Tisková konference k iniciativě „Dětství bez násilí“, 1. června 2023

Petra Knoblau, Odbor komunikace Úřadu vlády: Hezké dopoledne, dámy a pánové, já vás vítám na tiskové konferenci, která je symbolicky ke Dni dětí a je k iniciativě Dětství bez násilí. Na začátku nyní poprosím o krátké video… Děkuji a nyní na úvod předávám slovo zmocněnkyni pro lidská práva paní Kláře Laurenčíkové Šimáčkové.

Klára Šimáčková Laurenčíková, zmocněnkyně pro lidská práva: Dobrý den, dámy a pánové. Děkujeme, že jste dnes tady s námi na Úřadu vlády symbolicky právě na oslavení Mezinárodního dne dětí. My jsme si k tomuto důležitému dni vybrali téma, které věříme, že si zaslouží mnohem větší pozornost nás všech, kdo máme šanci nějak ovlivnit systém, ve kterém děti vyrůstají, a ovlivnit společnost, ve které vyrůstají.

Za posledních osm let zemřelo v rodinách na následky násilí v České republice 44 dětí. Téměř 800 z nich mělo trvalé zdravotní následky z důvodu této násilné zkušenosti a přes 15 000 dětí potřebovalo péči psychologa a přes 3 300 dětí skončilo z důvodu násilí v rodině v ústavní péči.

Tolik statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí, tolik případy, o kterých víme, které jsou zaevidované. Reálný stav může být však významně horší a reálná čísla mohou být mnohem, mnohem vyšší.

V naší společnosti stále ještě panuje vysoká tolerance k násilí v rodinách, a mnoho případů násilí tak zůstává neohlášeno. Tragickým případům není dle našeho přesvědčení věnována dostatečná systémová pozornost a to chceme změnit. Je nutné posílit systém prevence, podporu rodin v krizových situacích, podporu zejména zvlášť zranitelných skupin rodičů, jako jsou například rodiče se zdravotními handicapy, rodiče s duševním onemocněním, rodiče se závislostním chováním, rodiče s lehkým mentálním postižením či rodiče s nízkou kapacitou v péči a nízkými rodičovskými kompetencemi. Pro tyto skupiny rodičů potřebujeme v České republice rozvinout a posílit specializované podpůrné služby.

Co dále potřebujeme a na co se chceme zaměřit? Chceme se zaměřit na včasnou detekci ohrožených rodin a dětí. Chceme jasné legislativní vymezení odpovědností a kompetencí v podpoře rodin a dětí v mírném riziku. Budeme tak lépe schopni zabránit rozvoji velkých a vleklých krizí v rodinách. Budeme tak lépe schopni nastavit okamžitou intervenci na bázi určitého mezioborového přístupu, case managementu, kdy řada rodin není vlastně schopna stabilizace bez spolupráce školské, sociální a třeba i zdravotní složky, a bez tohoto koordinovaného přístupu není jejich situace dobře řešitelná.

Chceme také zlepšit dostupnost nástrojů a metod, které jsou evidence based, to znamená, že mají prokazatelný efekt do posílení protektivních zdrojových faktorů na straně dítěte a rodiny a přispívají k zmenšení těch faktorů zátěžových, rizikových. Chceme skutečně kvalitní služby, které se opírají o evidence based metody a nástroje.

Například míra vyhodnocení rizikovosti ohrožení dítěte a rodiny je něčím, co musí být vyhodnocováno na základě jasných, všude jednotně nastavených postupů a principů a nemůže zde být nadále prostor pro jakékoliv subjektivní výklady, zda je, či není dané konkrétní dítě reálně ohrožené. To jsou situace, kterým bohužel dnes čelíme.

Je důležité, aby každé dítě a rodina měly kvalitní individuální plán podpory a abychom dokázali zranitelné skupiny rodičů a maminky, které čekají třeba poprvé děti, identifikovat již na úrovni porodnic ve spolupráci s dětskými praktickými lékaři a ve spolupráci se školskými a sociálními službami. Ti rodiče, kteří jsou v nějaké psychosociální výrazné zátěži, nachází se v nějakém toxickém prostředí, mají právě třeba ty oslabené kompetence či speciální potřeby, abychom je dokázali identifikovat daleko dříve a napojit na potřebnou podpůrnou službu.

