Rada vlády pro záležitosti romské menšiny

Poradna pro občanství, občanská a lidská práva:

Dopady právních předpisů o státním občanství a pobytu cizinců na situaci slovenských Romů v ČR

I. Úvod - občanskoprávní statut před rozpadem federace

1. Právní úprava státního občanství federace a republikových občanství ČR a SR

1.1. Do vzniku federace měli všichni českoslovenští občané pouze jedno občanství. Vytvoření československé federace však znamenalo také vznik druhého, republikového občanství, českého nebo slovenského. Státní občan jedné z republik byl ústavním zákonem č. 143/1968 Sb. prohlášen také státním občanem československým. Zákon tak ve svém původním znění vycházel z prvotnosti státního občanství republik. Ústavní zákon č. 125/1970 Sb., který tento zákon novelizoval, vycházel naopak z prvotnosti občanství federace. Stanovil, že každý československý státní občan je zároveň občanem České socialistické republiky nebo Slovenské socialistické republiky, a že každý československý státní občan má na celém území Československé socialistické republiky rovná práva a povinnosti.

1.2 Ústavní zákon o československé federaci byl naposledy novelizován ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., jímž byla uvozena Listina základních práv a svobod. Na samém soumraku federace tento ústavní zákon opět stanovil prvotnost republikových občanství.

1.3 Podrobnosti a zásady nabývání a pozbývání státního občanství republik stanovil zákon č. 165/1968 Sb. Obě národní rady vydaly zákony o nabývání a pozbývání státního občanství republik, které vycházely z prvotnosti republikových občanství před občanstvím federace. Jednalo se o zákon č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky a zákon č. 206/1968 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství Slovenské republiky. Zákony podrobně upravily způsoby nabývání a pozbývání státního občanství republik, zejména stanovily, kdo se stal ke dni vzniku federace českým nebo slovenským státním občanem. Československé státní občanství se nabývalo prostřednictvím nabytí českého nebo slovenského občanství. Pozbytím občanství jedné z republik pozbyl občan zároveň i státní občanství federace. Naproti tomu nadále existovaly osoby, které byly pouze státními občany ČSFR, aniž by byly zároveň českými nebo slovenskými občany.

1.4 Podle zákona č. 165/1968 Sb. se československý státní občan stal státním občanem té republiky, na jejímž území se narodil. Narodil-li se v cizině, stal se státním občanem té republiky, na jejímž území byl přihlášen k trvalému pobytu k 1.1.1969. Pokud nebyl 1.1.1969 přihlášen k trvalému pobytu ani v jedné z republik, stal se státním občanem té republiky, kde měl trvalý pobyt před odchodem do ciziny. Neměl-li nikdy trvalý pobyt ani v jedné z republik, stal se státním občanem té republiky, na jejímž území měli poslední trvalý pobyt jeho rodiče. Pokud nebylo možné ani takto určit státní občanství československého občana, mohl si zvolit státní občanství jedné z republik prohlášením. Ve lhůtě do 31.12.1969 si mohl každý československý státní občan, který podle tohoto zákona nabyl jedno z republikových občanství, zvolit státní občanství druhé republiky. Děti mladší patnácti let sledovaly státní občanství svých rodičů, pokud se rodiče stali státními občany téže republiky. Pokud rodiče nabyli rozdílné republikové občanství, sledovaly děti republikové občanství podle místa svého narození. Zásada ius sanguinis pak platila i pro děti narozené po účinnosti zákona.

1.5 Oba nástupnické státy federálního Československa pak založily svou novou úpravu státního občanství na formální kontinuitě s bývalými republikovými občanstvími federace. Původní republikové zákony o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, resp. SR se pak staly ke dni vzniku samostatných států základem pro určení, kdo se stal státním občanem samostatné České republiky a kdo Slovenské republiky.

II. Důsledky rozpadu československé federace pro státoobčanský status příslušníků romské komunity

1. 1993 Právní úprava státního občanství ČR

1.1 V prosinci 1992 přijala Česká národní rada ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR. Čl. 1 tohoto ústavního zákona mimo jiné stanovil, že pokud ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy přijaté před zánikem ČSFR spojují práva a povinnosti s územím ČSFR a státním občanstvím ČSFR, rozumí se tím území ČR a státní občanství ČR, pokud zákon nestanoví jinak. Proto občané Slovenské republiky s účinností od 31.12.1992 již nadále neměli na území ČR stejná práva a povinnosti jako čeští občané.

