Ing. František Nosál
* 7. duben 1879 (Těšice)
† 27. červenec 1963 (Praha)
ministr veřejných prací (22. září 1938 – 4. říjen 1938)
Po ukončení obecné školy v Těšicích a měšťanské školy v Hodoníně studoval na Císařském královském státním realném gymnasiu v Hodoníně, které absolvoval v červnu 1901. Ve studiu pokračoval na Císařské a královské české vysoké škole technické v Praze, jehož obor stavebního inženýrství ukončil v červenci 1907, přičemž během studia vykonal presenční vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník v haličském Rzeszowu. Od podzimu 1907 pracoval jako stavební inženýr u expozitury vodních cest v Přerově, na počátku roku 1908 se stal stavebním inženýrem při Zemském moravském výboru v Brně.
Po vypuknutí první světové války byl mobilizován a stal se velitelem zeměbraneckého ženijního oddílu ny východoevropském válčišti, kde v březnu 1915 padl do ruského zajetí. V červenci 1916 si podal přihlášku do československých vojenských jednotek, přijat však byl až v létě 1917, následně byl vyslán na důstojnickou školu do Borispolu a v listopadu 1917 se stal velitelem vozového parku 8. střeleckého pluku Slezského. Při bolševickém přepadení československých vlaků na magistrále se s plukem nacházel ve Vladivostoku, ale v červenci 1918 se stal velitelem střelecké roty a v září 1918 velitelem střeleckého praporu pluku, v jejichž čele bojoval na Dálném východě a v podhůří Uralu. Po stažení československých jednotek z bojové linie byl v únoru 1919 jmenován velitelem 8. střeleckého pluku Slezského a převzal střežení přiděleného úseku magistrály.
Do vlasti se vrátil jako velitel 29. lodního transportu v létě 1920. Po krátké repatriační dovolené velel opět legionářskému pluku, a to až do jeho unifikace na Pěší pluk 8 v Opavě. V říjnu 1920 byl aktivován jako důstojník stavebnictví a v listopadu 1920 se stal přednostou stavebního oddělení Ministerstva národní obrany v Praze. Od září 1921 zastával funkci přednosty Technického a dopravního odboru ministerstva, od března 1922 Technického odboru ministerstva a od ledna 1927 IV. odboru /technického/ ministerstva, což byla různá pojmenování téhož úřadu, v prosinci 1922 obdržel generálkou hodnost. V čele odboru zůstal jako nejdéle působící přednosta až do září 1938, kdy byl jmenován ministrem veřejných prací. Za branné pohotovosti státu mělo ministerstvo zabezpečovat výstavbu dalších obranných linií a udržování týlových komunikací, a proto bylo svěřeno vojenskému odborníkovi.
Po politické kapitulaci před mnichovským diktátem a obměně vlády se v říjnu 1938 vrátil do funkce přednosty IV. odboru /technického/ ministerstva a vykonával ji až do okupace českých zemí v březnu 1939, kdy byl pensionován. Přestěhoval se do Chrudimi, kde navázal kontakt s vojenskou odbojovou organizací Obrana národa a finančně podporoval místní organizaci až do její likvidace na podzim 1941. O tři roky později se mu podařilo opět se zapojit do odbojové činnosti, skrýval ve svém domě zbraně a v květnu 1945 řídil povstání v Chrudimi.
V červnu 1946 byl reaktivován a opětovně působil na Technickém odboru ministerstva, nyní již jako pouhý referent, a to až do definitivního pensionování v lednu 1947. V dubnu 1949 byl zatčen a zařazen do vykonstruované protistátní skupiny generála Josefa Peška, bylo z něho vymláceno přiznání, v srpnu 1949 byl spolu se skupinou čtyř dalších generálů postaven před soud a odsouzen na 12 let vězení. Trest si odpykával v Plzni na Borech, v Opavě a v Leopoldově, kde byl objektem častého týrání ze strany komunistických sadistických dozorců. V říjnu 1954 byl propuštěn na svobodu a částečně rehabilitován, postupně byl zbaven většiny obvinění, ale úplné občanské a právní rehabilitace, k níž došlo v roce 1970, se nedožil.
