Přestaňme být chudinkami, kterým všichni ubližují, rozhovor T. Prouzy

Premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) při včerejším zahájení činnosti Národního konventu o Evropské unii řekl, že jsme během desetiletého členství nevyužili všechny příležitosti, které nám EU nabízí. V tom se zcela shoduje se svým státním tajemníkem Tomášem Prouzou, dynamickým mladým mužem, bytostným Evropanem, který má zkušenosti z českého ministerstva financí i Světové banky se sídlem ve Washingtonu.

Proč vzniká Národní konvent? Je to pro Českou republiku důležitý nástroj pro rozvoj evropské politiky, nebo jde jen o formální akt, jímž si odškrtneme jednu položku ze seznamu?
Určitě nemáme důvod si něco odškrtávat, nikdo totiž po nás nechce, abychom to dělali. U nás se posledních deset let nevedla reálná diskuse o Evropské unii, padala spousta emocionálních vyjádření, jak ze strany bývalého prezidenta Václava Klause, tak představitelů bývalých pravicových vlád. O Evropě se mluvilo jako o něčem zlém, negativním, co nám ubližuje. Nedebatovalo se o číslech, dopadech a pozitivech, jež nám unie přináší. Národní konvent má být platformou, kde se bude potkávat vláda s opozicí, neziskovkami, hospodářskými a sociálními partnery a bavit se o aktuálních tématech dřív, než přijdou reálně na stůl.

Na stůl Evropské komise a parlamentu, nebo české vlády?
České vlády, ale v době, kdy se o tom ještě v Bruselu jedná a rozhoduje se o směru, jímž se má Evropa v té které oblasti vydat. Tedy nikoli v okamžiku, kdy už je všechno hotovo a my to máme jen implementovat (přenést do českého právního řádu – pozn. red.).

Je to snaha skoncovat s rolí Česka jako evropského kverulanta, který od zlého Bruselu pasivně cosi přijímá, přičemž nic aktivně neovlivňuje?
Přesně tak. Ono je také jednoznačně vidět, jak nám historická pozice kverulanta, který všechno pohrdavě shazuje ze stolu, a nemá přitom protiargumenty, strašně ubližovala. Neměli jsme šanci řadu věcí prosadit, bylo to patrné především v jednáních o kohezi, kdy jsme si nedokázali domluvit to, co ostatní země. Nejhorší ale bylo to, co jsem si zažíval počátkem roku v Bruselu, totiž že český názor nikoho nezajímal. Natvrdo jsme byli zapsáni jako ti, kteří automaticky říkají ne a nepřicházejí s žádným pozitivním námětem na řešení.

Asi se snažíte vy, premiér Sobotka i ministr zahraničí. Můžeme se ale zbavit odéru věčného nespokojence, když čtvrteční noviny přinesly velké titulky o vystoupení Václava Klause v Evropském parlamentu, v němž vyzval, abychom zrušili Evropskou unii stejně jako komunismus?
Pachuť po těchto vystoupeních pochopitelně zůstává, nicméně lidé, kteří v Evropě něco znamenají, vnímají obrovský posun české zahraniční politiky. Dnes už není problém s kýmkoli z EU se sejít, řešit nějaký problém, diskutovat. To se daří měnit. Vždycky tady budou extremisti, kteří udělají všechno pro to, aby zaujali publikum.

Extremisti rovná se Václav Klaus?
I řada dalších Čechů, kteří formulují své myšlenky s cílem získat novinové titulky. Někteří to mají jako dědictví své politické kariéry, jiní na negativismu svoji budoucnost stavějí.

Názory Václava Klause, Petra Macha a dalších tady ale jsou. Nevypořádáme se s nimi mávnutím rukou, ale fakty. Jak byste běžnému obyvateli českého menšího města vysvětlil, co jemu konkrétně EU přináší?
Určitě kvalitnější život. Pokud bych začal penězi, tak všude kolem sebe vidí, jak nám pomohly kohezní prostředky.

Kohezní?
Peníze z evropských fondů. Za těch deset let jsme postavili stovky kilometrů silnic, cyklostezek a spoustu dalších věcí, které by jinak nestály, protože stát by na ně neměl. Klíčová věc pak je, že kdokoliv chce, může se rozhodnout žít ve Španělsku či Německu, může volně cestovat, není svázaný českou kotlinou a zoufalým papírováním, kdyby ji chtěl na čas opustit a bydlet nebo studovat jinde. Třetím nepřehlédnutelným pozitivem je mnohem větší jistota pracovního uplatnění, již přináší příchod velkých investorů. To, že se nám ekonomicky poměrně daří, je do značné míry dané tím, že jsme členy EU, řídíme se evropskými pravidly, což je pro velké firmy zásadní věc.

