Evropské záležitosti nejsou zahraniční politikou

Týmy jednotlivých stran vznikající trojkoalice vyjednávají o naprosto zásadních otázkách pro budoucí vývoj České republiky. Vedle nastavení reforem daňového systému či sociální politiky se jedná také o rušení či slučování některých ministerstev a úřadů. Zeštíhlení a zefektivnění státní správy je nepochybně chvályhodný krok, ale neměli bychom dopustit, aby se s vaničkou vylilo i dítě. Jako unáhlený se totiž jeví návrh na zrušení postu ministra pro evropské záležitosti a přesunutí jeho agendy pod ministerstvo zahraničních věcí.

Zdá se, že v souvislosti s agendou evropských záležitostí stále ještě přežívají mýty, jejichž následování může ohrozit naše zájmy v unii. Podle prvního mýtu je Evropská unie jen jednou z dimenzí české zahraniční politiky a tudíž by otázky EU měly být řešeny na ministerstvu zahraničí. Ve skutečnosti jsou však otázky zahraniční a bezpečností politiky jen jednou z mnoha oblastí, které se na úrovni Evropské unie řeší. Na prvním místě jde o dojednání evropské strategie hospodářského růstu a zaměstnanosti „Evropa 2020“ a hlavně převedení jednotlivých cílů do české národní strategie. Další zásadní otázkou bude vyjednávání o nové rozpočtové perspektivě unie, kde proběhne diskuse o tom, zda zachovat vysoké výdaje na zemědělskou politiku nebo se zaměřit na podporu konkurenceschopnosti a regionálního rozvoje. Nejaktuálněji jsou na agendě EU otázky budoucnosti koordinace hospodářských politik a s nimi spojené problémy eurozóny a rozpočtové disciplíny členských států. Jedná se snad o témata pro ministerstvo zahraničí? Rozhodně nikoliv. Jsou to otázky domácí politiky.

Ještě před tím, než začnou naši diplomaté vyjednávat se svými partnery v EU, je nutné, aby na národní úrovni došlo k formulaci rámcových pozic ČR. A to se neobejde bez koordinace mezi jednotlivými ministerstvy, jejichž pozice mohou být značně konfliktní. Je tedy zřejmé, že je zapotřebí orgánu, který je jaksi mezi resorty či nad nimi. V svém důsledku jsou evropské záležitosti agendou premiéra, který jediný může mezi ministry urovnávat neshody. Nezastupitelnost předsedy vlády v evropských záležitostech podtrhla i Lisabonská smlouva, která posílila význam Evropské rady a zvýšila nároky na úřady šéfů vlád a států zemí EU.

Snahy o zeštíhlení státní správy jsou jistě správné, ale měly by být prováděny uvážlivě. Jistě není nezbytné mít vicepremiéra pro evropské záležitosti a obešli bychom se i bez ministra, ale rozhodně by bylo nešťastné tuto agendu převádět na ministerstvo zahraničí. Když už by měla být funkce ministra pro EU zrušena, měl by se o tuto agendu starat respektovaný státní úředník přímo podřízený premiérovi. Jedině tak bude umožněna efektivní koordinace národních pozic a potažmo i úspěšné prosazování českých zájmů v Evropě.

Radko Hokovský, předseda asociace Evropské hodnoty