1.2 Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky nabyl účinnosti 1.1.1993. Fyzické osoby, které byly ke dni 31.prosince 1992 státními občany České republiky a zároveň státními občany České a Slovenské Federativní republiky, se podle něj staly od 1. ledna 1993 státními občany České republiky. Zákon dále ve svém původním znění v části třetí obsahoval zvláštní ustanovení o volbě státního občanství České republiky v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní republiky. Stanovil, že státní občan Slovenské republiky si může zvolit státní občanství České republiky prohlášením učiněným nejpozději do 31. prosince 1993, pokud má nepřetržitý trvalý pobyt na území České republiky alespoň po dobu dvou let, předloží doklad o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky[1] a nebyl-li v posledních pěti letech pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin (dále jen podmínka tzv. pětileté bezúhonnosti). (Mnohem výhodnější úprava se ovšem vztahovala na slovenské státní občany, kteří neměli trvalý pobyt na území ČR ani SR – ti mohli učinit prohlášení o státním občanství ČR ve lhůtě do 31. prosince 1993, jestliže měli před odchodem do ciziny poslední trvalý pobyt na území ČR nebo byl-li alespoň jeden z jejich rodičů státním občanem ČR. Tyto osoby nemusely prokazovat, že nebyly odsouzeny v posledních pěti letech pro úmyslný trestný čin.)

1.3 Děti mladší patnácti let sledovaly volbu státního občanství rodiči jen pokud je rodiče uvedli ve svém prohlášení o státním občanství České republiky. K prohlášení pak bylo třeba připojit i doklad o propuštění dítěte ze státního svazku SR. Zvláštní, časově neohraničená úprava volby byla ponechána pro občany bývalé Československé Federativní republiky, kteří neměli státní občanství ČR ani SR. Volba státního občanství ČR není v tomto případě také omezena žádnými dalšími podmínkami.

1. 4 V lednu 1993 ovšem neměla převážná většina českých občanů doklad, jímž by mohli svou státní příslušnost prokázat - navzdory tomu, že zákon vyjmenoval doklady, jimiž se státní občanství ČR prokazuje. Údaj o republikovém občanství se ve federálních dokladech neuváděl a většina bývalých občanů ČSFR nevěděla, zda jsou občany SR nebo ČR, protože pojem národnost a státní příslušnost byl běžně zaměňován. Vyhláška Ministerstva vnitra č. 128/1993 Sb., která umožnila orgánům Policie ČR a úřadům pověřeným vedením matrik zapisovat do občanských průkazů vydaných do 30.4.1993 údaje o českém státním občanství, nabyla účinnosti až 1.5.1993, tedy sedm měsíců před datem, kdy měla vypršet původně stanovená lhůta pro volbu. Na první pohled se může zdát, že tyto dvě skutečnosti spolu příliš nesouvisí. Opak je ovšem pravdou – teprve poté, kdy měli bývalí občané federace s trvalým pobytem na území ČR možnost dát si vyznačit v občanském průkazu státní občanství ČR, dozvěděli se mnozí z nich od příslušných orgánů, že jsou ve skutečnosti občany SR.

1.5 Osoby, které se narodily na Slovensku a do Čech přišli za zaměstnáním, studovat či za partnerem, si ovšem této skutečnosti většinou byly vědomy – přičemž u některých z nich nemusely být tyto skutečnosti rozhodné. Pro potomky rodin, které přišly ze Slovenska po 1.1.1954[2] či děti českých rodičů narozené před válkou na Slovensku, z nichž mnozí byli ze Slovenska vyhnáni v období fašistického Slovenského státu, bylo toto zjištění mnohdy nepříjemným šokem.

1.6 Na vzniklé problémy reagovala novela zákona č. 272/1993 Sb., podle níž si s účinností od 11.11.1993 mohl slovenský státní občan, který se narodil na území SR do 31.12.1939 a jehož alespoň jeden z rodičů se narodil na území ČR, nebo slovenský státní občan, který nejpozději v roce 1993 dosáhl věku 60 let, zvolit státní občanství ČR prohlášením, měl-li nepřetržitý trvalý pobyt na území ČR po dobu alespoň dvou let a nebyl-li v posledních pěti letech pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin. Tito slovenští občané tedy nemuseli žádat o propuštění ze státního svazku SR. Také lhůty pro volbu byly prodlouženy do 30.6.1994 vládním nařízením č. 337/1993 Sb. K 30.6. 1994 tak opcí nebo udělením[3] nabylo státní občanství ČR přes 300 000 bývalých československých občanů.

1.7 Slovenští občané s trvalým pobytem v České republice, kteří nesplňovali podmínky pro volbu[4], nebo kteří si nedali nebo nemohli dát určit své slovenské občanství dostatečně včas, aby mohli volbu provést[5], mohli po 30.6.1994 nabýt státní občanství ČR výlučně udělením podle §7 zákona, kdy bylo rovněž třeba prokazovat, že fyzická osoba nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin (dále jen podmínka tzv. pětileté bezúhonnosti) nebo legalizovat svůj pobyt v ČR na základě zákona o pobytu cizinců č. 123/1992 Sb.

