Archiv zpráv minulých vlád

Stránka byla přesunuta do archivu

1. 11. 2007 15:27

Projev předsedy vlády ČR Mirka Topolánka při příležitosti Mezinárodní vědecké konference "Karel Kramář (1860 - 1937)"

Dámy a pánové,

8. ledna 1919 ve dvě hodiny odpoledne se na chodbě před kanceláří předsedy vlády na Pražském hradě ozve výstřel. Kulka z pistole osmnáctiletého Aloise Šťastného, který v osobě tehdejšího premiéra hodlal vraždit velkokapitál a zburcovat společnost proti obrovské bídě, pronikne zimníkem oběti a naštěstí se zastaví o peněženku v náprsní kapse. Předseda vlády dr. Karel Kramář je sice otřesen, ale nezraněn. Po incidentu pronese tato slova: „Pokud se týká činu samotného, jsem nepřítelem tvrdých a příkrých opatření. Je-li třeba nějaká opatření učinit, musí se státi na obě strany, tedy i na zlepšení bědných poměrů, v nichž lid žije. Pokud jde o dnešní útok na mne, myslím, že bude mít i svůj dobrý účinek.“ Kdo byl vlastně dr. Kramář, muž a politik, který dokázal s tak chladnokrevnou statečností reagovat na vražedný útok?

Prvorepubliková, a později i poúnorová historiografie se v Kramářově negativním hodnocení vzácně shodují. Čím to? Komunistické dějepisce raději rovnou vynecháme, těm stačilo jeho bytostné odmítání bolševismu. Kramář byl kdysi, stejně jako Masaryk, přesvědčený zastánce federalizovaného Rakousko-Uherska, současně však zemitý vlastenec, slavofil a rusofil snící o všeslovanské federaci. Koncem 80. let 19. století založil spolu s T. G. Masarykem a J. Kaizlem realistické hnutí. V roce 1891 byl ve svých třiceti letech zvolen za mladočeskou stranu poslancem vídeňské říšské rady a na počátku 20. století se stal jejím vůdcem. Po vypuknutí I. světové války se zapojil do domácího protirakouského odboje. Společně s A. Rašínem je zatčen a odsouzen pro velezradu k trestu smrti. Posléze je amnestován a znovu se angažuje v čele národněpolitické reprezentace. Stal se prototypem národního a politického hrdiny. Pro oficiální politickou legendu První republiky se však od začátku čímsi nehodil. Byl totiž bořitelem mytologizace masarykovské politické neomylnosti, vyčítal Masarykovi, že připravuje politický prostor pro svého korunního prince Edvarda Beneše a staví hráz mezi domácí a zahraniční odboj. Společně s básníkem a senátorem Viktorem Dykem a dalšími oponuje tzv. hradní politice. Mnozí publicisté té doby se shodují, že Masarykovi odpůrci škodili méně než „francjosefská kamarila“ našeptávačů a vykořisťovatelů autority prezidenta a především – prezident, který „kácel modly, se sám modlou stal!“

Rozpor mezi ním, Masarykem a dr. Benešem se poprvé projevuje v zásadní otázce. Československo v době svého vzniku disponuje armádou legionářů na Rusi. Kramář apeluje na Masaryka a především dr. Beneše, aby tyto jednotky okamžitě převzaly iniciativu a svrhly v Rusku moc bolševiků. Tento znalec, obdivovatel a milovník Ruska věděl lépe než jiní, že pouze Rusko postavené na demokratických principech nebude pro poválečné evropské uspořádání smrtelným nebezpečím. Neuspěl, a především Benešovi vyčítal politické kapitulantství, které se mělo završit o dvacet let později. Ostrý rozpor však měl jádro i v tom, že Kramář naprosto tvrdě odmítal Benešův liknavý postoj k československé levici a upozorňoval, že společnost, která si ještě neosvojila elementární demokratické principy, se spíše než společností sociální může stát společností socialistickou. Meziválečné Československo bylo zemí, kde měla levice po celou dobu jeho existence velmi silné pozice. Státotvorné socialistické strany proto většinou tvořily vládní koalice a jejich – byť problematická – spolupráce s občanským táborem, ve střední Evropě ojedinělá, symbolizovala demokratický charakter politického systému. O jeho naprostou destrukci však usilovalo silné komunistické hnutí, jehož představitelé své ambice na rozvrat demokratického systému nijak netajili a nakonec je realizovali po II. světové válce.

V čem je pro nás odkaz dr. Karla Kramáře dodnes významný a především vzácný? Na prvním místě pro jeho vlastenectví – nekompromisní a čisté, obětavé, nezištné a pronikající celou politikovou osobností. Vlastenectví jako povinnost vůči národu i vůči památce těch, kteří pro vlast obětovali své síly i životy. Jeho heslem bylo „Nic než národ!“ Prvním, kdo je vyslovil, byl František Palacký a na skutečnosti, že nám je zcizil český extremistický nacionalismus, neseme vinu my, kteří se panicky bojíme, aby nás někdo neoznačil za šovinisty. Dále pro Kramářovu politickou a názorovou věrnost svému jménu. Za celou dobu své kariéry Kramář ani o píď neustoupil od svého politického programu, raději zůstal v opozici, než by převlékl kabát a usadil se na výsluní. Bez skrupulí adaptovat svůj program a ústupnicky se vnořit do hlavního politického trendu mu bylo cizí – raději setrval v čele Československé národní demokracie a hledal cesty, jak uskutečnit svůj program. A konečně – nebál se bořit mýty, nebál se Masarykovy a Benešovy nedotknutelnosti a pochyboval o jejich programové neomylnosti a čistém politickém štítě, aniž by jim upíral nepopiratelné zásluhy. Ani dnes nemáme vždy Kramářovu odvahu kritického pohledu na tzv. „zlaté časy 1. republiky“.

Když dr. Karel Kramář před sedmdesáti lety zemřel, zjistilo se, že po něm zůstaly obrovské dluhy. Žil nad poměry? Byl rozhazovačný, nespořivý? Kam se jeho kdysi velký majetek poděl? Raději si poslechněme slova jeho odpůrce, sociálně-demokratického poslance Rudolfa Bechyněho, která v Národním shromáždění pronesl po nezdařeném atentátu na dr. Kramáře: „Do srdce milionáře namířena byla ta rána, do srdce prazvláštního milionáře, který své miliony hodil větrům na pospas, zatímco mnozí jiní nebyli ochotni pro blaho vlasti obětovati ani zašlapané opatky své obuvi. Pánové, dr. Kramář je můj politický odpůrce, protože zamítá myšlenku socialismu. Já však neváhám říci, že jméno dra Kramáře vyslovuje se i u nás s úctou!“

Dámy a pánové, bádejme dále v historických pramenech o dějinné roli a odkazu tohoto jedinečného muže a i my vždy vyslovujme jeho jméno s úctou.

Děkuji Vám za pozornost

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter