Zrůdnost spočívala v tom, jak hrubě bylo porušeno právo na spravedlivý proces, nikdy nezapomeneme: Ministr Šalomoun uctil památku Milady Horákové

73 let od justiční vraždy doktorky Milady Horákové si dnes v areálu pankrácké věznice v Praze připomněli zástupci Parlamentu, vlády a další hosté. Ministr pro legislativu Michal Šalomoun ve svém projevu připomněl odkaz političky, právničky a bojovnice za práva žen, kterou po vykonstruovaném procesu 27. června 1950 popravili komunisté. Z politických důvodů bylo dle historiků popraveno po roce 1948 přibližně 250 lidí. Nejméně 4500 dalších pak zemřelo ve vězeních a lágrech po mučení nebo kvůli špatným životním podmínkám. Milada Horáková byla jedinou ženou, která byla během politických procesů popravena.

Projev ministra pro legislativu Michala Šalomouna

Vážené dámy, vážení pánové.

• Dnes jsme se tu sešli, abychom si připomněli památku všech obětí komunistického režimu a mezi nimi jediné ženy, která byla popravena během vykonstruovaných politických procesů.
• Právnička a politička Milada Horáková zemřela zde v těchto prostorách v brzkých ranních hodinách. Umírala dlouhých 15 minut.
• To, co se před 73 lety událo i za účasti komunistickým režimem zmanipulované a zfanatizované části veřejnosti, se navždy zapsalo do historie jako projev zvůle komunistického totalitního režimu. Nikdy nesmíme dopustit, aby se toto opakovalo.
• V politickém procesu, který měl exemplárně zastrašit jakýkoliv náznak politické opozice nebo jiného než totalitním režimem schváleného názoru, bylo pošlapáno vše, co si dnes představujeme pod pojmem demokratický právní stát.
• Zrůdnost spočívá i v tom, jak hrubě bylo tehdy porušováno právo na spravedlivý proces. Jako právník a advokát vnímám průběh procesu a jeho výsledek o to citelněji.
• Příprava procesu probíhala pod dohledem sovětských poradců, kteří zavedli tzv. otázkové protokoly. Obžalovaným byly pokládány sugestivní a návodné otázky tak, aby z jejich znění bylo zřejmé, jak má znít odpověď.
• Výslechové protokoly se překládaly do ruštiny, aby sovětská strana měla přehled o průběhu vyšetřování v Československu a aby případně mohla zasáhnout do vývoje postupu.
• Z výslechových protokolů byl předem sestaven scénář, podle kterého se měli obžalovaní chovat a vypovídat. Ti se tak museli svá vystoupení před soudem učit zpaměti. Inspirace moskevskými procesy z 30. let je zřejmá.
• Lidé přítomní v soudní síni jako diváci se každý den procesu měnili tak, aby žádný z nich neměl komplexní zážitek a nemohl prohlédnout zinscenovanost procesu.
• Během procesu byly přinášeny do soudní síně koše s rezolucemi lidí, kteří žádali nejvyšší tresty pro obviněné. Zneužity k tomu byly i děti. Byl to důsledek instrukce aparátu strany. Do soudní síně tak nově vstoupil prvek organizovaného hněvu. Komunisté měli již v té době pevně v ruce veškerý tisk i sdělovací prostředky. Nenávist byla šířena i ampliony obecního rozhlasu.
• Soudy musely akceptovat roli plnitelů politické vůle strany a nátlaku ze strany bezpečnostních orgánů. Zcela mimořádné bylo v průběhu hlavního líčení postavení prokurátora. Ten měl rozhodující vliv na celý průběh soudního stání a jeho návrhy pak bývaly zpravidla pro soudce závazné.
• Naopak zcela marginální pozici měli během soudních řízení obhájci – zpravidla vybíraní předem a pečlivě prověřovaní. V podstatě nezpochybňovali řeč obžaloby, ani postup soudů, svého mandanta tak v podstatě nehájili, neboť se vznesená obvinění považovala již předem za prokázaná, po kterých musí následovat výrok soudu o trestu.
• Plné rehabilitace z roku 1990 se ze 13 odsouzených dožili pouze dva.
• Na odkaz paní doktorky Horákové bychom ale neměli nahlížet jen optikou poválečných událostí a zhmotňovat do jednoho jediného okamžiku, který násilně ukončil její život. Byly to především její celoživotní aktivity, činy a postoje, na které by se v souvislosti s dnešním dnem nemělo zapomenout.
• Mám na mysli její roli poslankyně, která se dlouhodobě věnovala sociálním tématům a otázkám spojeným s rovným zastoupením mužů a žen. Již během vysokoškolských studií se Milada Horáková zasazovala za ženská práva v Ženské národní radě. Brzy se stala oporou její zakladatelky Františky Plamínkové v prosazování moderních paragrafů občanského zákoníku, zejména rodinného práva. Připravovala legislativní návrhy směřující k řešení postavení neprovdaných žen, nemanželských dětí, ke zlepšení postavení žen v rodinném právu, v dělnických profesích, ale například i zaměstnankyň veřejné správy. Její neutuchající úsilí se soustředilo především na uplatnění žen v pracovním procesu a jeho skloubení s rodinným životem.
• V neposlední řadě nejde také opomenout její zapojení do protinacistického odboje společně s jejím manželem Bohuslavem Horákem.
• Vzpomeňme dnes, ale i jindy s úctou na tuto statečnou ženu, která neuhnula zlu, a spolu s ní i na další oběti komunistického režimu. Čest jejich památce.