1.8 Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (dále jen SCPP) ve svém sdělení adresovaném v září 1993 Ministerstvu práce a sociálních věcí zaujalo stanovisko, že hlášení trvalého pobytu občana SR na území ČR před datem rozpadu federace je z hlediska jeho dalšího pobytu v ČR zcela nerozhodné. Pokud orgány státní správy zjistí neoprávněný pobyt cizince, jsou to povinny ohlásit příslušné služebně Cizinecké policie. Pokud bude pozitivně zjištěno, že tento cizinec neupravil svůj pobyt na území republiky ve smyslu citovaného zákona, může být jeho pobyt posuzován jako neoprávněný a může být vyhoštěn. Dokument zdůrazňuje, že není v souvislosti s posuzováním povolení k pobytu rozhodné, zda má cizinec na území republiky nějaký majetek (rodinný domek, byt apod.) SCPP v této souvislosti poukázala na ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 123/1992 Sb., podle něhož jsou státní orgány nebo orgány územní samosprávy povinny neprodleně oznámit Ministerstvu vnitra vznik skutečnosti, která může být důvodem pro zákaz pobytu cizince na území ČR. [6]

1.9 Obavy z hromadných nucených přesunů obyvatelstva tedy nebyly tak zcela neopodstatněné – ustanovení §7 zákona č. 123/1992 Sb. připouštělo udělení povolení k trvalému pobytu zejména za účelem sloučení rodiny, v jiných humanitárních případech nebo pokud to bylo odůvodněno zahraničně politickým zájmem ČR. K vydání povolení k trvalému pobytu byl v praxi vždy vyžadován doklad prokazující trestní bezúhonnost cizince. Z toho vyplývá, že občané SR s trvalým pobytem v ČR k 31.12.1992, odsouzení v posledních pěti letech pro úmyslný trestný čin, nemohli optovat ve stanovené lhůtě, získat státní občanství ČR udělením, ani získat povolení k trvalému pobytu cizince.

1.10 To umožnila až interní směrnice SCPP, vydaná na konci srpna 1994. Občan SR, který byl na území ČR hlášen k trvalému pobytu k 31.12.1992, dokládal podle ní k žádosti o povolení trvalého pobytu cestovní doklad, doklad prokazující hlášení k trvalému pobytu k 31.12.1992, vyplněnou žádost a fotografie.

1.11 Po schválení poslední novely zákona o občanství (194/1999 Sb. – viz dále) zájem o vydávání povolení k pobytu tímto zvýhodněným způsobem vymizel a PPO se s ním již od té doby nesetkává. Zdá se, že novelizace odstranila překážky, které předtím vyžadovaly pokrytí tímto náhradním řešením.

1.12. Další novelou zákona č. 40/1993 Sb., a to zákonem č. 139/1996 Sb., který nabyl účinnosti dnem 24.5.1996, byla založena možnost Ministerstva vnitra prominout podmínku tzv. pětileté bezúhonnosti, jde-li o státního občana SR, který má nepřetržitý trvalý pobyt na území ČR nejpozději od 31.12.1992. Zmíněná novelizace byla výsledkem poslaneckého návrhu na změnu zákona. Ten reagoval na vzrůstající kritiku původní úpravy volby v České republice, která se zaměřila zejména na podmínku tzv. pětileté bezúhonnosti, označovanou za retroaktivní sankci.

1.13 Ve vztahu k volbě státního občanství České republiky v kontextu státního nástupnictví po ČSFR byl zákon znovu radikálně novelizován v roce 1999[7], po nástupu sociálně-demokratické vlády. Zákon č. 40/1993 Sb. byl novelizován zákonem č. 194/1999 Sb., který vstoupil v účinnost 2. září 1999. Dosavadní znění §18 bylo zrušeno a s ním i koncepce volby omezené lhůtou a dalšími podmínkami. Nově může prohlášení o státním občanství ČR podle §18a[8] zákona učinit fyzická osoba, která měla k 31. prosinci 1992 státní občanství České a Slovenské Federativní republiky, která nebyla státním občanem ČR a která měla na území ČR trvalý pobyt podle zvláštních zákonů ke dni 31. prosince 1992 a tento pobyt dosud trvá, anebo která od tohoto data až dosud žije trvale na území ČR. Děti mladší patnácti let mohou rodiče zahrnout do svých prohlášení, nebo pro ně učinit prohlášení samostatné; splnění podmínky uvedené v §18a odst. 1 se u dítěte nevyžaduje, pokud alespoň jeden z jeho rodičů je státním občanem ČR. Státní občanství ČR se nabývá dnem vydání osvědčení o nabytí státního občanství ČR prohlášením. Nejsou-li naopak splněny podmínky pro vydání osvědčení, krajský úřad (dříve okresní úřad) odmítne prohlášení rozhodnutím.

1.14 Novela tak zároveň podstatně rozšířila možnosti současného podržení státního občanství obou nástupnických států federace. Zákon nadto v §18a odst. 1 přiznal právo volby také těm osobám, které na území ČR žijí trvale od 31.12.1992, ačkoliv nikdy nebyly k pobytu přihlášeny ani jim nebyl pobyt povolen. Tyto osoby pak k prohlášení připojují doklady o skutečnosti, že na území ČR trvale žijí nejpozději od 31. 12.1992.[9]

2. Důsledky rozpadu ČR pro příslušníky romských komunit na českém území

2.1 Republiková občanství ČR a SR ve vícegeneračních rodinách

2.1.1 Poměrná komplikovanost úpravy nabývání republikových občanství za federace byla dána již tím, že v roce 1968 stál před zákonodárcem složitý úkol přiřadit každému v té době žijícímu československému občanu buď státní občanství ČR nebo SR v situaci, kdy množina osob, které byly československými občany, zahrnovala několik generací. Pro tyto účely se tehdy žijící českoslovenští občané ještě dělili do dvou velkých skupin – v jedné z nich byli ti, kteří k 1.1.1969 dovršili 15 a více let věku a v druhé skupině ostatní, kteří nabývali státní občanství (velmi zjednodušeně řečeno) v závislosti na událostech v životě svých předků.

