodnota se v tomto roce meziročně snížila o 3,9 % a v prvním pololetí roku 1998 dále meziročně poklesla o 2,1 %.

Zahraniční obchod

V prvních letech transformace byl náraz zpřísněného konkurenčního prostředí, který souvisel s liberalizací zahraničního obchodu, tlumen výraznou devalvací domácí měny. Tento devalvační polštář umožnil nejen zásadní obrat v teritoriální orientaci zahraničního obchodu z východních zemí na západní, ale současně přispěl i k dosažení aktivní obchodní bilance. Dosahovaný rychlejší růst vývozu než dovozu v prvních letech zmírňoval transformační pokles celkového výkonu ekonomiky.

Při změně teritoriální struktury probíhala současně i změna zbožové struktury zahraničního obchodu. V prvních letech transformace klesal ve vývozu podíl výrobků s vyšším stupněm zpracování ve prospěch růstu podílu polotovarů, surovin a potravin. Po roce 1993 se tento negativní trend zastavil a od roku 1996 jsou již opět největší zbožovou skupinou ve vývozu stroje a dopravní prostředky. Plynulé reálné zhodnocování kurzu koruny v důsledku inflačního diferenciálu mezi ČR a zeměmi s vyspělou tržní ekonomikou postupně eliminovalo počáteční proexportní a současně antiimportní vliv devalvace. Vzhledem k tomu, že takto získaný časový prostor pro zvýšení konkurenceschopnosti nebyl dostatečně využit na domácím ani na zahraničním trhu, obchodní bilance se dostala v roce 1994 do deficitu, který se v dalších letech rychle zvyšoval.

Zatímco v roce 1995 byl deficit obchodní bilance (96 mld. Kč) ovlivněn především vysokým růstem dovozu, v roce 1996 byla jeho dosud nejvyšší úroveň (158 mld. Kč) výsledkem zejména nízkého růstu vývozu, který byl bezprostředně vyvolán přechodným poklesem dynamiky ekonomik EU a pokračujícím reálným zhodnocováním koruny. Akcelerace deficitu obchodní bilance se odrazila do výrazného zvýšení deficitu běžného účtu platební bilance (jeho podíl na hrubém domácím produktu dosáhl 7,6 %), na jehož profinancování musely být použity devizové rezervy, což vedlo k dalšímu zhoršení vnější nerovnováhy.

K zastavení růstu a dokonce k meziročnímu poklesu obchodního deficitu došlo až v roce 1997, když na jedné straně začala působit přijatá restriktivní stabilizační opatření (vládní balíčky), která znamenala zastavení růstu domácí poptávky a na druhé straně se současně oživila poptávka na zahraničních trzích (zejména na trhu EU, kam směřuje zhruba 60 % našeho vývozu).

Po výrazném růstu vývozu na počátku roku 1998 došlo v dalším průběhu roku 1998 ke zpomalování jeho dynamiky vzhledem k revalvačnímu pohybu směnného kurzu koruny a zpomalení růstu poptávky na relevantních zahraničních trzích. Jestliže vývoz vzrostl (v běžných cenách) v 1. čtvrtletí 1998 o 45 %, potom ve 4. čtvrtletí byl růst pouze 0,3 %. Při současném stlačení domácí poptávky se zpomaluje také růst dovozu, takže deficit obchodní bilance zůstal výrazně pod úrovní roku 1997.

Cestovní ruch

Po roce 1990 se cestovní ruch stal významným spolutvůrcem HDP. Jeho podíl na tvorbě HDP se pohybuje mezi 9 - 11 %, devizové příjmy ze zahraničního cestovního ruchu představují ekvivalent cca 16 % příjmů z exportu zboží a služeb. Cestovní ruch je významným faktorem zaměstnanosti a výrazným činitelem rozvoje regionů.

Období let 1990 - 1997 lze charakterizovat jako období s počátečním "příjezdovým i výjezdovým boomem", který byl vystřídán postupnou stagnací, resp. poklesem. Přestože současná stagnace v oblasti cestovního ruchu souvisí do značné míry s objektivními faktory, je rovněž způsobena i tím, že konkurenceschopnost našeho cestovního ruchu ve světovém měřítku resp. evropském měřítku zaostává. Jednou z příčin, která způsobila pokles zájmu o ČR bylo přecenění počátečního "boomu", které nestimulovalo k budování vhodné infrastruktury a zvýšené podpoře malých a středních podnikatelů v oboru. Nedostatečné bylo i zapojení orgánů veřejné správy do spoluvytváření podmínek ke zvýšení cestovního ruchu.