Věříme, že stát má garantovat všude stejně spravedlivě rychle dostupnou a kvalitní síť krizové intervence včetně nonstop telefonických krizových služeb pomoci dětem. Málokdo ví, že například Linka bezpečí a podobné krizové služby dělají sice kvalitní práci, ale nemají v tuto chvíli dostatek kapacit pro to, aby dokázaly odbavit každé dítě, které volá a žádá o pomoc. To potřebujeme změnit. Obdobně jako se vždy dovoláte na službu okamžité rychlé zdravotní pomoci, potřebujeme se stejnou jistotou dětem dopřát možnost kontaktu s krizovou linkou, pakliže to potřebují, a není do budoucna možné, aby se dítě ve vážné situaci nedovolalo.

Chceme podporovat rozvoj dostupnosti rodinné terapie, mediační podpory v rodičovských konfliktech a dalších typů služeb na podporu rodin v zátěžových situacích. Tyto služby musí být nízkoprahové, ideálně dostupné ve vlastním sociálním prostředí. Nesmí být závislé například na finanční kondici rodiny a na tom, zda si takovou službu dokáže zaplatit, nebo ne.

Potřebujeme také co nejrychleji uzákonit zákon o podpoře v bydlení, aby minimum rodin se nacházelo v bytové tísni, a opět tak se zvyšovala stresová zátěž, ve které vyrůstají děti v takovýchto rodinách. Ve školském segmentu potřebujeme do curicula zakotvit rozvoj socioemočních dovedností a duševní gramotnosti a potřebujeme i budoucí učitele včas již na pedagogických fakultách učit, jak podpořit well-being dětí, jak detekovat ohrožené děti a jak spolupracovat na bázi té mezioborové, koordinované spolupráce i se sociálními a zdravotními složkami podpory dětí.

Chceme také zvyšovat vzdělávání dětí o jejich právech, rozvíjet jejich občanské kompetence a přispívat k tomu, že se ve školách bude cíleně rozvíjet bezpečné vztahové prostředí a učitelé se budou moci opřít o kvalitní metodiky v těchto oblastech.

Jsme velmi rádi, že se i se zapojením některých zde vystupujících expertů a ve spolupráci ministerstva práce, školství, zdravotnictví a vnitra podařilo vytvořit jednotná vodítka pro identifikaci ohrožených dětí, s kterými nyní začínají pracovat všechny důležité profesní skupiny – policisté, sociální pracovníci, zdravotníci, školští pracovníci. Jedná se o tzv. kartu kid, která na principu kooperace, identifikace a důvěry upozorňuje všechny profesionály v terénu na to, jakých rizikových signálů je dobré si všímat v oblasti fyzických projevů, emočních, psychických projevů, projevů v chování dítěte a také projevů v chování jeho blízkých pečujících. Věříme, že zavedení tohoto nástroje do praxe sjednotí postupy, zvýší naši citlivost a zvýší naši akceschopnost při identifikaci potenciálně ohrožených dětí.

Dnes zde další kolegové budou detailněji mluvit také o tom, že je nutné zakotvit nepřijatelnost tělesného trestání ve výchově dětí na úrovni legislativy, občanského zákoníku, jelikož současná definice tzv. nepřiměřeného trestání je zdrojem bagatelizace a normalizace násilí vůči dětem.

Většina zemí Evropy, tak jak jistě vidíte za mnou, již k tomuto legislativnímu vymezení přistoupila. Máme opět data, která dokazují, že v těch zemích, kde nepřijatelnost fyzických trestů byla na úrovni legislativy zakotvena, tak došlo postupně k poklesu násilí mezi dětmi ve třídách i v rodinách.

Co také plánujeme vytvořit, je vlastně vznik komise, která bude vyhodnocovat náhlá nepřirozená úmrtí dětí a která na národní úrovni bude vyhodnocovat, kde selhal systém v konkrétních případech a kde můžeme a máme nastavit účinná preventivní opatření, aby se obdobným tragédiím, kdy jsou děti zabity, utýrány svými blízkými nebo se stanou obětí nějakých zvlášť závažných pochybení, tak aby podobné tragédie se nemusely opakovat.