2.1.2 Celá problematika tak zahrnovala rovněž posuzování událostí v životech jednotlivců, kteří již v roce 1969 nebyli na živu. Samostatná pravidla pak v určitých případech platila pro osoby, které se narodily mimo území České a Slovenské republiky. Základní nevýhoda přijatého řešení spočívala v tom, že běžně i mezi členy jedné rodiny vedly hranice republikových občanství, když ostatně ani nebylo možné, aby měla jedna osoba státní občanství obou republik. Tato nevýhoda neměla v době trvání federace žádné praktické důsledky a rodiny o ní většinou vůbec nevěděly.

Tak např. rodiče, českoslovenští státní občané narození v letech 1930 a 1926 jako děti českých úředníků na Slovensku, žijící v roce 1969 v Čechách, se stali slovenskými státními občany. Jejich dcera, narozená v roce 1953 v Čechách, se stala českou státní občankou, zatímco její sourozenci, narození v letech 1955 a 1956 také v Čechách, se stali po rodičích slovenskými státními občany. Prarodiče z otcovy a matčiny strany, kteří se narodili všichni na českém území, se stali českými státními občany.

2.1.3 Druhou nevýhodou byla skutečnost, že se republiková občanství, která vznikla ze zákona, u jednotlivých osob nezjišťovala; to ostatně nemělo v době trvání federace žádný praktický význam. V mezidobí 1969 – 1993, v období trvajícím téměř tři desetiletí, se na československém území narodilo několik dalších generací českých a slovenských občanů, jejichž občanství se již ve všech případech určovalo podle předků. V roce 1993 tak mohlo zahrnovat takové zjišťování určování státního občanství čtyři stupně zrození; to pak v nejvzdálenějším stupni mohlo zahrnovat až 8 předků, přičemž základní události v životě každého z nich, tedy místo narození a smrt, mohly mít vliv na občanství nejvzdálenějšího potomka.

Tak např. pro občanství dítěte, které se narodilo v roce 1993, bylo rozhodné republikové občanství jeho rodičů, narozených v roce 1975. U rodičů bylo rozhodné, jaké občanství měli jejich rodiče, tedy prarodiče dítěte, narození v roce 1963; v tomto stupni jde již o 4 předky. Také pro ně bylo rozhodné, jaké občanství měli jejich rodiče, kteří se již narodili před rokem 1954 a jejich státní občanství již bylo možno určit podle místa narození, pokud se narodili na území československém. V tomto stupni jde již o 8 předků, z nichž někteří mohli být narozeni na území ČR a jiní na území SR, nebo mohli být narozeni v zahraničí. Určení státního občanství by dále komplikovalo, kdyby se někteří z předků narozených před rokem 1969 tohoto roku nedožili a nestali se tak ani českými, ani slovenskými občany.

2.1.4 Takto komplikované vzorce určování státního občanství s sebou také nesly nebezpečí řady omylů.

M.B. se narodil v roce 1993 na území ČR. Jeho matka, A.B., se narodila rovněž na území ČR v roce 1973, jeho otec M.B. starší, se narodil rovněž na území ČR v roce 1966. Otec M.B. staršího, G.B. se narodil v roce 1935 na Slovensku, jeho matka I. B. v roce 1942 také na Slovensku. Otec A.B., T.Ž., se narodil v roce 1943 na Slovensku a její matka, M.Ž., se narodila v roce 1947 v Čechách. M.B. starší se tak stal slovenským občanem, ale A.B. se stala českou občankou, protože se narodila v Čechách a sledovala tak republikové občanství své matky, narozené v Čechách. Slovenské občanství jejího otce proto nebylo pro ni rozhodné. Protože pak byl M.B. synem slovenského občana a české občanky, narozeným navíc v době účinnosti nového zákona o občanství (40/1993 Sb.), stal se po matce českým občanem a po otci nabyl občanství slovenské. Při určování státního občanství po rozpadu federace však příslušný okresní úřad přehlédl údaj o tom, že babička M.B., M.Ž. jako jediná z jeho prarodičů se stala v roce 1969 českou státní občankou a že tato skutečnost v kombinaci s místem narození matky a samotného M.B. znamená, že M.B. i jeho matka A.B. jsou českými státními občany. Okresní úřad A.B. informoval, že je slovenskou státní občankou, a po několika letech (v roce 1997) také o tom, že slovenské občanství má i její malý syn. A.B. tak provedla volbu českého státního občanství a v roce 1996 požádala o jeho udělení také pro syna. Přitom vyřídila také jeho propuštění ze slovenského státního svazku. Když věc vyřizovala, byly celé rodině zastaveny dávky státní sociální podpory s tím, že její členové nesplňují podmínky pro jejich výplatu (M.B. starší byl již v té době státním občanem ČR, protože provedl v roce 1993 volbu). A.B. musela také vrátit již vyplacené dávky. Na sklonku roku 2000, kdy na celou věc A.B. upozornil jiný úředník, již nebylo možné nárok na dávky uplatnit a rodina tak utrpěla škodu. Podobně již nebylo možno vrátit zpět žádost matky, na jejímž základě byl M.B. propuštěn ze slovenského státního svazku.

