Msgre. ThDr. Jozef Tiso
* 13. říjen 1887 (Bytča)
† 18. duben 1947 (Bratislava)
ministr veřejného zdraví a tělesné výchovy
(15. leden 1927 – 1. únor 1929)
(1. únor 1929 – 8. říjen 1929)
Pocházel ze slovenské rolnické rodiny, jeho otec byl navíc vyučeným řezníkem, což mu umožnilo dát druhorozenému synovi vyšší vzdělání. Po ukončení církevní školy studoval nejprve na maďarském nižším gymnasiu v Žilině, protože se rozhodl pro duchovní dráhu, pokračoval ve středoškolském studiu na latinském vyšším piarisrickém gymnasiu v Nitře. Jako jeden z nejlepších studentů získal stipendium nitranského biskupa ke studiu teologie na Pazmaneu ve Vídni, které ukončil v červenci 1910 a zároveň byl vysvěcen na kněze. Nejprve působil jako duchovní správce farnosti v Oščadnici, po roce byl přeložen do Rajce a v roce 1913 se stal kaplanem v Bánovcích nad Bebravou.
V létě 1914 byl povolán do armády a stal se polním kurátem Pěšího pluku č. 71, doplňovaného v trenčínském okrese. Několik týdnů sloužil na východoevropském válčišti, koncem podzimu 1914 byl převelen do slovinského Mariboru k záložní nemocnici. Zde vážně onemocněl a po vyléčení byl superarbitrován. V létě 1915 byl jmenován spiritualistou Velkého teologického semináře v Nitře a zároveň se také stal profesorem náboženství na nitranském piaristickém gymnasiu. Prosazoval se ve veřejném životě města a přispíval články do místního tisku ve smyslu uherského vlastenectví.
Do politického života vstoupil až v prosinci 1918, kdy byl členem pětičlenné delegace, jež předala Nitru do rukou československých vojenských jednotek. Působil jako člen prozatímní městské správy a od ledna 1919 se také podílel na řízení Nitranské župy. Snažil se prosazovat zásady pokojné slovensko-maďarské spolupráce, založil a redigoval dvojjazyčný slovensko-maďarský časopis Nitra – Nyitra. V prosinci 1918 patřil mezi zakládající členy Slovenské lidové strany, v Nitře se zasloužil o vytvoření její straniské buňky, o založení tělovýchovné organizace Orel a o vydávání regionálního stranického tisku. Při vší této veřejné činosti pokračoval ve svém pedagogickém působení i ve správě farnosti v Bánovcích nad Bebravou.
Na jaře 1920 se stal místopředsedou Politického klubu slovenského katolického duchovenstva, od března 1921 působil jako tajemník nitranského biskupa a o něco později obdržel čestný titul papežského preláta. Na jaře 1923 byl na základě kritiky pražského centralismu obviněn z užití „protičeskoslovenských výrazů“ a po delších soudních tahanicích odsouzen ke dvěma měsícům vězení, z nichž si v létě 1923 čtvrtinu odseděl, než byl jeho trest amnestií presidenta republiky zahlazen. Kvůli odsouzení se musel vzdát všech svých církevních funkcí a odešel jako správce farnosti do Bánovců nad Bebravou, otevřela se mu však cesta k politické kariéře.
Ve volbách roku 1925 byl za Hlinkovu slovenskou lidovou stranu zvolen do poslanecké sněmovny parlamentu, ve stejném roce patřil mezi hlavní tvůrce tzv. trnavského manifestu, umírněného politického programu strany. Od května 1926 se stal neoficiálním zástupcem Antonína Hlinky ve vedení strany a po dosažení dohody s premiérem Antonínem Švehlou byl v lednu 1927 jmenován ministrem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, přičemž v této funkci pokračoval i v rámci první Udržalovy vlády. Kvůli odsouzení Vojtěcha Tuky za špionáž ve prospěch Maďarska odešla Hlinkova slovenská lidová strana z vlády, ale Jozef Tiso v roce 1929 i 1935 opětovně obhájil svůj mandát v poslanecké sněmovně, přičemž zároveň zastával funkci předsedy poslaneckého klubu. Jako místopředseda strany od září 1936 prosazoval vůdcovský princip řízení a dosažení slovenské autonomie v československém rámci. Po Hlinkově smrti v srpnu 1938 převzal funkci předsedy strany a na počátku října 1938 využil kritické politické situace k uzavření tzv. žilinské dohody ohledně slovenské autonomie.
Od října 1938 do března 1939 zastával funkci předsedy slovenské autonomní vlády, přičemž v různou dobu také řídil resorty vnitra, sociální péče a zdravotnictví. Během březnové krize byl sice presidentem republiky odvolán z funkce, odmítl se však podřídit a svolal zasedání Slovenského sněmu, jenž 14. března 1939 vyhlásil samostatnost. Ve Slovenské republice nejprve zastával funkci ministerského předsedy a ministra vnitra, v říjnu 1939 pak byl zvolen presidentem republiky. V té době již plně spojil osud země s osudem Velkoněmecké říše, hned v září 1939 zapojil Slovensko do bojových akcí druhé světové války, přičemž jako německý spojenec bojovalo Slovensko nejprve proti Polsku a od června 1941 proti Sovětskému svazu, a tím od konce roku poroti celé koalici Spojených národů.
Na základě německého diktátu při jednáních v Salzburgu v červenci 1940 souhlasil s vládní koncepcí národního socialismu a v květnu 1942 podepsal ústavní zákon o vystěhování Židů, jenž přinesl smrt téměř 60 000 slovenských Židů. V létě 1944 se rozhodl propukající vnitropolitickou krizi řešit pozváním německých vojsk, což vedlo k vypuknutí Slovenského národního povstání. Po jeho potlačení již zůstal v úplném vleku německého vojenského velení až do dubna 1945, kdy před postupující Rudou armádou utekl do Bavorska a přijal klášterní azyl v Altöttingu. Zde byl zatčen americkou vojenskou policií a v říjnu 1945 byl vydán do Československa. Národním soudem v Bratislavě byl v dubnu 1946 odsouzen za válečné zločiny k trestu smrti a popraven. Jeho smrt vyvolala na Slovensku občanské nepokoje a vzpoury v několika vojenských posádkách.