A tady mi dovolte vzpomenout na sobotní tragický případ ze severočeského Mostu, kdy za bílého dne v naprosto běžné zástavbě bylo ubodáno čtyřleté dítě. Bylo to dítě, které se nacházelo ve velmi složité rodině. Bylo to dítě, které bylo evidováno jako dítě ohrožené, a my se musíme ptát, jestli jsme mohli udělat na úrovni systému něco víc pro to, aby se tato strašlivá skutečnost nestala a aby se dětem, které se nachází v ohrožujících podmínkách, včas dostalo k efektivní pomoci a všechny relevantní orgány dokázaly konat jednotně, včas, kvalitně a zajistit tu náhlou podporu a pomoc.

Tato komise by v žádném případě nenahrazovala žádnou formální složku. V žádném případě by nevyšetřovala, kdo je viníkem ve smyslu konkrétního případu, to patří policii, soudům, ale opravdu by vyhodnocovala, kde selhal systém. Zdali si něčeho možná dřív mohli všimnout pracovníci v nějakém konkrétním segmentu. Zdali mohl nějak jinak zafungovat konkrétní aparát, který měl šanci dítě stabilizovat a s tou danou rodinou nějak efektivně pracovat.

Jsme si vědomi toho, že tato komise si bude žádat i formální zakotvení legislativou. Bude se opírat ve své činnosti o mezinárodní standardy a její složení bude obsahovat jak odborníky z oblasti práva, medicíny, tak psychologie, trestního řízení, sociální práce a dětských práv. Jsem domluvena s panem ministrem Jurečkou, že bychom vznik této komise rádi dali do zákona, který bude ještě blíže představovat a bude o něm hovořit následně paní náměstkyně Jelínková a který právě bude nastavovat některá důležitá systémová opatření na podporu ohrožených dětí a rodin v naší zemi.

Dámy a pánové, dovolte mi ještě před tím, než pohovoří další kolegové a kolegyně, se kterými jsme dnes zde proto, abychom vyjádřili naše společné odhodlání téma násilí na dětech řešit, abych vyhlásila minutu ticha za všechny dětské oběti násilí včetně dětských obětí válečných konfliktů. Děkuji.

Děkujeme.

Petra Knoblau, Odbor komunikace Úřadu vlády: Já také děkuji paní zmocněnkyni a poprosím náměstkyni ministra práce a sociálních věcí paní Šárku Jelínkovou.

Šárka Jelínková, náměstkyně ministra práce a sociálních věcí: Hezké dopoledne, vážené dámy, vážení pánové. Dovolte mi, abych na dnešní tiskové konferenci s tématem Dětství bez násilí vám představila zakotvení tohoto tématu ve strategických dokumentech Ministerstva práce a sociálních věcí a také naše plány do budoucna, jak s těmito záležitostmi nakládat, jak se tomuto tématu opravdu podrobněji věnovat i na půdě našeho ministerstva.

V rámci realizace osvětových aktivit v oblasti pozitivního rodičovství a snížení společenské tolerance k týrání a zanedbávaní dětí včetně nepřípustnosti tělesného trestání Ministrovo práce a sociálních věcí intenzivně pracuje na osvětě k tématu tělesného trestání a nedílnou součástí této osvěty je i začlenění šíření myšlenky o pozitivním rodičovství.

Důležitým úkolem bude změna povědomí o trestání dětí a o následcích, které tresty pro dítě mají a znamenají. V rámci strategického dokumentu Národní strategie ochrany práv dětí pro roky 2021 až 2029 a ve spolupráci s dalšími úřady zpracovává Ministrovo práce a sociálních věcí informační letáky na téma tělesných trestů a také mapuje zařízení a služby, které pracují s rodiči, s dětmi v téhle oblasti.

Cílem je podpořit povědomí o tom, že tělesné trestání není přijatelné. Rovněž snaha o zviditelnění jiných možností přístupu k výchově a k pozitivnímu rodičovství. Z toho důvodu je součástí i právě přehled kontaktů na služby a organizace, které v České republice působí a zaměřují se na problematické situace v rodině a následné možnosti řešení.