2.1.5 Řešení republikových občanství přijaté v souvislosti s federalizací Československa v roce 1969 mělo pro příslušníky romské komunity na českém území závažnější důsledky než pro zbytek československého obyvatelstva. Tyto důsledky byly zcela specifické a vyplývaly z historických souvislostí. Jsou patrné i v generační historii české romské rodiny která je popsána výše. Odhady počtu Romů v Čechách po válce se pohybují řádově mezi 600 a 1000 osob. První poválečné soupisy z roku 1947 již hovoří o 16 752 osobách v českých zemích[10]. Vláda podporovala polokočovný odliv slovenských Romů zejména do českého pohraničí; do Čech nejprve odcházeli muži jen za prací a teprve poté, kdy se jejich materiální podmínky zlepšily zejména v souvislosti se získáním bydlení, přicházely za nimi jejich rodiny. V roce 1958 přispěl k jejich konečnému usazení v Čechách socialistický zákon o trvalém usídlení kočujících osob. Řada slovenských Romů, kteří do té doby „pendlovali“ mezi rodinou na Slovensku a prací v Čechách, byla vzata do evidence a donucena nastěhovat se do přidělených bytů. Další vlny přesídlování, spojené obvykle s přidělováním bytů vázaných na určité zaměstnání ve státních podnicích, se uskutečnily v nadcházejících desetiletích.

2.1.6 Výše zmíněný případ, kdy generační historie rodiny určila většině jejích příslušníků české občanství, je ovšem spíše výjimkou. Jde o model, kdy se alespoň jeden z předků romské rodiny usedlé po generace v Čechách narodil do konce roku 1953 na českém území. To nebylo v žádném případě pravidlem, protože do Čech po válce odcházeli napřed práceschopní dospělí muži a jejich děti se ještě mnoho dalších let rodily na Slovensku. Rok 1958, kdy byl schválen zákon o trvalém usídlení kočujících osob, je z hlediska systému nabývání republikových občanství již ovládán pravidlem „dědění“ státního občanství po předcích. Děti narozené v Čechách od roku 1954 dále automaticky dědí slovenské občanství, jsou-li oba jejich rodiče slovenskými občany. Příslušníci romských rodin také spíše výjimečně hledali životní partnery mimo romskou komunitu; ostatně ani majoritní obecné mínění se nikdy nevyznačovalo pochopením pro takové životní svazky, ať již manželské nebo nemanželské.

2.1.7 V českých romských rodinách, jejichž předkové přišli po válce ze Slovenska, se tak slovenské občanství předávalo z generace na generaci aniž by si toho jejich příslušníci mohli být jakkoliv vědomi. V roce 1993 byl výskyt slovenského občanství v romských rodinách ve srovnání s českými rodinami naprosto disproporční. Zatímco české rodiny se potýkaly s problémem rozdělených rodin, kdy někteří příslušníci byli občany ČR a jiní občany SR, v romských rodinách stál problém zcela jinak. Ačkoliv neexistují žádné pozitivní výzkumy v tomto ohledu, zkušenosti PPO nasvědčují tomu, že drtivá většina příslušníků romských rodin v Čechách měla v roce 1993 slovenské státní občanství.

2.1.8 Romové kteří byli v roce 1993 starší 15 let, byli na tuto skutečnost upozorněni většinou při vyznačování státního občanství do občanských průkazů nebo při jejich výměně, naproti tomu u dětí v útlém věku rodiče zjišťovali tuto skutečnost až postupně, kdy si s postupujícím časem státní úřady začínaly uvědomovat souvislosti a rozsah problému. Stalo se to často až poté, kdy vypršela lhůta pro volbu, kterou si pro sebe vyřídili jen dospělí členové rodin. Dětem se pak vyřizovalo české občanství udělením. Z celkového počtu klientů evidovaných PPO na konci devadesátých let (1997-1999) v okresním městě Ch. a jeho okolí je 72% osob mladších než osmnácti let. Tento případ je ovšem ovlivněn zřejmě ojedinělými místními podmínkami. Následující tabulka ukazuje věkovou skladbu romských klientů kterým PPO poskytovala pomoc při vyřizování státního občanství. Nejmladší klienti PPO se narodili v roce 1997, tedy pět let po rozpadu federace.