Nechci být ďáblův advokát, ale znovu se vrátím k Václavu Klausovi. Ve své nové knize Chtěli jsme víc než supermarkety varuje ne snad před návratem k socialismu před rokem 1989, ale k systému, jemuž dominují regulace, omezování, všudypřítomná kontrola. Je fakt, že když čeští politici neumějí něco vysvětlit, většinou řeknou, že za to nemohou, neboť to přišlo příkazem z Bruselu. Jak to tedy je?
To je možná největší mýtus, který tu existuje a jejž si mnozí záměrně vytvářejí. Když se podíváte na ty nejnesmyslnější regulace, šlo vždycky o kreativitu domácích politiků, kteří si k evropským pravidlům přidali něco navíc, aniž bych chtěl spekulovat o jejich motivacích. Neexistuje třeba evropská direktiva, že se koblihy musejí balit do celofánových pytlíků. To bylo naše národní rozhodnutí, které se hodilo svést na Brusel.

Zakřivení okurek, banánů, nádržky na WC, nic takového?
Zakřivení banánů bylo protekcionistické opatření proti dovozu tohoto ovoce odjinud. Tato věc dnes už dávno neplatí, byla smetena ze stolu, protože byla příliš hloupá. Prosazuje se opak toho, co říká Václav Klaus, neboť v EU se nyní daří rušit řadu nesmyslných regulací.

Má Národní konvent o EU ambici nejen předkládat vládě svá doporučení, ale také vyvracet různé mýty o evropských předpisech, pokynech a šikaně?
Určitě. Když se podíváme na různé průzkumy veřejného mínění, tak lidé říkají, že o Evropě nevědí dost a vláda by jim měla věci víc vysvětlovat. Řada Čechů má poněkud schizofrenní názor, obecně Evropu vnímá negativně, ale vysoce oceňuje možnost svobodného cestování, volného pohybu, studia, dodržování práva. Z toho plyne, že podprahově jsou lidé rádi, že existují nějaká evropská pravidla a unijní politika. Zdá se, že některým politikům se podařilo Čechům Evropu otrávit, ale když přemýšlejí o konkrétních dopadech našeho členství, většinou ho vítají.

Výstupy z kulatých stolů budou jen na interní lince mezi Národním konventem a vládou, nebo budou veřejně přístupné?
Ty naopak musejí být námětem veřejné diskuse, tím spíš, že vybíráme velmi citlivá témata.

Například?
Téma migrace, k němuž jsme se historicky stavěli tak, že se nás vůbec netýká. Žijeme si přece ve středu Evropy, migranti jsou někde na jihu, ať se tedy o to zajímají Italové a Řekové, možná Poláci v souvislosti s Ukrajinou. Teď je ale situace zcela jiná. Před pár lety přicházelo z Afriky do Evropy pár tisíc migrantů ročně, dnes je to stejný počet týdně. Mění se také jejich složení. Dříve to byly rodiny, které měly hlavně ekonomické důvody. Dneska velkou část migrantů tvoří mladí muži s vojenským výcvikem, kteří po přechodu italských hranic mizí někde v Evropě, čímž se ze sociálního problému stává i silné bezpečnostní riziko. Pro Českou republiku, která nemá cizince úplně ráda, to bude velmi citlivé téma. Budeme také mluvit o evropských fondech, kde se zdá, že zase budeme opakovat plno chyb z minulosti. Čerpání bude příliš složité, byrokratické, kontrolní systém bude příliš drsný. Určitě budeme hovořit o euru a taky o dohodě o volném obchodu mezi Evropou a USA. To je věc, která by pro nás jako středně velkou zemi měla být automaticky pozitivní, neboť pomůže českému byznysu, ale i kolem ní je spousta mýtů.

