Tisková konference po setkání premiéra Mirka Topolánka se Sirem Nicolasem Wintonem 26. června 2008

Jana Bartošová, tisková mluvčí vlády ČR: Dobrý den, dámy a pánové, dovolte, abych vás přivítala na tiskovém briefingu po setkání předsedy vlády pana Mirka Topolánka se Sirem Nicolasem Wintonem, kterého tady srdečně vítám. Poprosím předsedu vlády o úvodní slovo.

Mirek Topolánek, předseda vlády ČR: Vážený sire Wintone, paní ministryně, přátelé. Měl jsem tu šanci, velice milou šanci, potkat Sira Nicolase Wintona, člověka který je v České republice počtvrté. Poprvé tady byl v roce 1939, podruhé myslím v roce 1991, potřetí na Fóru 2000 na pozvání Václava Havla a počtvrté dnes a ještě vloni, takže pětkrát tedy v tom případě. Přijel za námi a přivezl s sebou své příbuzné, svoji dceru, svého zetě a svého vnuka Wotsonovy a nejsou to jeho jediní potomci. Po celém světě dnes žije na pět tisíc lidí, z toho šestnáct v České republice, kteří jsou potomci tzv. Wintonových dětí, které zachránil v roce 1939 z tehdejšího Československa. Ten příběh je známý, ale já bych chtěl, aby se tento příběh dostal i k našim dětem, našim potomkům, aby věděli, že celoživotní neokázalé a velmi skromné vystupování Sira Wintona nezachránilo život jenom těmto dětem, ale že celý život pomáhal lidem, naprosto přirozeně, bez okázalosti, skromně. Vy jste se mě ptali, kdo všechno může dostat plaketu premiéra, já jsem říkal, že jí budu šetřit jako šafránem, že to dostanou lidé, kteří celý život byli ostatním příkladem, kteří bojovali za svobodu, kteří bojovali za lidskost. Sir Nicolas Winton je takovým člověkem, takže plaketa, kterou uděluji těmto lidem, bude mít svého sedmého majitele a já jsem velmi rád, že právě dnes při této příležitosti mohu Siru Wintonovi tuto plaketu předat. Úplně závěrem, velice si vážím toho, že mohu potkávat lidi, jako je Sir Nicolas Winton, a myslím si, že bude ochoten vám odpovědět na jednu, dvě otázky. V této chvíli nevím, jestli chce něco říci Vlasta Parkanová.

Sir Nicolas Winton: Skutečně nevím, co bych měl zde říci, je to pro mě nesmírně dojemná situace a musím říct, že teď je to pro mě snad těžší, než když jsem pomáhal oněm dětem, ale je to pro mě nesmírná čest a velká událost.

Televize Markíza: Pane Wintone, navštívil jste Prahu a Československo, Českou republiku několikrát, máte vždy ten stejný pocit, když se vracíte „na místo činu“, nebo se ty pocity postupem času změnily?

Sir Nicolas Winton: Myslím si, že jeden z těch základních rozdílů, který jsem časem pociťoval, je ten fakt, že Česká republika se skutečně vrátila na to svoje výsluní a je opět důležitou zemí a hraje svoji historickou důležitou roli, protože v těch předchozích časech když jsem sem přijížděl, tak téměř nikoho nešlo potkat na ulicích, bylo tady téměř, jak by se řeklo česky, pusto a prázdno, a nyní jsou ulice plné lidí z celého světa, takže je vidět, že bývalé Československo se znovu vrátilo mezi ty důležité země.

Jana Bartošová, tisková mluvčí vlády ČR: Další dotaz? Prosím.

Václav Müller, televize Z1: Pane Wintone, jednou jste napsal, že je rozdíl mezi lidmi pasivně dobrými a těmi, kteří konají aktivní dobro, myslíte si, že se zvyšuje počet lidí, kteří konají aktivní dobro?

Sir Nicolas Winton: Když se podíváme na ta nebezpečí nebo na ty výzvy, které jsou všude kolem nás v současném světě, tak je skutečně velice těžké věřit v to, že optimisté vyhrávají, nicméně na druhé straně jsem přesvědčený, že jinak se žít nedá, takže je třeba v to věřit.

Jana Bartošová, tisková mluvčí vlády ČR: Ještě je dotaz nějaký? Prosím.

Dotaz : Chtěl bych se zeptat pan Wintona, jestli by mohl v několika větách zavzpomínat, jak Angličané vnímali Mnichov, Mnichovskou dohodu?

Sir Nicolas Winton: Já bych chtěl říci, že ve Velké Británii existovalo úplné rozdělení společnosti, většinou se to pohybovalo podle toho spektra tedy i konzervativníhoa labouristického. Konzervativci samozřejmě byli u moci a měli tuto politiku, to jsou tedy ti, jejichž dílem byla Mnichovská dohoda. Já jsem byl na té levé části spektra se Stafordem Crupsem a dalšími. A my jsme si mysleli nebo byli jsme toho názoru, že Chamberlainova politika byla špatná, byla nesprávná, což se také potvrdilo. My jsme měli pravdu a věřili jsme, že není možno pokračovat v takovéto politice. Pravdou je, že kdybychom se teď zamysleli, co by se teoreticky stalo, kdyby Británie splnila svůj závazek, protože my jsme měli smlouvu s Francií o ochraně československých hranic, a kdybychom tedy skutečně našemu spojenci přispěchali na pomoc a bránili nezávislost České republiky, tak samozřejmě si každý pod tím může představovat něco jiného, co by se stalo, každopádně si myslím, že Praha by asi byla zničena, protože by se stala středem tohoto válečného konfliktu, takže pokud budeme uvažovat, že něco dobrého povstalo z této velmi špatné situace, tak je to to, že zůstala Praha tak, jak je nyní. Nicméně to, co by se stalo, kdybychom my přispěchali svému spojenci na pomoc, to je samozřejmě na každém, aby si to představoval. Těžko teď říct, ale historie by vypadala asi jinak.

Jana Bartošová, tisková mluvčí vlády ČR: Já děkuji a na závěr poprosím ministryni obrany, paní Vlastu Parkanovou, aby řekla pár slov.

Vlasta Parkanová, ministryně obrany: Hezké dopoledne, dámy a pánové. Já chci říct jenom několik velmi krátkých vět. Já jsem šťastná, že můžu patřit do armády těch lidí, kteří jsou ctitelé a obdivovatelé Sira Nicolase Wintona. Velmi jsem si vážila toho, když loňského roku při jeho minulé návštěvě přijal moji nabídku a přijal moje nejvyšší rezortní vyznamenání. Dnes byl vyznamenán premiérem České republiky a i já jsem přesvědčená o tom, že vnímá, jak si ho Česká republika stále víc a víc váží. Padla tady otázka, jestli vzrůstá počet lidí, kteří touží po dobru, kteří směřují k dobru, kteří ho potřebují. Odpověď nebyla nikterak pozitivní. Já bych k tomu ale řekla jednu věc. Přece samotný fakt, že tolik lidí nejen v České republice, ale i po celém světě fascinuje příběh Nicholase Wintona, je důkazem toho, jak lidé touží po dobru a jak si přejí, aby tímto dobrem byli v dobrém slova smyslu bombardováni. Závěrem už jednu větu: Nicholas Winton bude příští rok v květnu slavit sté narozeniny. Já ho přesvědčuji o tom, že to nemůže být jinak, že tyto narozeniny oslaví opět v Praze a dávám veřejný příslib, budu-li mít ještě tu moc, tak že ho opět do Prahy přivezu.