Archiv zpráv sekce pro Evropské záležitosti

Stránka byla přesunuta do archivu

6. 10. 2009 8:02

Ústavní soud zamítl návrh senátorů na větší kontrolu EU

Euro ze dne 6.10.2009; Autor: Lukáš Petřík

Ústavní soud v úterý odmítl návrh skupiny senátorů na zrušení částí novely zákonů o jednacích řádech Poslanecké sněmovny a Senátu. Novela zavádí takzvaný vázaný mandát a souvisí s Lisabonskou smlouvou. Podle senátorů by měl být přenos pravomocí na EU pomocí Lisabonské smlouvy ztížen.

"Ústavní soud potvrdil názor vlády vyjádřený v jejím stanovisku z 29. září 2009, ve kterém se uvádí, že návrh skupiny senátorů týkající se novely jednacích řádů, jež upravuje vázaný mandát, je zčásti neopodstatněný a zčásti obsahuje požadavky, kterými není Ústavní soud příslušný se v tomto řízení zabývat," uvedl k verdiktu ministr pro evropské záležitosti Štefan Füle.

I když toto podání podle názoru vlády bezprostředně nesouvisí s ratifikací Lisabonské smlouvy, je rozhodnutí důležitým krokem pro dokončení ratifikačního procesu v České republice. Oceňuji, že Ústavní soud, jako vrcholná a nezávislá ústavní instituce, přistupuje k jednání o těchto otázkách s vědomím jejich naléhavosti," dodal Füle.

Dne 31. srpna podala skupina senátorů Ústavnímu soudu návrh na zrušení některých ustanovení zákona o vázaném mandátu – tedy v praxi tímto zákonem několika novelizovaných ustanovení jednacích řádů obou parlamentních komor. Smyslem celého zákona bylo podřídit předchozímu parlamentnímu souhlasu použití takzvaných pasarel.

To jsou ustanovení Lisabonské smlouvy, která umožňují orgánům EU z vlastní vůle změnit povinné hlasování konsensem na hlasování jenom většinové, nebo samy sobě rozšířit pravomoci. Co tedy senátorům vadí na zákonu, jehož účelem je dopady Lisabonské smlouvy omezit, jak to jen jde?

Podstata problému je právě v onom „jak to jen jde“ – zákon totiž obsahuje jen nezbytné minimum, které si vymínil již loni v listopadu Ústavní soud ve svém prvním nálezu k Lisabonské smlouvě. Skupina senátorů naopak chce dosáhnout maxima. Maxima závislého nejen na vstupu Lisabonské smlouvy v platnost, ale závazného i v situaci, kdy třeba Lisabonská smlouva nakonec v platnost vůbec nevstoupí.

Co tedy přesně senátoři chtějí:

1) Lisabonská smlouva zavádí princip subsidiarity. To znamená, že EU smí přijímat společné předpisy jen tehdy, pokud příslušného cíle nelze dosáhnout stejně dobře či dokonce lépe pouze na národní úrovni. Lisabonská smlouva také dává všem parlamentům členských států právo obrátit se na Evropský soudní dvůr v Lucemburku, pokud se domnívají, že nějaký evropský předpis je s tímto pravidlem v rozporu - to je jedna ze základních pojistek zaváděných Lisabonskou smlouvou a stále připomínaných jejími zastánci.

Aby se Senát či sněmovna mohly vůbec možností takové žaloby zabývat, musí jim to někdo navrhnout. A to podle zákona smí jen skupina alespoň 17 senátorů nebo 41 poslanců – v praxi se tak parlament může něčím takovým začít zabývat jen na návrh dvou nejsilnějších politických stran. Skupina senátorů proto chce, aby Ústavní soud toto omezující ustanovení v zákoně zrušil, aby tuto možnost měli všichni a nebyla českým zákonem eliminována dokonce nad rámec Lisabonské smlouvy samotné.

2) Pasarel je v Lisabonské smlouvě asi 10 druhů. Jen jednu z nich zákon podmiňuje výslovným předchozím souhlasem parlamentu, schváleným ústavní většinou. Senátoři chtějí, aby takto předem, výslovně a ústavní většinou musely být schváleny všechny pasarely. Proto navrhují Ústavnímu soudu, aby výslovně zrušil ustanovení zákona, které umožňuje dát souhlas i mlčky, tedy tak, že ani jedna z komor se nevyjádří proti. Pokud toto ustanovení odpadne, bude i zde třeba výslovného souhlasu, tak jako při ostatním parlamentním rozhodování. Skupina senátorů prostě tvrdí, že pro Parlament nikdy nesmí platit „mlčíš – tak souhlasíš“.