Dalším nepříznivým prvkem ve vývoji cestovního ruchu posledních let je neexistence ochrany spotřebitele v této oblasti, což vedlo zejména v roce 1997 v některých případech k programovému poškozování klientů cestovních kanceláří bez možnosti účinného postihu viníků. V právním řádu ČR dosud neexistuje žádný speciální právní předpis, který by upravoval problematiku cestovního ruchu.

Z hlediska návštěvnosti jednotlivých regionů jednoznačně převládá zájem o Prahu. Přesto, že lze nadále předpokládat její dominantní postavení, je snahou státu podílet se na vytváření předpokladů pro zvýšení turistické návštěvnosti ostatních regionů.

B. Finanční sektor

Bankovní sektor

Přechod od centrálně plánového hospodářství k tržní ekonomice byl od samého počátku konfrontován s neexistencí či deformovanou podobou finančních institucí. Uvedený nedostatek se řešil překotným rozvojem bankovního sektoru v letech 1990 až 1995. Původní počet 4 státních bank vzrostl na 55 bank ke konci roku 1994. Z uvedeného celkového počtu bank bylo 6 velkých bank, 21 malých bank, 20 zahraničních bank (resp. jejich poboček), 7 specializovaných bank a 1 banka byla v nucené správě.

Tento rychlý start byl tažen dominantní rolí bank v transformačním procesu, ve které se zrcadlila nerozvinutost kapitálového trhu, vysoká míra privatizace úvěrem a kupónovou metodou a exploze poptávky po bankovních službách.

Daní za mnohdy překotný vývoj, který nesl známky nejen objektivních rizik, ale také subjektivních chyb v probíhající transformaci a souvisel též s politickou atmosférou "obav z nadměrné regulace" ekonomiky, byla destabilizace samotného bankovního sektoru.

Destabilizace bankovního sektoru se výrazně se začala projevovat v roce 1996 až 1997 kolapsem řady malých bank a vážnými problémy velkých bank s kvalitou úvěrového portfolia. Počet malých bank se snížil z výše uvedených 21 bank v roce 1994 na pouhých 9 bank na konci roku 1997. K bankám, přestaly působit na trhu, patřily např. AB banka, Kreditní a průmyslová banka Plzeň či Banka Bohemia. Proces konsolidace malých bank se neobešel bez poklesu důvěry veřejnosti v celý bankovní sektor a ohrozil dále malé banky postupným odlivem vkladů. Proto vláda ČR v říjnu 1996 přijala program k posílení stability bankovního sektoru, který byl účelově určen pro tehdy existujících 13 malých bank. Udržení důvěry v bankovní sektor stálo daňové poplatníky již stovky miliard korun a zdá, že požadavkům na další sanace dosud není konce.

Podíl klasifikovaných úvěrů v portfoliu bank (včetně KOB a bank v nucené správě) je příliš vysoký, v roce 1999 dosáhl více než jedné třetiny. Pro porovnání uveďme, že v zemích EU se jejich podíl pohybuje na úrovni kolem 5 %.

Přes snižující se podíl cenných papírů v portfoliu bank představuje tato oblast další možná rizika vyplývající z nerovnoměrného vývoje na kapitálových trzích.

Graf 3-27

Pramen: ČNB

Až do roku 1998 zákony nebránily propojení komerčních bank s investičními fondy a společnostmi, což zakládalo nerovný přístup jednotlivých podniků k úvěrům. Nutné je však v současnosti řešit i řadu dalších problémů. Obtížná realizace zástav, zdlouhavé vymáhání pohledávek aj. legislativní překážky působí proti stabilitě podnikatelské prostředí. Ze stejného důvodu bude nutné dále zkvalitnit výkon bankovního dohledu a legislativně ošetřit dosud neupravené nebo neodpovídajícím způsobem upravené oblasti výkonu bankovního dohledu. Bankovní dohled musí mít vytvořeny podmínky umožňující účinně zasahovat proti operacím poškozujícím banky a jejich vkladatele, a to jak ze strany klientů (úvěrové podvody), tak pracovníků bank.