Další činností, na které nyní Ministrovo práce a sociálních věcí pracuje, je informovanost rodičů a dětí na webových stránkách. Zde budou uvedeny materiály a možnosti, jak přistupovat pozitivně a bez násilí k výchovnému procesu. Ráda bych uvedla, že cílem ukotvení nepřijatelnosti tělesného trestání dětí v občanském zákoníku není dle názoru našeho ministerstva sankcionování rodičů, ale snaha o upozornění na to, že bít dítě není přijatelné.

Ministrovo práce a sociálních věcí se také snaží o posílení preventivních služeb na podporu rodin v legislativní i nelegislativní oblasti. V rámci přípravy novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí i v návaznosti na připomínky partnerů, kteří s námi spolupracují na této legislativě, je navržena nová úprava, nové služby center pro děti ohrožené násilím, která by poskytovala komplexní služby přímo zaměřené na děti jako svědky násilí.

Závěrem mi dovolte uvést, že bychom se měli snažit zamezit předávání těchto zlozvyků z generace na generaci. Především je důležité změnit návyky společnost, kdy nás velmi často právě společnost vybízí k tomu, že pár pohlavků je v pořádku a přijatelné v určitých situacích. Smyslem této osvěty tělesných trestů na dětech je předat rodičům informace o možnostech řešení problémových situací jinak a zaměřit se právě na pozitivní rodičovství.

Mnoho rodičů si neuvědomuje, jaké následky pro dítě může mít tělesné trestání. Začíná to především ponížením dítěte a může to skončit až traumatem na celý život.

Důležitou součástí, jak řešit krizovou situaci v rodině, je s dítětem mluvit. Ne křičet. Rozhovory mohou být často náročné i časově, ale je důležité si uvědomit, že dítě je součástí rozhovoru. Může vyjádřit svůj názor a nemělo by mít pocit odsouzení a nemožnost vyjadřování a reagování. Rodiče jsou vzorem pro své dítě, proto dětem nedávejme signál, že tělesné trestání je součástí výchovného procesu.

Děkuji zatím za pozornost a věřím, že společně se dokážeme v tomto bodě posunout dopředu směrem k pozitivnímu rodičovství a směrem k dětství bez násilí.

Petra Knoblau, Odbor komunikace Úřadu vlády: Děkuji a poprosím také náměstka ministra spravedlnosti pana Karla Dvořáka.

Karel Dvořák, náměstek ministra spravedlnosti: Dobré ráno, dámy a pánové, dovolte mi, abych vám krátce představil návrh Ministerstva spravedlnosti, respektive dvě varianty tohoto návrhu, které by se týkaly zakotvení nepřijatelnosti trestání dětí v občanském zákoníku.

O co se jedná a proč je to právě v občanském zákoníku? To bych rád zdůraznil na začátek. Potvrzuji to, co říkala paní náměstkyně Jelínková: Nejedná se o žádnou formu kriminalizace rodičů, o zamýšlení jejich nějakého postihování či trestání. Jde o vyjádření hodnoty společnosti v tom, že bití dětí je nepřijatelné.

Občanský zákoník už dnes obsahuje řadu podobných opatření, řekněme, hodnotového nebo deklaratorního charakteru především v oblasti rodinného práva, protože to je oblast, kde stát nebo společnost prostřednictvím občanského zákoníku vyjadřuje nějaké své hodnoty, ale zároveň je nepostihuje nebo nenavrhuje tresty za jejich nedodržování.

Například občanských zákoník obsahuje ustanovení o tom, že manželé jsou povinni žít společně. Stejně tak občanský zákoník i obsahuje ustanovení, které říká, že děti mají dbát svých rodičů. Myslím si, že na tom se všichni shodneme, a zároveň asi nikdo z nás nezná případ, že by rodiče žalovali své děti za to, že je neposlouchají.

Tak, tolik na začátek k tomu samotnému textu a k tomu, jaký je jeho smysl. Co se týče nějakého výhledu na přijetí nebo započetí legislativního procesu. V současné době hledáme vhodný legislativní nástroj, nebo nástroj, řekněme, ten podvozek, ve kterém toto vyslat do meziresortního připomínkového řízení, ale bez ohledu na to, zda se podaří ho najít a k nějaké změně občanského zákoníku tento návrh připojit, či nikoliv, předpokládám, že tato změna vstoupí do legislativního procesu během léta tohoto roku.