Mimochodem, ty slušně staví i lídr europoslanců za ČSSD Jan Keller, který je velkým odpůrcem této dohody. Vysvětlovat tedy určitě bude co. Jistě do toho promluví i česká eurokomisařka Věra Jourová, která se jí bude z hlediska své kompetence muset zabývat. Když už jsem u toho, díváte se na její portfolio jako na průšvih, zklamání, nebo jako na velkou příležitost?
Podle mě je její portfolio neuvěřitelná šance, a pokud bude chtít, může se stát velmi silnou a úspěšnou komisařkou. Má třeba pod sebou právní regulaci čili může ovlivnit, jaké tu bude právní prostředí pro evropské podniky. Ochrana spotřebitele se týká naprosto každého, a navíc je to průřezové téma napříč komisí. Má pod sebou otázku diskriminace, která se v Česku klasicky zesměšňuje řečmi o kvótách, ale tady jde o diskriminaci menšin a rovnost příležitostí. Nelze přece lidi blokovat jen proto, že se narodili s nějakým pohlavím, sexuální preferencí nebo barvou pleti. V dnešní době snad není citlivější záležitost než ochrana osobních údajů, kdo s nimi obchoduje, kde všude kolují.

Když se těchto témat spolu se svým týmem dobře chopí, může se Věra Jourová stát političkou evropského formátu?
Nepochybně. Má na to znalosti, komunikační schopnosti a dokázala si i vytipovat dobré spolupracovníky. Základ tam tedy je a záleží čistě na ní, co si z té široké škály vybere. Zvládne­li to, může být velmi úspěšná.

Pokud jí to nebudeme z Česka kazit. Po volbách a vyvěšení vlajky EU na Pražském hradě se začalo říkat, že Česko po dlouhé době konečně bude mluvit směrem do zahraničí jedním hlasem. V posledních dnech to tak nevypadá. Připomenu vaši zprávu po jednání s náměstkem amerického ministra zahraničí Richardem Stengelem, v níž píšete: „Nečitelný a nekoordinovaný přístup v otázce lidských práv má na aktuální obraz ČR v USA zásadní negativní vliv.“ Před premiérovou návštěvou Washingtonu to nezní moc dobře. Je to až tak zlé?
Je to lepší, než jak to vypadá navenek. Když ze čtyřstránkového dokumentu vytrhnete dvě věty, můžete je využít k obrazu svému. Důležité je, že pro premiéra Sobotku je oblast lidských práv priorita. Do USA nyní jede hlavně kvůli uctění památky Václava Havla a odhalení jeho busty, nejde o bilaterální návštěvu. Víte, že v létě se v Praze uskutečnilo velké česko­čínské fórum, na němž se v úvodním projevu premiér jasně přihlásil k otázce lidských práv.

Neptám se na postoj pana premiéra. Prezident Miloš Zeman při návštěvě Číny tamní televizi řekl, že se přijel do Číny učit „stabilizovat společnost“. Existuje tedy rozpor mezi vládou a Hradem?
Pro mě je důležité stanovisko české exekutivy a to je naprosto jasné.

Václav Havel jako symbol 17. listopadu i pozdějšího vývoje je pro tuto vládu osobnost, k níž se máme vztahovat a jejímiž myšlenkami poměřovat současné činy včetně praktické politiky?
Existuje­li nějaký odkaz, který vnímají lidé za hranicemi České republiky, tak to vždy bude Václav Havel. K tomu je potřeba ale přidat otázku, jak s ním dál pracovat. Pokud se budu držet tématu Číny, tak je důležité o lidských právech mluvit nejen doma, ale hlavně s našimi čínskými partnery. Není to o mediálně atraktivních gestech. Když byl v březnu v Číně ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, věnoval lidským právům zhruba třetinu času při rozhovoru se svým protějškem.

Připomínáme si listopadové události před 25 lety, hodně se srovnávají čísla, životní úroveň, mzdy, výměna turistů. O zahraniční politice se ale skoro vůbec nemluví. Proč?
U ekonomického pokroku je to jasné, ale zahraniční politika je často velmi nevděčná, ne vždy své partnery přesvědčíte. Když vidíte, jak je premiér Sobotka aktivní, jak cestuje, je to velký pokrok proti jeho předchůdcům, kteří seděli hlavně v Praze. Jsme aktivní v rámci V4 a do středoevropské diskuse se snažíme vtáhnout i Rakousko a Slovinsko. Dříve jsme se tvářili, jako by Rakousko neexistovalo, to je podle mě zajímavý benefit. Je to pochopitelně spousta práce, která není moc vidět, ale konečně po deseti letech členství v EU a 25 letech od změny režimu přichází čas, abychom byli dostatečně sebevědomí a přestali být těmi chudinkami, jimž všichni ubližují.

autor: Kateřina Perknerová

Rozhovor vyšel v pátek 14. listopadu 2014 v regionálních Denících.