České banky se musí připravovat na zostřování konkurence. Zvýšená aktivita zahraničních bank a jejich poboček vede k postupnému růstu jejich podílu na celkové bilanční sumě sektoru, který činil na konci roku 1997 již 22,3 %, a to zejména v důsledku vysokého úrokového diferenciálu ČR proti mateřským zemím těchto bank při současné plné liberalizaci tohoto segmentu kapitálového účtu platební bilance. Rozvoj činnosti zahraničních bank a poboček zahraničních bank je patrný zejména v úvěrové oblasti a na mezibankovním trhu. Méně aktivní jsou zahraniční banky a jejich pobočky při sběru primárních vkladů. V této oblasti však intenzívně rozvíjejí svou činnost stavební spořitelny.

Pojišťovny

Přijetím zákona č. 185/1991 Sb., o pojišťovnictví, který nahradil dosud platný federální zákon, byly vytvořeny základní podmínky pro odstranění monopolu v pojišťovnictví a rozvoj pojistného trhu. Zákon umožnil vznik nových pojišťoven v nových právních formách, zejména v pojišťovnictví osvědčené formě akciové společnosti. Pojišťovny mohou podnikat na území České republiky jen na základě povolení uděleného Ministerstvem financí.

Pojistný trh v České republice se dynamicky rozvíjí. K listopadu 1998 působilo na tuzemském pojistném trhu 40 pojišťoven s licencí Ministerstva financí (39 komerčních pojišťoven a Všeobecná zdravotní pojišťovna, která má licenci pro provozování smluvního zdravotního pojištění). V porovnání s rokem 1993 se tedy rozšířil český pojistný trh o 20 společností.

Tuzemských pojišťoven (tj. pojišťoven, založených podle českého práva) je 33 oproti 14 v roce 1993, zahraničních pojišťoven, které mají schváleno provozovat pojišťovací činnost na našem území prostřednictvím svých organizačních složek, je 7, v roce 1993 to bylo 6 pojišťoven. Na nárůstu počtu pojišťoven se podílel jak tuzemský tak zahraniční kapitál. Tuzemských pojišťoven s ryze tuzemskou kapitálovou účastí je 17 (7 pojišťoven v roce 1993), s ryze zahraniční kapitálovou účastí 11 (3 pojišťovny v roce 1993).

Celkové roční předepsané pojistné vzrostlo z 22,8 mld. Kč v roce 1993 na 48,0 mld. Kč v roce 1997. Předepsané pojistné v životním pojištění vzrostlo z 5,9 mld. Kč v roce 1993 na 12,5 mld. Kč v roce 1997.

Pojistnému trhu i v roce 1997 sice stále dominovala Česká pojišťovna a.s., ale její podíl na trhu (vyjádřený v procentech z celkového předepsaného pojistného) neustále klesá. Z 86,8 % v roce 1993 tento podíl klesl na 59,9 % v roce 1997. Nejvýznamněji klesl podíl na předepsaném pojistném za životní pojištění z 92,8 % v roce 1993 na 58,3 % v roce 1997.

S rozvojem pojistného trhu a harmonizací legislativy ČR s legislativou ES roste i úloha dozorčího orgánu, což vyžaduje zásadní změny v jeho organizaci a posílení jeho postavení. Institucionální změny si vyžádá i připravovaná transformace zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla na soukromé smluvní pojištění dané odpovědnosti.

Po zásadních systémových změnách naší ekonomiky se pojišťovnictví stalo nedílnou součástí finančního trhu a začalo plnit svoje funkce. Pojišťovny vytvářejí při plnění svého základního poslání dočasně volné značné finanční zdroje sloužící k úhradě závazků vzniklých z pojištění a vystupují na kapitálovém trhu jako významní investoři.

Penzijní fondy

Od roku 1994 se rozvíjí nový systém penzijního připojištění jako zdroj doplňkového příjmu k důchodu ze základního systému.

Od září 1994 do prosince 1996 byla Ministerstvem financí v součinnosti s Ministerstvem práce a sociálních věcí udělena licence 44 penzijním fondům. Jejich počet se v roce 1998 snížil na současných 30 penzijních fondů. U sedmi největších penzijních fondů je pojištěno 68 % klientů.

Více než 1,7 miliónu účastníků penzijního připojištění bylo získáno velmi nerovnoměrně. Za raketovým startem s téměř 200 tisíc osob na konci roku 1994 a téměř milionem osob k 30. červnu 1995 následovaly vysoké čtvrtletní přírůstky zhruba 100 tisíc osob až do konce 1. pololetí 1996. Od třetího čtvrtletí 1996 již dochází pouze k mírnému růstu počtu účastníků trhu. Výrazným nedostatkem současné podoby penzijních fondů je to, že polovina jejich klientů je starších 50 let a tím spoření nabývá převážně formy krátkodobého spoření.