Rád bych vás i informoval o jiných programech nebo záměrech našeho ministerstva, které se týkají péče o ohrožené děti. To, co my považujeme za velice důležité v tom, jak funguje justice, je interdisciplinární spolupráce. Na tomto místě bych také rád poděkoval kolegům především z Ministerstva práce a sociálních věcí, se kterými na prohlubování již existujících mechanismů a jejich zlepšování pracujeme.

Na závěr mi dovolte ještě, abych zmínil projekt našeho ministerstva, který se týká zlepšení práce nejen s ohroženými dětmi přímo na soudech a při jednání před soudy, a to je tzv. soudní sociální pracovník, který už dnes jako pilotní projekt existuje a počítáme s tím, že od příštího roku se tato pozice na soudě stane obvyklým způsobem, jak pomoci rodičům a dětem při řešení různých a různě závažných situací v rodinách v okamžicích, kdy jsou nuceni jít před soud a nějakým způsobem svoji situaci řešit před spravedlností.

Děkuji vám za pozornost a doufám, že ty zprávy, které jsme dnes zde přednesli a předneseme, udělají Mezinárodní den dětí našim dětem lepší. Děkuji za pozornost.

Petra Knoblau, Odbor komunikace Úřadu vlády: Já také děkuji a nyní poprosím předsedkyni Výboru vlády pro práva dítěte, paní Evu Petrovou.

Eva Petrová, předsedkyně vládního Výboru pro práva dítěte: Dobré dopoledne, dámy a pánové. Členové Výboru pro práva dítěte se k iniciativě jednomyslně připojili. Výbor se problematice nulové tolerance k násilí na dětech věnuje dlouhodobě. K ukončení tělesného trestání dětí jak změnou zákona, tak praxe Českou republiku pravidelně vyzývá Výbor OSN pro práva dítěte. Je pozitivním závazkem státu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva chránit děti před veškerým násilím.

Rodina má být prostorem bezpečí a důvěry. Tyto hodnoty jsou zásadní pro zdravý psychomotorický vývoj dětí. Pro dítě tvoří vzájemný respekt a bezpodmínečné přijetí od osob, na jejichž péči je závislé, základ duševního zdraví, vztahů a dovedností překonat nástrahy života v dospělosti. Rodinné vztahy by tak měly být vřelé, trvalé a laskavé. V rodině jednoduše není prostor pro násilí.

Rodičovství je nicméně bezpochyby jednou z nejnáročnějších disciplín vůbec. Každý rodič se někdy dostane do tíživé situace, ať už je důvodem únava, vztahy, práce, bydlení, materiální zajištění anebo nejčastěji kombinace více faktorů. V takových situacích je pak samo o sobě složité zachovat klid a hladce zvládnout péči o děti a jejich výchovu. Přes obecnou shodu na obtížnosti role rodiče však v České republice chybí systematická příprava na rodičovství a podpora během něj.

V návaznosti na aktivity našeho výboru o tématu jednala Rada vlády pro lidská práva. Na potřebě změny občanského zákoníku se shodla i další odborná fóra, včetně kolegia expertů, poradního orgánu vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva.

Dámy a pánové, věřím v úspěch této iniciativy. Děkuji vám za pozornost.  

Petra Knoblau, Odbor komunikace Úřadu vlády: Já také děkuji a slovo teď předávám ředitelce Centra Locika a člence výboru vlády pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách paní Petře Wünschové.

Petra Wünschová, ředitelka Centra Locika: Dobrý den, děkuji a mám velkou radost, že vám dnes můžu představit iniciativu Dětství bez násilí. A to z jednoduchého důvodu. Násilí v českých rodinách roste a jeho nebezpečnost také. A my se o tom můžeme přesvědčovat dennodenně, když listujeme listy bulvárních deníků, kde jsou tragické případy popsané, ale já bych si velmi přála, aby těmto případům byla věnována odborná pozornost, nikoli pouze mediální.