Ročník narození
1997 - 1979	29,4%
1978 - 1960	48,12%
1959 - 1941	18,9%
1940 -	3,1%

2.1.9 Jednoznačně převažují dvě nejmladší skupiny, tedy osoby, které byly v roce 1997 mladší 37 let – 77,52%. Jde vlastně o generaci dětí a jejich rodičů. Částečně lze disproporci vysvětlit tím, že řada osob se starším ročníkem narození se roku 1997 vůbec nedožila. Jiné vysvětlení ale může spočívat také v tom, že většina starších předpokládala, že jsou slovenskými občany, protože se na Slovensku narodili, a využila možnosti volby v letech 1993/1994. Mladší se narodili již většinou v Čechách a teprve postupně zjišťovali, že jsou ve skutečnosti slovenskými občany.

2.1.10 Vysoké procento klientů ve dvou nejmladších skupinách nepřímo naznačuje intenzitu doprovodných problémů, způsobených nedořešeným státoobčanským statutem. Postupné vyloučení těchto osob z přístupu k zaměstnání, dávkám v nezaměstnanosti a dávkám státní sociální podpory se nesporně podílelo na ekonomickém propadu romských rodin. Postupné zadlužování rodin a ztrátu kvalitního bydlení následoval jen ještě hlubší sociální propad.

2.2. Zařízení ústavního typu a ingerence státu

2.2.1 Fakt, že určení státního občanství je nejkomplikovanější u osob nejmladších ročníků narození, se plně projevil ve chvíli, kdy s tímto problémem byla konfrontována státní ústavní zařízení.

V letech 1993/1994, kdy bylo možno provést volbu státního občanství ČR neměla zřejmě státní ústavní zařízení dostatek informací ani o podstatě problému, ani o možných postupech jeho řešení. To nelze omluvit skutečností, že si někteří ředitelé a sociální pracovníci dětských domovů tyto informace sami snažili opatřit. Podle údajů poskytnutých v roce 1996 pro výzkum UNHCR Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy bylo na počátku roku 1993 v ústavních zařízeních 1 165 dětí „neznámého“ státního občanství z celkového počtu 8 000 dětí které se v té době v ústavních zařízeních nacházely (14,5%). Šlo o poměrně vysoký počet dětí, jehož úplnost nebylo možno zaručit. Ústavní zařízení totiž nikdo nenutil, aby zjišťovala státní občanství dětí při jejich přijetí do ústavní péče. Proto je pravděpodobné, že toto číslo pravdivě zobrazuje jen výsledky iniciativnějších ústavů. Tomu odpovídala také vyjádření ředitelů ústavních zařízení. Podle vyjádření poskytnutého ředitelem zařízení v T. v roce 1996 pro výše zmíněný výzkumný projekt UNHCR, nebylo možno s jistotou určit státní občanství ČR nebo SR u většiny ze 70 dětí které se v té době nacházely v jeho ústavu. PPO evidovala ještě v roce 1999 879 klientů – dětí bez vyřízeného českého občanství v ústavních zařízeních. Ministerstvo dalo ústavním zařízením pokyn sestavit seznamy dětí v jejich péči, které by chtěly být „repatriovány“ na Slovensko. Zájem v tomto smyslu projevilo 16 dětí. Představitelé různých zařízení, kteří poskytovali svá vyjádření pro výzkumný projekt UNHCR v roce 1996 udávali, že nemají dostatek informací o tom, jak dítě se slovenským občanstvím identifikovat ani jak problém řešit. Stejnou zkušenost měli pracovníci PPO, kteří poskytovali pomoc ústavním zařízením při vyřizování českého státního občanství pro děti zde umístěné v průběhu let 1997-1999.

2.2.2. V praxi docházelo k propouštění dětí ze zařízení bez dokladu totožnosti. PPO opakovaně poukazovala na to, že ústavní zařízení musela znát skutečný stav věci přinejmenším od dovršení patnácti let věku dítěte, kdy příslušná oddělení Policie ČR odmítla vydat první občanský průkaz s odůvodněním, že dítě není českým státním občanem. Děti však zůstávaly v zařízeních po další tři roky, aniž by se kdokoliv ve věci angažoval, a po dovršení osmnácti let byly propouštěny bez jakéhokoliv dokladu totožnosti. Vždy pak bylo mnohem komplikovanější vyřídit české občanství dospělému, který nikdy neměl doklad totožnosti, než osobě, která již byla evidována jako dospělý ve veřejných evidencích a byly jí vydány příslušné doklady, byť pozbyly časem platnosti nebo byly ztraceny.

2.2.3 Žádný výzkum který by sledoval další osud těchto dětí se nikdy neuskutečnil. PPO zaznamenala případy, kdy se její klienti propuštění z ústavů vrátili ke svým rodinám a teprve tam se dále řešil. Máme důvody se domnívat, že se nejednalo o jev nijak neobvyklý. Ačkoliv opět neexistují žádné výzkumy v této oblasti, podle zkušeností PPO je značné procento dětí z romských rodin umísťováno do ústavních zařízení na základě předběžných opatření, nikoliv z vůle rodičů nebo proto, že by rodiče své děti závažně zanedbávali nebo týrali, ale kvůli problémům se školní docházkou, drobnou kriminalitou a kvůli neschopnosti rodičů zajistit odpovídající bydlení.

