Oficiální zahájení výstavy Jedni z nás... premiérem Mirkem Topolánkem na Úřadu vlády ČR 5.2.2008

Jana Bartošová, tisková mluvčí vlády ČR: Dobrý den, dámy a pánové, dovolte mi, abych vás přivítala na zahájení výstavy, která nese název „Jedni z nás...“ a připomíná osudy lidí, kteří byli poznamenáni komunistickým pučem v roce 1948. Dovolte mi zde přivítat předsedu vlády pana Mirka Topolánka, dále pak pamětníka, generála Tomáše Sedláčka a zástupce sdružení Post bellum, které výstavu připravilo, pan Mikuláše Kroupu. Dále mi zde dovolte přivítat předsedkyni Konfederace politických vězňů paní Naděždu Kavalírovou, všechny pamětníky, členy vlády a další hosty. Děkuji a poprosím předsedu vlády o úvodní slovo.
Mirek Topolánek, předseda vlády ČR: Já vás všechny zdravím, dobrý den. Včera jsem v Praze přivítal Janu Rašínovou, jejíž dědeček je nerozlučně spjat s událostmi roku 1918 a s událostmi vznikající Československé republiky. Dnes mám možnost vás přivítat na výstavě, která nám připomíná spíše jiné výročí – a také je tam osmička. Budeme se letos zřejmě potkávat daleko častěji. Před šedesáti lety, když se komunisté pučem chopili moci, jsem ještě nebyl na světě. A nebyla na světě drtivá většina obyvatel této země. Ale i tehdy, až nezbude vůbec nikdo, kdo by si tu dobu pamatoval na vlastní kůži, nesmíme zapomenout. Nesmíme zapomenout na zlo, které ovládlo mysli a srdce těch, kteří touze po absolutní vládě obětovali vše. Své duše, své spoluobčany – a nakonec i své přátele a rodiny. Nesmíme zapomenout na ty, kteří nevinně trpěli v komunistických kriminálech a lágrech, na šibenicích a před popravčí četou. Kteří byli umučeni, či zastřeleni na útěku či při přechodu hranic. Na ty, kteří přišli o život, o zdraví, o své blízké. Tady kolem můžete vidět 36 konkrétních lidských osudů. Můžete se podívat do tváří několika z těch, které postihla komunistická zvůle. Můžete si připomenout, jak brutální, odlidštěný a absurdní byl režim, kterému jsme dovolili, aby nás přes čtyřicet let ovládal. Komunistickému běsnění neunikl nikdo. Žádná skupina obyvatel. Represe postihly bohaté i chudé, mladé i bohaté, intelektuály i dělníky, věřící i bezvěrce. Když jsem si prohlížel ty fotografie, když jsem četl ty lidské příběhy, uvědomil jsem si, jak snadno lidé přicházejí o svobodu. A jak těžko ji získávají zpět.

Uvědomil jsem si také, jak skromnou tvář má mnohdy hrdinství. Jak je samozřejmé pro ty, kteří ho jsou schopni. I v době, kdy vůbec nebylo samozřejmé stavět se na odpor. Protože to znamenalo smrt, v "lepším" případě zničený život. Uvědomil jsem si také, či spíše potvrdil, že od Milady Horákové, přes Jana Palacha, až k vězňům svědomí, měl odpor proti totalitě různé projevy, ale stejné kořeny. Jako mělo různé tváře, ale stejné podhoubí i samo zlo. Toto je přesně ten důvod, proč je důležité zkoumat podstatu zločinných režimů. Jsem rád, že tady vidím pana Žáčka z ústavu paměti národa, který se sice jmenuje jinak, ale mě se ten název líbí. Zločinných režimů, jakými byly nacismus či komunismus. Abychom popsali mechanismy jejich vzniku a působení a zabránili recidivě. Uvědomil jsem si také, jak ubozí jsou ti, pro které je moc sama o sobě cílem i prostředkem. Jak jsou slabí ve srovnání s těmi, které věznili, mučili a popravovali. A že po jejich slávě dnes už nic nezůstalo, zatímco ony lidské osudy k nám mluví z těchto zdí i po šedesáti letech.

Zde je 36 hrdinů. Tři tucty, které reprezentují stovky, tisíce a statisíce těch, kteří se nedali zlomit. Represemi, vězněním, mučením, ani smrtí. Vzdejme čest hrdinům. Vzdejme jim čest tím, že nikdy nezapomeneme, proč a za co bojovali. Vzdejme jim čest tím, že si budeme vážit svobody, jako si jí vážili oni. Vzdejme jim čest tím, že nedovolíme, abychom opět upadli do nesvobody. Žít ve svobodě není samozřejmé. Ale svoboda je v konečném důsledku věcí volby. V každé době a za všch okolností. Je možné být svobodným a hrdým člověkem v totalitním lágru. Stejně tak lze žít jako otrok nezřízené touhy po moci v poslanecké lavici. Ti mnozí, kteří jsou zde zastoupeni oněmi nemnoha, dokázali být svobodnými lidmi i za strašlivých podmínek. Nevymlouvali se na dobu. My to dnes máme daleko snazší. Tak se snažme nezklamat. Sami sebe, své předky a zejména své děti. Děkuji za pozornost.