Když budete hovořit s kolegy v oboru, budou hovořit o tom, že ta situace je kritická. Že systém přestává zvládat náročné případy a jejich frekvenci a že se blížíme k okamžiku, kdy nebude fungovat dobře. Proto mám velkou radost, že tady dnes stojíme spolu vládní i nevládní sektor a můžeme dobře prezentovat kroky, které je důležité udělat ve skutečně velmi blízké době k tomu, aby se situace dětí, které vyrůstají v rodinách, kde dochází k násilí, změnila. A těch dětí není vůbec málo.

V současné době víme z výzkumů, že dvaadvacet procent českých dětí je svědky násilí mezi rodiči. Prezentovali jsme již na začátku čísla, kolik dětí zemřelo za posledních osm let. To je doba, po kterou existuje Centrum Locika. Kolik z nich muselo vyhledat psychologickou pomoc, mělo závažné zdravotní následky. Ale já hodně myslím na ty děti, které se k pomoci nedostaly. A byla jich v České republice, bohužel, většina. 

Česká republika je, bohužel, charakteristická vysokou tolerancí k násilí v blízkých vztazích a vysokou tolerancí k alkoholu. A tato kombinace vytváří pro děti velmi často domov místem, kde není bezpečí. A my si velmi přejeme, aby Česká republika dostála závazkům, které jsou garantované v Úmluvě o právech dítěte, a děti mohly realizovat svoje právo na dětství bez násilí i v České republice.

K tomu jsme identifikovali společně čtyři velmi důležité priority. Protože na základě zkušeností z Centra Locika víme, že v současné době děti, které jsou obětí domácího násilí, mluví s 29 různými lidmi na patnácti různých místech, než se dostanou skutečně k psychologické pomoci. Zpravidla to trvá půl roku až dva roky než od okamžiku, kdy je odhaleno násilí v rodině, se děti dostanou ke skutečné pomoci. A to jsou ty odhalené případy.

Z analýzy naší spisové dokumentace, a bohužel to odpovídá celorepublikovým číslům, víme, že pouze pět procent dětí, které jsou ohrožené násilím, jsou evidovány i OSPOD jako děti ohrožené. To znamená, že ty statisticky jsou velmi významně podhodnocené. Přitom známe velmi závažný dopad násilí v blízkých vztazích na vývoj dítěte, koneckonců to velmi hezky ilustrovalo to úvodní video, které je sestříhané z dokumentu České televize, kde mluvili přeživší násilí. Hovořili o svých zkušenostech, když sami byli děti. Kdybyste měli příležitost s nimi mluvit osobně, tak víte, že ty příběhy, jsou ještě mnohem náročnější, než zvládl zachytit dokument a tento sestřih.

Ty čtyři priority jsou vlastně velmi jednoduché. My chceme, aby v České republice existovala garantovaná síť specializovaných služeb pro tyto děti tak, aby se v okamžiku, kdy v rodině dochází k násilí, mohlo dítě včas obrátit na pomoc, kde se mu dostane efektivní pomoci, která bude dobře multioborově koordinovaná. To znamená, že nebudeme v situaci jako dnes, kdy nikdo neví, co se bude dít, když se případ ohroženého dítěte oznámí, a jak vlastně rozpoznat, že to dítě je ohrožené. Že ten postup bude předvídatelný. Pomůžeme tím nejenom dětem, ale i kolegům v praxi, kde já cítím velkou frustraci z toho, jak systém nefunguje, jak vlastně ty postupy nejsou jednotné.

Takže moje velké přání je, aby existoval jednotný postup, stejně tak jako je tomu v medicíně, kdy víte od okamžiku, kdy se zavolá o pomoc, jaké jsou konkrétní časy, v jakém časovém rozmezí kdo co má udělat, aby se děti dostaly ke skutečné pomoci.

Zároveň si velmi přeju, abychom nemuseli řešit dilema, jak moc může rodič svoje dítě bít, aby to bylo ještě v pořádku. Aby v České republice bylo jasné a zřejmé, že je nepřijatelné ubližovat svým blízkým, ať se jedná o dospělé, děti, nebo další blízké. A aby to věděly i děti. Aby věděly, že násilí v rodinách není v pořádku, není to jejich vina a mohou se obrátit o pomoc.