2.2.4 Rodinné vazby nemusí proto být pobytem v ústavu závažně narušeny. Návrat těchto dětí však znamenal pro romské rodiny vznik ekonomických obtíží. Všichni rodinní příslušníci, kteří zůstali doma, již měli často vyřízené české občanství. Příchozí dítě bylo cizincem bez řádného povolení k pobytu, kvůli němu byly rodině zastaveny sociální dávky. Dítě samo pak nemělo přístup na trh práce ani k dávkám v nezaměstnanosti. Samo prokázání jeho totožnosti pro účely shromáždění potřebných dokladů a podání žádosti o udělení státního občanství bylo nezřídka obrovským problémem.

Klienta K.B. zaevidovala PPO v roce 1998, kdy byl ještě jako nezletilý umístěn v ústavním zařízení. V září 1998 byl jako osmnáctiletý ze zařízení propuštěn a vrátil se k rodičům do P. Teprve tehdy mu začali rodiče vyřizovat české státní občanství a v té souvislosti se opět obrátili na PPO. Po návratu dítěte domů jim příslušný okresní úřad zastavil výplatu sociálních dávek pro ostatní děti, které žily po celou dobu s rodiči doma. Ostatní členové rodiny již měli české občanství vyřízeno a domnívali se, že pro K.B. je vyřídili pracovníci ústavu, kde byl umístěn. Nedlouho poté byl K.B. vzat do vazby pro trestnou činnost, které se po propuštění z ústavního zařízení dopustil. Věznice, ve které vykonával vazbu, se opět obrátila na PPO. K.B. bylo nakonec české občanství uděleno ve výkonu trestu, a jeho uvěznění bylo paradoxně pro zbytek rodiny nejlepší řešení. Když s nimi již nesdílel společnou domácnost, začala rodina opět pobírat sociální dávky.

2.2.5 Děti, které se vrátily k rodinám i ty, které tak z určitých důvodů neučinily, identifikovala PPO v některých případech po určitém čase v zařízeních pro výkon trestu odnětí svobody, většinou odsouzené pro drobnou majetkovou nebo i násilnou trestnou činnost. Osud mnoha dětí, hlavně romských, byl důkazem evidentní bezmocnosti státních orgánů při řešení problému státního občanství dětí v ústavech. Přinejmenším z ní bylo zřejmé, že státní orgány, které často vyčítaly romským rodinám nedostatek iniciativy při řešení problému státního občanství, nebyly samy o mnoho úspěšnější.

3. Podmínka tzv. pětileté bezúhonnosti

2.3.1 Podmínka tzv. pětileté bezúhonnosti jako jedna ze základních podmínek přístupu k volbě státního občanství České republiky byla terčem kritiky už v době projednávání návrhu nového zákona o občanství. Poukazovalo se zejména na to, že tato podmínka znemožní přístup ke státnímu občanství mnoha příslušníkům romské komunity, vzhledem k tomu, že podíl Romů na drobné kriminalitě je podle všech zkušeností vyšší než u majoritní populace. I kdyby tomu ovšem tak nebylo, z generační historie romských rodin (viz výše) vyplývá, že podíl příslušníků romské komunity v Čechách mezi osobami které nabyly slovenské občanství byl nesrovnatelně vyšší než jak tomu bylo u majority. Tedy vyšší musel být nutně i podíl osob v této skupině které nesplňovaly podmínku tzv. pětileté bezúhonnosti.

2.3.2 Skutečné důsledky pro příslušníky romských komunit byly zřejmě ještě závažnější než bylo možno předem tušit. V první řadě zcela chyběla alternativa k vyřízení občanství volbou. Bezúhonnost byla rovněž podmínkou pro udělení povolení k trvalému pobytu jako jediné dostupné alternativě pro legalizaci pobytu. Získat povolení k trvalému pobytu bez prokazování trestní zachovalosti bylo umožněno až mnohem později, jak je uvedeno výše.

2.3.3 Chyběla jakákoliv informační kampaň ohledně zásadní změny statutu, která postihla všechny slovenské občany v Čechách. Příslušníci romských komunit, kteří byli v roce 1994 informováni, že nemohou získat povolení k pobytu, mnohdy ještě v roce 1996 vůbec nevěděli, že se podmínky v mezidobí změnily. Povolení k pobytu bylo nadto vázáno na získání pasu Slovenské republiky, doprovázené administrativně a finančně náročnou procedurou.