Jana Bartošová, tisková mluvčí vlády ČR: Děkuji předsedovi vlády a nyní bych poprosila o pár slov pana Tomáše Sedláčka.
Tomáš Sedláček: Pane premiére, vážení přátelé, muklové. Je pro mne obrovskou ctí, že mohu promluvit na zahájení této výstavy. Je tu 36 fotografií, ale co to je proti těm 250 000, kteří podle odhadů byli v těch padesátých letech zatčeni? Co je to proti těm 250 popraveným? Co je to proti těm více než třem stům lidí, kteří byli zastřeleni při pokusu o útěk, kde se na ně pořádali hony jako na nějaké zajíce nebo koroptve? Ale přesto, když si uvědomíme těch 36 lidí, kteří tu jsou, tak jediný, kdo to nepřežil, byl major Brix. Letec, který byl čtyři roky vězněn v zajateckém táboře a potom se mu komunistický režim odvděčil tím, že byl zatčen a zemřel, bohužel, v kriminále. Ti ostatní to přežili, ale každý z nich by mohl napsat román, někdy se šťastnějším koncem, někdy s tragickým koncem. Nikdo si neuvědomí, co to je, když například Milan Píka mluvil naposled se svým otcem s vědomím, že druhý den nebude na živu. Jaké to je utrpení nejen pro ty, kteří byli popraveni. Těm popravám předcházelo kruté zacházení, ale i pro ty pozůstalé, kteří tu trpěli s nimi. To si nikdo nedovede představit, a tak proto my, i když nejsme nějací krvežízniví a nechceme se chovat tak, jako oni, ale rádi bychom, kdyby ti, kteří toto prováděli a kteří ještě žijí, aby byli označeni a aby o nich bylo řečeno, aby si nehráli na nějaké hodné dědečky, kteří vychovávají své vnoučky, ale aby bylo řečeno, že ten a ten dělal to a to. To je snaha nás, kteří jsme přežili. Čím jsme starší, tím méně chápu, že bylo možné tři roky po tak strašné druhé světové válce, jak je možné, že tady na nás ten režim, který opět zřizoval žaláře, koncentráky a který popravoval, nedovedu to pochopit. Kde se tady v tom státě, který byl založen T. G. Masarykem, vzalo tolik nenávisti, zrůdnosti. Kde se to tady u nás vzalo, to nedovedu pochopit. Je samozřejmě lehké dnes, nás, kteří jsme to přežili, nějak kritizovat. Ale v nás skutečně není nějaká zloba. My se nesnažíme, aby ta prokurátorka, já nevím, jak to včera dopadlo, která byla souzena, aby dostala nějaký trest. Ale je neuvěřitelné, že to, co jsem poslouchal, to, co pronesla, ta zloba v ní stále je. Ona stále věří, že to bylo správné. A já mám takový strach, že pokud takoví lidé budou žít a kdyby se dostali k moci, že by se chovali naprosto stejně, jako se chovali v těch padesátých letech. Zajímavé jsou ty tresty, které jsou tady na těch panelech u těch fotek. Student, který roznášel letáky – 10, 12 let. Kdo se chtěl pokusit o útěk – 15 let, když to byl voják, tak 20 let. Co je to proti těm dnešním trestům, kdy za krutou, mizernou vraždu, za krutou vraždu dostane 12 let. Tenkrát dostávali kluci, kterým bylo pár let. Tohle všechno tak nějak je v té mé hlavě. Určitě i v hlavách nás všech, kteří jsme to prožili a kteří jsme měli to štěstí, abychom žili. Já se domnívám, že povinností nás, kdož jsme přežili, je nebýt někde zalezlí, ale hovořit o tom. Seznamovat, pokud ještě dýcháme, s tím, co se v padesátých letech dělo, a upozorňovat, zvedat ten prst, jaký je závěr té dnešní vernisáže a nás a našich životů. Byli bychom rádi, kdyby ta naše dnešní generace, kdyby si uvědomovala, že svoboda byla dobyta a udržována nebo obnovena za cenu obrovských obětí. Za cenu obrovského utrpení. Přáli bychom si, aby si to dnešní generace uvědomila, aby si vážila, že žije v té svobodě. Samozřejmě nejsme spokojeni se vším, co se děje kolem nás, ale to, že to můžeme kritizovat, to, že o tom můžeme hovořit veřejně, je zásluhou těch, kteří nejen za druhé světové války, ale i v těch padesátých letech bojovali za to, abychom toho mohli dosáhnout. Já si vždycky vzpomenu na to, co někdy T. G. Masaryk řekl v některém svém projevu, nevím, kde to bylo, že tento národ potřebuje 50 let svobody, aby se naučil, co to ta demokracie je. Ale my jsme zatím neměli šanci, aby to trvalo těch 50 let. Nejdřív to trvalo 20 let, pak 3 roky a teď teprve 18. A my pořád jaksi tápeme a snažíme se naučit, co ta demokracie a co ta svoboda obnáší. Já bych přál další generaci, aby si toto uvědomila. Aby si uvědomila, že ta svoboda není zaručena, že je o ni nutno pečovat, chránit ji. Vždycky se může najít nějaký Hitler, nějaký Stalin, nějaký Gottwald, který přijde s něčím jiným a začne tu opět vykřikovat to heslo: „Kdo není s námi, je proti nám“. Na základě tohoto hesla se vždy tyto režimy ty, kdo si dovolili nějak přemýšlet, ty své oponenty udupat, zadupat, pověsit, zastřelit, prostě zlikvidovat. To bychom si měli stále uvědomovat a já doufám, že příští generace nezapomene na ty, kteří takto bojovali, a uvědomí si, že ta svoboda skutečně není zaručená. Děkuji vám.
