Projev premiéra M. Topolánka u příležitosti setkání s honorárními konzuly a vybranými velvyslanci ČR v zahraničí 2. 6. 2008

Vážení honorární konzulové, vítám Vás na této historicky první poradě honorárních konzulů.

Samozřejmě, že všichni vám budou říkat jaké jsou naše priority, jaké jsou naše ambice, jaká je naše agenda. Mně dovolte přecejenom trochu možná osobnější, nebo obecnější a zároveň osobnější pohled. Musím říci, že dobrý honorární konzul je snem každého předsedy vlády , každého ministra financí a každého ministra zahraničí. Vykonává v podstatě svou misi jako kariérní diplomat. Ale zadarmo a bez nároku na imunitu. V dnešním světě, kde se za všechno platí a kde je imunita zdrojem občasných skandálů, to působí jako příjemná upomínka na staré dobré časy.

Ostatně i Víděňská konvence o konzulárních stycích z roku 1953 ve svém úvodu praví, že “konzulární vztahy byly etablovány mezi lidmi od dob prastarých”. Přitom však popis činnosti prvních čestných honorárních konzulů, kteří žili před více než 2 500 lety v Řecku, je překvapivě aktuální. Klasický řecký pojem Proxenos označoval občana mětského státu (obvykle bohatého), který byl přátelsky naladěný vůči jinému městskému státu a proto dobrovolně převzal některé z úkolů, které v moderní době plníte vy, profesionální konzulové. Zejména pomáhal občanům toho druhého města při jednání s úřady. Dokonce někdy ubytoval a hostil tyto návštěvníky ve svých vlastních domovech na vlastní náklady. To druhé už dnes po vás nechceme (alespoň o tom já nic nevím), ale pomoc s byrokracií od někoho, kdo se vyzná a má kontakty, se hodí vždy. Proxenos také využíval veškeré své kontakty a vliv, aby podpořil přátelství či alianci s městem, které dobrovolně reprezentoval. Jako třeba Cimon, Proxenos Sparty v Athénách, který zde působil ještě před propuknutím první Peloponéské války. Dnešní úkoly honorárních konzulů se od proxenů mnoho neliší. Staráte se o zájmy českých občanů v zahraničí, o dobré vztahy a obchodní zájmy, o reprezentaci České republiky. A samozřejmě stále platí, že jste lidmi s vynikající pověstí, kteří požívají v hostitelské zemi vážnost.

Dva a půl tisíce let tradice je znát. A díky dobrovolnosti vašich funkcí je sbor honorárních konzulů o poznámní stabilnější, než sbor kariérních diplomatů. Řada z vás vykonává svoiu činnost dlouhou řadu let, někteří dokonce zdědili funkci honorárního konzula v rámci rodiny. Tomu říkám věrnost práci pro Českou republiku. Kdyby to tak chodilo v domácí politice… Bohužel nemohu každého z vás pozdravit teď osobně jménem. Při úžasném počtu 133 honorárních konzulů by se tento výčet a můj projev blížil papežovu požehnání Urbi et Orbi. Jmenovitě tedy zdravím alespoň jako zástupce historicky prvního generálního honorárního konzula samostatné České republiky doktora Oldřicha Uttendorsffského z Amsterodamu. Závěrem mi dovolte říci, jak vysoce si cením Vaši nelehké práce. Velmi často jsem měl možnost se s ní seznámit, s tou vaší prací , osobně. Práce neplacené, a to ani penězi, ani výsadami. Práce, kterou vykonáváte ve svém volném čase a bez zázemí, jaké má klasický zastupitelský úřad, i když doufám, že vám všude pomáhají. Pro velkou část veřejnosti je možná pozice honorárního konzula něčím jako zajímavou literární postavou, která činí děj exotičtějším. Tak tomu rozhodně není. Přesto si vypůjčím literární příměr. Slavný spisovatel Graham Greene nechává v románu The Honorary Consul titulní postavu říkat tato slova: “caring is the only dangerous thing”/ “mít starost je to jediné nebezpečné”. Byť to bylo vysloveno v jiném kontextu, přesně se to hodí na popis vaší práce. Ano, vy jste dobrovolně podstoupili starost. Starost o Českou republiku, o její zájmy, o zájmy jejích občanů. Tím jste podstoupili i nebezpečí, které z této starosti plyne. Jsem rád, že vám jako první premiér v České republice mohu v zastoupení všech ostatních za tuto vaši starost poděkovat. Děkuji, že jste přišli.