Já si myslím, že to je úkol nás dospělých toto dětem vlastně pomoci zajistit, nejenom rodičů. Tak jak například na tom webu, který jsme vám představovali, který je plný informací pro rodiče a máme tam i video Buď rodičem hrdinou, které vyzývá právě rodiče ke generační změně, k tomu, aby pro své děti zajistili jiné dětství, než pravděpodobně zažívali oni sami. Ale myslím si, že je to odpovědnost i nás, kteří máme nějaký vliv na to, jak systém v České republice funguje.

Proto mám velkou radost, že k té iniciativě se během pár dní přihlásila celá řada význačných osobností, ale i institucí. Nejenom Výbor pro práva dítěte, ale například i Kancelář ombudsmana a celá řada význačných českých nadací, které podporují oblast ohrožených dětí. Když se podíváte, ta jména tam každým okamžikem přibývají a to vlastně spouštíme tu kampaň v tomto okamžiku. Takže jsem vás chtěla všechny poprosit, abyste spolu s námi podpořili výzvu Dětství bez násilí, podepsali ji a informovali o ní. Děkuju.

Petra Knoblau, Odbor komunikace Úřadu vlády: Také děkuji a nyní má slovo ředitelka organizace Spondea paní Kristýna Pešáková.

Kristýna Pešáková, ředitelka organizace Spondea: Děkuji, já bych ráda promluvila o ukázce transgeneračního přenosu násilí na případu Matěje a Hely z praxe naší organizace Spondea.

Matěj a Hela měli ve svém vztahu dlouhodobé neshody. Naši organizaci kontaktovali ve chvíli, kdy Matěj Helu zbil, zfackoval ji, kopal do ní, následně se zavřel v koupelně a křičel na ni. Tou červenou čárou je znázorněno to fyzické násilí, modrou potom budete moci vidět emoční projevy násilí.

Nicméně víme, že násilí nikdy nevzniká ve vakuu. Když se podíváme na širší kontext, vidíme, že Matěj s Helou mají děti, Sáru a Lenku, že mají také rodiče, a vidíme, kde všude se v těchto vztazích vyskytovalo fyzické násilí.

Násilí vidíme, že bylo skutečně všude. Podíváme-li se na nukleární rodinu Matěje a Hely, vidíme, že Matěj se na ní dopouštěl fyzického násilí, zároveň oba vzájemně vůči sobě se dopouštěli psychického násilí, křiku a urážek. Oba vlastně vykonávali fyzické tresty směrem ke svým dcerám, Sáře a Lence, dále se dopouštěli křiku, zákazů. Holčičky reagovaly také tím, že se vzájemně bily fyzicky a křičely na sebe, do čehož rodiče opět zasahovali.

Zamyslíme-li se, odkud se bere to násilí Matěje a Hely vůči jejich dětem i vůči sobě navzájem, přijdeme postupně na to, že ho sami zažívali. Vidíme, že, na tom daném grafu, že Matěj byl fyzicky bit ze strany svého otce a zároveň byl svědkem toho, jak jeho otec bije jeho matku. Jeho rodiče byli v permanentním konfliktu, dopouštěli se na sobě vzájemně urážek. Podíváme-li se na rodinu Hely, tak její matka ji i její sestru urážela, křičela na ně, její tatínek se vlastně na ní i její sestře dopouštěl fyzického násilí. A tak dále, můžeme jít ještě hlouběji do rodiny jejich rodičů a prarodičů. 

Z výzkumů víme, že osm z deseti původců a původkyň násilí v dětství sami násilí zažili, až už jako přímé oběti tohoto násilí, nebo jako jeho svědci. Ve druhé polovině minulého století obezitolog doktor Feliti zjistil, že skoro polovina jeho pacientů a pacientek s těžkou obezitou v dětství zažila týrání nebo sexuální zneužití. Začal se proto ptát, co lidi se somatickými poruchami zažili v dětství, a to udělalo takový vlastně prostor pro budoucí ACE study.

ACE study, neboli Adverse Childhood Experiences studie, změnila celkové paradigma, kdy jsme se přestali ptát, co je s vámi špatně, a začali jsme se ptát, co špatného se vám stalo. Ukázalo se, že každý jeden negativní zážitek z dětství vede k většímu vzniku a riziku somatických i psychických onemocnění v dospělosti.