Kapitálové fondy penzijních fondů tj. vklady účastníků a vyplacené státní příspěvky dosáhly k 30.6.1998 celkové výše více než 26 mld. Kč. Průměrný měsíční vklad účastníka se pohyboval okolo 344 Kč měsíčně a státní příspěvek činil přibližně 98 Kč.

Investiční fondy a společnosti

Kolektivní investování může být důležitým a spolehlivým článkem finančního trhu. Kolektivní investování se začalo velice rychle rozvíjet v souvislosti s kupónovou privatizací. Vývoj počtu subjektů kolektivního investování (tj. investičních fondů, investičních společností a uzavřených či otevřených podílových fondů) ukazuje následující tabulka:

Tabulka 3-14

Počet subjektů kolektivního investování

	31.12. 1992	31.12. 1993	31.12. 1994	31.12. 1995	31.12. 1996	31.12. 1997	31.10. 1998
Investiční fondy	256	295	292	258	173	117	89
Investiční společnosti	23	144	154	159	156	117	101
Podílové fondy otevřené	12	75	92	110	122	141	145
Podílové fondy uzavřené	15	153	159	162	174	92	56

Pramen: MF ČR

Jestliže jsme na úvod naznačili, že kolektivní investování může být důležitým a spolehlivým článkem finančního trhu, musíme bohužel konstatovat, že v našich dnešních podmínkách tomu tak není. Různé nekalé praktiky některých investičních společností či fondů narušily jeho důvěryhodnost a jeho úloha při získávání nového kapitálu je zatím nedostatečná.

Vznikly specifické praktiky tunelování fondů, k nimž patří zejména: - operace s majetkem fondů ve prospěch třetí osoby, zejména nevýhodné nákupy a prodeje cenných papírů, neefektivní řetězce převodů cenných papírů, - využívání neznalostí a neinformovanosti drobných podílníků či akcionářů fondů ve prospěch managementů investičních společností a fondů, obchody těchto managementů na vlastní účet ve svůj prospěch a na vrub fondů, - uzavírání záměrně nevýhodných opčních a termínových obchodů, poskytování skrytých úvěrů z prostředků fondů cestou záloh na nákup cenných papírů atd.. Kupónová privatizace se tak stala brzdou a nikoliv stimulem pro rozvoj kolektivního investování, neboť zničila důvěru obyvatelstva v investiční fondy a společnosti. Obyvatelstvo je chápe pouze jako nástroj k okradení prostých občanů.

C. Regionální pohled na vývoj hospodářství České republiky

Hospodářské změny po roce 1990 byly charakterizovány zpočátku prudkým poklesem HDP, který nebyl vyrovnán ani do roku 1998. Tento vývoj byl podle jednotlivých krajů diferencován s tím, že zejména hospodářsky slabé a strukturálně postižené regiony inkasovaly negativní dopady z nižší tvorby zdrojů ve vyšší míře než ostatní.

Různé oblasti, které byly do roku 1989 téměř homogenní, vykazují od roku 1990 stoupající různorodost zejména pokud jde o nezaměstnanost, mzdy a inflaci. Rychleji než jakákoliv jiná oblast ČR se rozvíjí Praha a její ekonomika se od ostatních regionů liší zejména velmi nízkou nezaměstnaností, růstem nákladů zejména v oblasti mezd a nájemného. Ekonomický rozvoj ostatních regionů závisí především na stávající průmyslové základně, množství útlumových odvětví a na tom, jak jsou schopny rozvíjet cestovní ruch a další služby.

Z porovnání vybraných ekonomických ukazatelů je zřejmé, že k prohlubování rozdílů dochází nejen mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva, ale také mezi jednotlivými kraji. Zatímco před rokem 1990 byla v rámci hospodářské politiky preferována spíše rovnoměrnost rozvoje jednotlivých regionů, a to i na úkor celkového snížení výkonnosti národní ekonomiky, dochází v průběhu transformace k prohlubování rozdílů v ekonomické prosperitě regionů, přičemž však k výraznému celkovému růstu ekonomiky nedochází.

Postupné rozevírání nůžek mezi ekonomickou úrovní jednotlivých regionů, životní úrovní jejich obyvatelstva a šancí na její zlepšení vede k postupnému poklesu důvěry obyvatelstva v příznivější obrat ve vývoji a tím i k poklesu důvěry v úspěšnost prováděné společenskoekonomické transformace. Nedůvěra v budoucí vývoj pak sebou nese riziko sociální nespokojenosti. Výrazná polarizace dynamických a stagnujících regionů tedy může mít výrazný sociální destabilizační efekt.