V souvislosti s tím senátoři chtějí, aby se Ústavní soud závazně vyjádřil k některým úzce souvisejícím otázkám, tak, jak to dělá v jiných kauzách, naposledy v kauze zrušení ústavního zákona o předčasných volbách. Senátoři chtějí, aby Ústavní soud řekl:

3) Že všechny pasarely musí být schvalovány ústavní většinou, ne jen některé. Zákon to jednoznačně neřeší a vyjádření Ústavního soudu by předešlo budoucím sporům o platnost jednotlivých rozhodnutí komor.

4) Aby Ústavní soud vztáhl takzvaný vázaný mandát na všechny oblasti, kde dochází k demokratickému deficitu, tedy na věci, které lze na evropské úrovni schválit méně demokratickým způsobem, než by bylo třeba na úrovni národní, a fakticky tak obcházet národní parlamenty. Protože deficit nelze odstranit, aniž by se EU sama stala státem, je třeba, aby český zástupce při jejich schvalování potřeboval předem souhlas českého parlamentu, a to daný takovou většinou, jaká by byla nezbytná, kdyby český parlament rozhodoval sám.

5) Skupina senátorů se domnívá, že demokratický deficit panuje i při výběru hlavních představitelů EU, zejména komisařů a soudců Evrospkého soudu. Zatímco vláda potřebuje souhlas české sněmovny, český kandidát do celoevropské „vlády“, tedy do Evropské komise, nic takového nepotřebuje. Senátoři se domnívají, že výběr českého kandidáta na komisaře měl proto podléhat souhlasu sněmovny.

6) Podobně se skupina senátorů domnívá, že souhlasu Senátu by měl podléhat i výběr českého kandidáta do Evropského soudního dvora podobně, jako je souhlas Senátu nezbytný ke jmenování soudce českého Ústavního soudu.

7) Senátoři se podrobně zabývají i vztahem obou soudů, tedy českého Ústavního soudu a Evropského soudního dvora, a snaží se přimět Ústavní soud, aby jasně konstatoval, že to bude vždy jedině on, kdo bude mít poslední slovo při rozhodování, že nějaký evropský předpis odporuje české ústavě, a to i v situaci, kdy by svým rozhodnutím porušil evropské právo a hrozil mu tak střet s Evropským soudním dvorem. Totéž právo si již před časem vyhradil německý Spolkový ústavní soud, známý svou dlouhodobou ostrou opozicí vůči evropskému soudu.

8) Jak již bylo zmíněno, zákon o vázaném mandátu představuje jen nezbytné minimum. Pokud by se však vázaný mandát měl vztahovat nejen úzce na pasarely, ale měl eliminovat beze zbytku demokratický deficit, bylo by třeba jednací řády komor dále doplnit. Navíc dodnes nebyl upraven zákon o Ústavním soudu způsobem, který Ústavní soud v listopadu 2008 sám považoval za nezbytný k tomu, aby i on mohl vykonávat svou kontrolní funkci.

Senátoři žádají soud, aby do doby přijetí takových úprav zákonů zakázal ratifikovat Lisabonskou smlouvu, protože by ji Česká republika nebyla vždy schopna beze zbytku aplikovat. I zde se senátoři inspirovali výrokem německého ústavního soudu z června 2009.

9) Senátoři chtějí, aby Ústavní soud dotáhl do konce svou vlastní myšlenku z listopadového nálezu k Lisabonské smlouvě, myšlenku o sdílené suverenitě, a nahlas řekl, že česká Ústava sice připouští přenos některých pravomocí českého státu na orgány EU, a že tedy případný budoucí vznik evropského státu či jen samotný takový cíl by byl v rozporu s českou Ústavou, a to neodstranitelně – ústavní zákon, který by to chtěl změnit, by byl v rozporu s materiálním jádrem ústavy a Ústavní soud by ho musel zrušit stejně, jako zrušil říjnové volby.

Český ústavní soud se ve své judikatuře často nechává inspirovat judikaturou svého německého protějšku. Když v Brně poprvé rozhodovali o Lisabonské smlouvě, tuto inspiraci neměli. Pro náš Ústavní soud proto bylo velkým zadostiučiněním, když se německý ústavní soud v červnu vydal stejnou cestou, jakou se vydal český již v listopadu 2008. Při podrobnějším zkoumání obou nálezů, českého a německého, ale zjistíme, že německý na této cestě zašel mnohem dál, než český. Senátorská žaloba dávala příležitost českému Ústavnímu soudu německý soud dohnat.


vytisknout   e-mailem   Facebook   twitter