Aktuálně

19. 2. 2010 13:10

Upozornění! Výstava probíhá pouze do neděle 7. března.

Úřad vlády České republiky připomíná 90. výročí přijetí první československé ústavy.

Prvotní úpravu ústavních poměrů po vzniku samostatného Československa přinesl první zákon nově vzniklého státu, jehož autorem byl jeden z „mužů 28. října“ právník Alois Rašín. Zákon vyhlašoval vznik samostatného státu, přičemž rozhodnutí o jeho budoucí formě ponechával na Národním shromáždění. Důležitým ustanovením bylo prohlášení, že dosavadní rakouské a uherské zákony zůstávají v platnosti, čímž se mělo zabránit možnému chaosu.

Pražané směřují oslavit vznik samostatného státu na tábor lidu na Žofíně (ČTK, 29. 10. 1918)


Po návratu části představitelů domácí politické reprezentace z jednání s představiteli exilu v Ženevě došlo 13. listopadu 1918 k přijetí prozatímní ústavy. V prozatímní ústavě se odrazily představy projednané na společných poradách domácích a zahraničních politických reprezentantů. Z doposud fungujícího Národního výboru vzniklo jeho částečným doplněním o další členy Národní shromáždění, někdy také označované jako Revoluční národní shromáždění. Parlament tak nevznikl klasickou cestou z voleb, ale byl vytvořen jmenováním jednotlivých poslanců předsednictvy politických stran.


Jedním z nejdůležitějších úkolů parlamentu bylo přijetí definitivní ústavy. Ústavní listina Československé republiky byla nakonec přijata po mnohahodinovém jednání 29. února 1920. Československo se mělo na jejím základě stát demokratickou republikou, kde zdrojem veškeré moci ve státě byl lid. Moc zákonodárná byla svěřena Národnímu shromáždění, které se skládalo ze dvou komor. Větší pravomoci měla Poslanecká sněmovna tvořená třemi sty zákonodárci, jejichž funkční období bylo šest let. Méně pravomocí pak získala druhá komora Národního shromáždění, nazývaná Senát. Tuto komoru tvořilo 150 senátorů volených na osm let. Obě komory byly voleny poměrným volebním systémem, byť s rozdílným počtem volebních krajů. Senát nikdy nesloužil celé volební období. Vždy při volbách do Poslanecké sněmovny byl také rozpuštěn s argumentem, že jeho složení neodpovídá náladám voličstva. Proporčně stejné politické složení obou komor pak ještě více degradovalo úlohu Senátu, hrajícího v celém politickém systému jen velmi malou roli a fakticky sloužícího jako odkladiště vysloužilých politiků.Ústava 1920

V době, kdy Národní shromáždění nezasedalo, fungoval Stálý výbor, což byl orgán tvořený šestnácti poslanci a osmi senátory. Ten mohl přijímat „neodkladná“ opatření s mocí zákona, jež ale musela být zpětně schválena na zasedání Národního shromáždění. Důležitým prvkem celého systému bylo, že neexistovala uzavírací klauzule omezující vstup malých stran do parlamentu. Díky tomu se do poslaneckých lavic probojovávalo i velké množství vyloženě marginálních stran. Tyto strany z velké části reprezentovaly protistátně naladěné voliče. Výrazně to pak stěžovalo sestavování vládních koalic. Na druhou stranu bylo velkou výhodou přijetí liberálních volebních zákonů. Volební právo bylo obecné, tajné, rovné a přímé. Volebního práva se konečně dočkaly i ženy, a to ještě před přijetím Ústavní listiny.