Vývoj v jednotlivých regionech (krajích) lze ilustrovat následujícími údaji:

Tabulka 3-15

Pramen: MMR ČR

- průměrná mzda v ČR se od roku 1990 do roku 1997 zvýšila z 3286 Kč na 10696 Kč. Nad tímto průměrem se udržuje trvale pouze Praha, kde v procentech v roce 1990 činila průměrná mzda 105,7 % průměru ČR a do roku 1997 vzrostla na 131,6 % průměru ČR. Ostatní kraje byly až na bezvýznamné výjimky v jednotlivých letech trvale pod průměrem ČR a ve všech krajích docházelo proti průměru k poklesu. K největšímu poklesu ve sledovaném období došlo od roku 1990 do roku 1997 v kraji Jihočeském (98,1 % - 93,4 %), Východočeském (95,1 % - 90,3%) a Jihomoravském (97,9 % - 92,8 %). V ostatních krajích činí pokles proti průměru přibližně 3 % od výchozí úrovně v roce 1990 do roku 1997.

- ve vývoji nezaměstnanosti je možné sledovat stejnou tendenci jako u předchozího ukazatele. Za ČR celkem stoupla nezaměstnanost od roku 1991 do roku 1997 ze 4,13 na 5,23 %. Trvale a výrazně pod tímto průměrem je pouze Praha, kde ve sledovaném období došlo k poklesu z 1,16 na 0,87 %. K výraznému růstu nezaměstnanosti docházelo v Severočeském kraji ze 4,19 na 8,60 % a nezaměstnanost zde byla trvale vysoko nad průměrem ČR. Stejná byla situace i v Severomoravském kraji, kde nezaměstnanost vzrostla z 6,17 % v roce 1991 na 7,74 % v roce 1997. Až na výjimky v letech 1995 a 1996 je trvale nadprůměrná nezaměstnanost i v kraji Jihomoravském, kde od roku 1991 do roku 1997 došlo k nárůstu nezaměstnanosti ze 4,76 na 5,31 %. Posuzováno z hlediska míry nezaměstnanosti se jako velice nepříznivý jeví vývoj v roce 1998, kdy nezaměstnanost za ČR stoupla proti roku 1997 z 5,23 % na 7,48 % a k vzestupu nezaměstnanosti došlo ve všech krajích včetně Prahy.

Tabulka 3-16

Pramen: MMR ČR

- z hlediska čistých peněžních příjmů na obyvatele je podle údajů za rok 1996 nad průměrem ČR jako jediné hlavní město Praha, kde činí 82 826 Kč. Průměr ČR činí 63 470 Kč a nejhlouběji pod tímto průměrem jsou kraje Východočeský (60 355 Kč), Jihomoravský (60 575 Kč) a Severomoravský (58 134 Kč). Počet domácností pod životním minimem za ČR podle údajů z roku 1996 činil 2,1 % z celkového počtu 3 822 366 domácností. Průměr byl překročen především v kraji Severočeském (3,6 %) a Západočeském (3,5 %). Celkový počet domácností v těchto dvou krajích je 766 609.

Tabulka 3-17

Pramen: MMR ČR

Z hlediska hospodářského vývoje ve sledovaném období je možno vymezit dva základní typy regionů.

Prvním typem jsou problémové regiony, které lze dále podle negativních důsledků ekonomické transformace rozdělit na strukturálně postižené regiony a na hospodářsky slabé oblasti. Mezi strukturálně postižené regiony se řadí především regiony s vysokým podílem tradičních odvětví těžkého průmyslu (těžba paliv, energetika, hutnictví, těžké strojírenství), jejichž výroba byla v průběhu transformace značně redukována. Takto postiženými oblastmi jsou okresy Děčín, Chomutov, Karviná, Kladno, Most, Ostrava, Teplice. Hospodářsky slabé oblasti existovaly i před rokem 1990 a vyznačují se podprůměrnou ekonomickou výkonností, nízkou hustotou zalidnění, nízkou mírou urbanizace s méně vyvinutou infrastrukturou a bytovým fondem, nízkou kvalifikací pracovních sil, nevyvinutým terciárním sektorem a celkově nižší nabídkou pracovních míst. Jako hospodářsky slabé oblasti byly vymezeny okresy Bruntál, Břeclav, Český Krumlov, Jeseník, Klatovy, Louny, Prachatice, Svitavy, Tachov, Třebíč, Znojmo. Takto vymezené oblasti zahrnují 2,2 mil. obyvatel, což prezentuje 21,5 % obyvatel ČR; Z toho strukturálně postižené oblasti zahrnují 1,3 mil. obyvatel (12,3 % populace ČR) a hospodářsky slabé oblasti pak 0,9 mil. obyvatel (9,2 % populace ČR). V dubnu roku 1998 bylo rozhodnuto o soustředěné státní podpoře těchto dvou skupin regionů.