Jana Bartošová, tisková mluvčí vlády ČR: Děkuji generálovi Tomáši Sedláčkovi za jeho krásná a pravdivá slova. Teď poprosím novináře Kroupu, prosím, za sdružení Post bellum. Jsou to autoři výstavy, ten vám ještě něco řekne k výstavě. Děkuji.
Mikuláš Kroupa, sdružení Post bellum: Vážený pane premiére, vážení hosté, dámy a pánové. Děkuji vám všem, zvláště těm, kteří se na této výstavě podíleli. Lidem z Úřadu vlády, Konfederaci politických vězňů, lidem z Post bellum a našemu nejbližšímu partnerovi, bez kterého by náš sedmiletý projekt „Příběhy 20. století“ nikdy nevznikl. To je Český rozhlas, Rádio Česko. Děkuji vám za to, že výstava vznikla. Já jsem přemýšlel včera večer, co bych mohl dodat. Věděl jsem, že pan generál Tomáš Sedláček bude hovořit přede mnou. Není co dodat. Napadlo mě, že bych mohl projít naši sbírku a seznámit vás s čísly. Naše sbírka se buduje sedm let. K dnešnímu dni obsahuje 715 zpracovaných, natočených pamětníků. Celkově bylo natočeno více než 1500 hodin záznamu. Shromáždili jsme zhruba 4000 fotografií a kdybychom chtěli vydat knihu, tak by měla více než 6520 stránek. Já především děkuji pamětníkům, kteří s námi tráví čas a jsou ochotni vyprávět své příběhy. Chtěl jsem říci, že tato výstava je skutečně velmi malým zlomkem toho, co bychom chtěli zveřejnit, a chtěl bych vám prozradit, že Post bellum ve spolupráci s ČRo a dalšími partnery připravuje pamětnický internetový web, kam bychom všechny naše natočené příběhy zveřejnili s texty i fotografiemi tak, aby s touto sbírkou mohli pracovat lidé ze základních škol, středních škol, gymnázií, vysokých škol, novináři, odborníci a široká veřejnost. Děkuji vám za pozornost.
Jana Bartošová, tisková mluvčí vlády ČR: Děkuji Mikuláši Kroupovi a nyní poprosím pana plukovníka Jiřího Zenáhlíka a pana Františka Zahrádku, kteří by někde měli být připraveni se svými harmonikami.
Jiří Zenáhlík a František Zahrádka: My nejsme umělci, nečekejte nějaký koncertní výkon.
Jana Bartošová, tisková mluvčí vlády ČR: Takže my vás poprosíme o píseň. Děkuji.
František Zahrádka: Zkusíme zahrát něco, co by se vám mohlo líbit......bohužel, nemáme tolik času, abychom hráli. Ale zkusíme to tak, jak jsme na to zvyklí. Vždycky naposled, před čtyřiapadesáti lety na táboře L jsme koncertovali pro muklíky a tehdy, dokonce v muzeu třetího odboje v Příbrami máme i trestní lístek, kdy nás nachytali a zabavili nám hudební nástroje a příkladně nás potrestali. Takže my se scházíme jen tak náhodně, netrénujeme to, ale já spoléhám na Jirku Zenáhlíka, který je v tom mistr.
Mirek Topolánek, předseda vlády ČR: Bravo.
Jana Bartošová, tisková mluvčí vlády ČR: Děkuji oběma pánům. Dovolte mi ještě jednou poděkovat autorům výstavy, sdružení Post bellum a přeji vám krásný zážitek.