Moc výkonná se dělila mezi vládu a prezidenta. Vláda byla jmenována prezidentem, politicky však byla odpovědná parlamentu, konkrétně Poslanecké sněmovně. Ta vládě vyjadřovala důvěru a také jí na návrh minimálně stovky poslanců mohla vyslovit nedůvěru, což se však nikdy v období platnosti ústavy nestalo. Vláda se usnášela ve sboru a měla jako celek právo legislativní iniciativy, tzn. že mohla navrhovat parlamentu zákony ke schválení. V případě, že by Národní shromáždění neschválilo předlohu vládního zákona, mohla vláda přistoupit k vyhlášení všeobecného referenda o této normě, k čemuž se však v období první republiky nikdy neuchýlila. Vzhledem k již zmíněné neexistenci uzavírací klauzule bránící vstupu malých stran do parlamentu je jasné, že všechny československé vlády byly nutně koaliční. V drtivé většině se jednalo o vlády tzv. široké koalice, kdy se na vládách podílely všechny strany ochotné podporovat Československou republiku v její demokratické podobě.Ústava 1920 - prezidentský slib

Vzhledem k existenci některých nacionálně nebo sociálně vyhraněných stran se jednalo hlavně ve 30. letech 20. století o stále větší problém. Z tohoto faktu pak pramenilo jisté zakonzervování celého politického systému, kdy prakticky nedocházelo v demokraciích k obvyklému střídání levice a pravice. Jednotlivé posty ve vládě si nárokovaly stále stejné politické strany, což s sebou přinášelo problémy korupce a politického klientelismu. Zároveň pro nalezení politického kompromisu vznikl ve 20. letech 20. století mimoústavní orgán s velkým vlivem, nazývaný Pětka, tvořený zástupci pěti nejsilnějších systémových politických stran. Ve 30. letech pak obnovil svoji činnost v podobě tzv. Osmičky.


Prezident byl hlavou státu. Byl volen na společném zasedání obou komor parlamentu, a to na dobu sedmi let. Ústava stanovila, že občan může být zvolen maximálně dvakrát za sebou s výjimkou prvního prezidenta (s ohledem na jeho mimořádné zásluhy). T. G. Masaryk tak byl nakonec zvolen do úřadu celkem čtyřikrát. Minimální věk pro zvolení byl nakonec stanoven na 35 let. Nově zvolený československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk a ministerský předseda Antonín Švehla odjíždějí od budovy parlamentu po volbě prezidenta.Zprvu se uvažovalo, že bude stejný jako minimální věk pro zvolení senátorem, tj. 40 let, ale Masaryk si přál, aby se prezidentem mohl stát v případě jeho smrti Beneš, který byl v době přijímání ústavy velmi mladý, a proto byla nakonec věková hranice snížena. Prezident měl podobné pravomoci, jako má dnes – jmenoval a přijímal vyslance, jmenoval vládu, přijímal její demisi, jmenoval vysoké úředníky, představitele armády a univerzitní funkcionáře.

Ústava mu nedávala právo zákonodárné iniciativy, mohl platnost zákonů pouze odložit tím, že je na základě tzv. suspensivního veta vrátil k dalšímu projednání Poslanecké sněmovně. Ta však mohla jeho zamítnutí přehlasovat. Podle Ústavní listiny platilo, že každý prezidentův úkon moci vládní nebo výkonné potřeboval ke své platnosti spolupodpisu (kontrasignaci) odpovědného člena vlády. Prezident se kromě autority dané mu ústavou těšil i velké autoritě neformální pramenící z úcty, kterou měl T. G. Masaryk v československé společnosti. V některých případech hraničila až s kultem uctívání.


Ústava dále upravovala i výkon moci soudní, jež byla svěřena blíže nespecifikované soustavě soudů. Jednotliví soudci byli při výkonu své funkce nezávislí a vázáni pouze zákonem. Mimo rámec soustavy soudů měl fungovat Ústavní soud, jehož úkolem bylo posuzovat ústavnost zákonů. Tato instituce však v období první republiky příliš nefungovala a jeho funkci fakticky plnil Nejvyšší správní soud. Ústava také obsahovala katalog základních občanských práv a svobod, přičemž zvláštní péče byla věnována ochraně práv menšin.

vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter

Fotogalerie [F] fotogalerie