Podíváme-li se, jaké právě to mohou být ty negativní zážitky v dětství, tak se může jednat o násilí fyzické, emoční, ale i sexuální, o zanedbávání fyzické nebo emoční, ale také o dysfunkční rodinné prostředí, jako je třeba to, že někdo z rodičů má duševní onemocnění, některý člen rodiny je ve vězení. Dochází tam k násilí vůči matce, k rozvodu nebo ke zneužívání návykových látek. Podíváme-li se zpátky na příběh Matěje, tak u Matěje docházelo k tomu, že byl fyzicky i emočně trestán, emočně zanedbáván a byl svědkem násilí otce vůči jeho matce.

Pokud se podíváme na česká data, která tady už zmiňovala předřečnice, tak Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání vytvořila tady tuhle šikovnou infografiku, která nám ukazuje výskyt negativních zkušeností v dětství v české populaci. Představíme-li si třídu, ve které je 25 dětí, tak se dozvíme, že v každé třídě, kde je těchto 25 dětí, se s výrazně negativními zkušenostmi od narození do osmnácti let nesetká pouze devět z těchto 25 dětí. Znamená to, že šest dětí v každé takové třídě mělo jednu tuto negativní zkušenost v dětství, čtyři děti měly dvě, tři děti měly tři a tři děti měly dokonce čtyři a více tyto negativní zkušenosti.

Jak už tady říkala kolegyně Wünschová, dvacet dva procent českých dětí zažívá domácí násilí v roli svědka nebo svědkyně, 37,2 procenta dětí zažívá zanedbávání, 9,7 procenta sexuální zneužívání a osmnáct procent fyzické týrání. 

Podíváme se ještě bleskovým skokem k praxi a k případu Matěje a Hely a k možným řešením. Před řadou let vznikla intervenční centra, která měla v centru zájmu oběti násilí, respektive ty, které násilí zažívají. Podíváme-li se na jejich příběh, tak intervenční centra se vlastně zaměřují pouze na tu část, kdy dochází k fyzickému násilí, v tomto případě na Hele. Postupem času ale došlo také k tomu, že se intervenční centra začala více zabývat situací dětí, takže v současné době už se postupem času dostanou do pozornosti intervenčního centra také děti, to znamená, že by získala podporu nejenom Hela, ale také její dcery Sára a Lenka. 

My ve Spondea víme, že je důležité pracovat ale také s původci a původkyněmi násilí. Takže pokud by Matěj využil službu Chci ovládnout vztek, která se zabývá právě terapií původců násilí, tak by mohlo dojít k tomu, že dojde k prevenci dalšího šíření násilí, neboť původce násilí zůstává rodičem i nadále, a mohlo by vlastně dojít k zastavení transgeneračního přenosu násilí a také k zastavení dalšího šíření násilí, pokud by se třeba Matěj s Helou rozvedl a našel si nový vztah, kde by třeba také děti figurovaly.

Nicméně, jak už tady zmínila i kolegyně Wünschová, domníváme se, že ani to nestačí. Že je potřeba pracovat s celou rodinou zasaženou násilím. Že je potřeba, aby se děti k péči dostaly co nejdříve, ideálně cestou edukace rodičů. Domnívám se, že je potřeba vlastně vytipovat co nejdříve děti, které jsou ohrožené násilím v rodině, a to můžeme udělat právě díky nulové toleranci násilí v naší společnosti. Neboť pokud nebudeme jakékoli formy násilí tolerovat, tak tím zvýšíme i citlivost v rodinách k různým třeba menším projevům násilí, a tak můžeme zamezit eskalaci násilí a závažnějším projevům, které jsme viděli v minulých letech třeba i v případě nedávných vražd žen v důsledku násilí a jejich dětí.

Petra Knoblau, Odbor komunikace Úřadu vlády: Děkuji a otevírám prostor pro dotazy, pokud nějaké jsou. Nevidím, v tom případě končím tiskovou konferenci. Děkuji řečníkům a děkujeme vám za pozornost a přejeme hezký den.