Druhým typem jsou regiony s rozvojovou dynamikou. Patří sem regiony atraktivní pro zahraniční kapitál, dále aglomerace regionálních metropolí, lázeňské oblasti a některé pohraniční regiony sousedící s regiony s prosperující tržní ekonomikou. Jde zejména o hlavní město Prahu, aglomerace Brno, Plzeň, České Budějovice, Hradec Králové, Pardubice, lázně Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně a některé pohraniční regiony sousedící s regiony s prosperující tržní ekonomikou.

Na trhu práce dochází k největšímu růstu nezaměstnanosti v oblastech severozápadních Čech, severní Moravy a na Kladensku. K 31. 12. 1998 míra nezaměstnanosti přesáhla již v 16 okresech 10 % a dokonce v okresech Most, Louny, Chomutov, Karviná a Teplice byla v rozmezí 13 - 16 % (pro porovnání uveďme, že průměrná míra nezaměstnanosti v ČR činila ke stejnému okamžiku 7,5 %).

Na úseku životní úrovně je důležitým ukazatelem pro hodnocení ukazatel průměrné mzdy. Nejvyšší úrovně průměrných mezd je dosahováno v Praze a jejím bezprostředním zázemí. Vysokou úroveň si udržují okresy s převahou odvětví těžby uhlí a těžkého průmyslu (Ostrava, Most, Karviná, Sokolov), okresy s významnými strojírenskými výrobami (Mladá Boleslav, Plzeň). Nejnižší průměrné mzdy jsou dosahovány v okresech se silnějším zastoupením zemědělství, spotřebního průmyslu a dalších výrob s menší úrovní mezd (Bruntál, Znojmo, Svitavy, Blansko, Vyškov, Chrudim, Semily, Šumperk, Náchod, Pelhřimov).

V závislosti na ekonomické výkonnosti regionu docházelo ve sledovaném období k značným diferencím v úrovni daňové výtěžnosti místních rozpočtů v přepočtu na obyvatele. V roce 1996 byla výrazně nejlepší v hlavním městě Praze, kde dosahuje více než dvojnásobných hodnot oproti průměru ČR. Se značným odstupem následují velká města v pořadí Brno, Plzeň, Ostrava a dále okresy Hradec Králové, Mladá Boleslav, České Budějovice, Mělník a další. Naopak nejnižší daňová výtěžnost je v okresech tvořících zázemí velkým městům (Brno - venkov, Plzeň - sever, Plzeň - jih) a dále okresy Jeseník, Třebíč, Nový Jičín, Blansko, Bruntál, které nedosahují ani úrovně 65 % průměru ČR (např. okres Brno - venkov dosahuje pouze 45 % a okres Jeseník pouze 55 % průměrné úrovně ČR).

S ohledem na nízký nárůst daňové výtěžnosti a státních dotací obcím a zvýšené liberalizaci pravidel pro poskytování půjček obcím docházelo ve sledovaném období ke zvyšování jejich zadlužení. Vývoj zadlužení obcí od roku 1992 uvádí následující graf:

Graf 3-28

Pramen: MMR ČR

Počet zadlužených obcí ke konci roku 1997 byl 1551, tj. 24,9 % všech obcí.

Nejvýznamnějšími příčinami podcenění regionální problematiky v ČR byly jak důvody geografické (malé meziregionální rozdíly na začátku transformačního období), tak ekonomické (nízká míra nezaměstnanosti až do roku 1996), ale i politické (proklamovaný liberalismus, neochota ke státním zásahům a chybějící politická vůle k zahájení intenzívní přípravy na realizaci programů strukturálních fondů). Tyto důvody vedly nejen k zanedbání, resp. nerozvinutí české regionální politiky, ale i k nedocenění politiky hospodářské a sociální soudržnosti prováděné v EU.