2.3.4 Při aplikaci zákona docházelo k mnoha pochybením. Na důkaz trestní zachovalosti předkládali občané SR výpis z rejstříku trestů, v němž je vedle záznamu o odsouzení uveden odkaz na paragrafy trestního zákona označující příslušnou trestní kvalifikaci. V mnoha případech ani z této informace není zřejmé, zda se u konkrétního trestného činu jednalo o úmyslnou nebo nedbalostní formu zavinění. Některé skutkové podstaty trestných činů připouštějí obojí formu zavinění - jak ve formě úmyslu, tak z nedbalosti. Údaj o formě zavinění se ve výpise z rejstříku trestů neuvádí, lze jej zjistit pouze z trestního rozsudku. Příkladem může být skutková podstata trestného činu zanedbání povinné výživy podle ustanovení §213 odst. 1 trestního zákona. V praxi byli také zájemci o volbu odmítáni velmi často ústně, aniž by bylo vydáno jakékoliv rozhodnutí z něhož by byly patrny důvody odmítnutí volby. Poradna také zaznamenala případy osob odsouzených v osmdesátých letech minulého století za trestné činy, jejichž skutkové podstaty byly mezitím zrušeny (např. trestný čin příživnictví podle §203 s účinností do 30.6.1990, který byl zrušen a později nahrazen skutkovou podstatou týrání zvířat), od jejichž odsouzení navíc uplynulo v době volby již více než pět let. Tyto osoby udávaly, že byly ústně odmítnuty s tím, že jako osoby se záznamem v rejstříku trestů nemají na provedení volby státního občanství ČR nárok[11]. Příslušníci romské komunity často mají ve výpisu z rejstříku trestů uvedena i taková odsouzení, která by již bylo možno zahladit, ale bohužel o zahlazení nežádají. Odrazuje je složitá procedura, mnohdy ani nevědí, jak takovou žádost sepsat a komu ji adresovat. Řada osob se také spokojila s tím, že jim o jednání na úřadech vyprávěli příbuzní s tím, že byli odmítnuti protože pověstnou „podmínku tzv. pětileté bezúhonnosti“ nesplňují. Samy už se uplatnit zájem o volbu ani nepokoušely.

2.3.5 Problém byl až do schválení novely zákona o občanství v roce 1996 (139/1996 Sb.) prakticky neřešitelný. Komplikovala jej i skutečnost, že rodiče, kteří nebyli trestně bezúhonní, nevyřídili v některých případech české občanství ani pro své děti. Je pravda, že by si tím nijak zvlášť nepomohli – svůj vlastní přístup na trh práce, k dávkám v nezaměstnanosti a přístup rodiny k sociálním dávkám by tím stejně neovlivnili.

2.3.6 Po schválení novely zákona zaznamenala PPO skutečný zájem na řešení problému ze strany vězeňské služby. Vězeňská služba dlouhodobě sledovala otázku státního občanství osob ve výkonu trestu a vazby a nově příchozím osobám s „nezjištěným“ (a tedy zpravidla slovenským) občanstvím pomáhala při vyřizování dokladů nutných k opatření pasu SR a vyřízení povolení k pobytu. Slabinou celé procedury byl fakt, že časově náročnou proceduru bylo obtížně možné „stihnout“ do propuštění odsouzeného z výkonu trestu, a to zejména v případech odsouzených s kratšími tresty. Osoby, u kterých Vězeňská služba zjistila slovenské občanství a s tím je také propustila, se po krátké době do jejích evidencí opět vracely jako osoby s „nezjištěným“ občanstvím. Pro jejich rodiny doma měl nástup takového člena do výkonu trestu jednoznačně pozitivní dopady – pokud byl v domácnosti jedinou takovou osobou, přiznali jim znovu dávky – až do doby propuštění. O tom, že se v roce 1996 jednalo už o problém dlouhodobě zanedbaný, svědčí také poměr zastoupení osob ve výkonu trestu a ve vazbě na celkové klientele PPO:

	Počet evidovaných případů	Údaj v %
Osoby ve výkonu trestu a ve vazbě	3 667	63,25
Nezletilí v ústavních zařízeních	879	15,16
Jednotlivci v obvyklém bydlišti	1 251	21,58

4. Podmínka trvalého pobytu

2.4.1 Podmínka trvalého pobytu (ve smyslu hlášení k trvalému pobytu podle zákona č. 135/1982 o hlášení a evidenci pobytu občanů, nebo zákona č. 123/1992, o pobytu cizinců) byla další významnou překážkou vyřízení českého státního občanství, jejíž dopad na příslušníky romských komunit byl zvláště závažný.

2.4.2 V původním znění zákona o občanství byl přístup k volbě českého občanství podmíněn dokonce dvouletým trvalým pobytem na území České republiky. Pro nabytí českého občanství udělením pak bylo třeba prokázat, že osoba je vedena v úředních evidencích hlášení k trvalému pobytu občanů (zákon č. 135/1982 Sb.) nebo že má povolen trvalý pobyt cizince (zákon 123/1992 Sb.). Jediným přípustným důkazem splnění této podmínky byl tedy listinný důkaz, potvrzení příslušné evidence. Teprve novelou zákona o občanství v roce 1999 (194/1999 Sb.) byl připuštěn důkaz trvalého žití libovolnými důkazními prostředky, tedy např. jinými listinami, výpověďmi svědků aj.

2.4.3 V mnoha případech bylo ovšem problematické také získání listinného důkazu o objektivně existujícím hlášení trvalého pobytu. Nejmladší osoby se slovenským občanstvím, kterým již nemohl být po dosažení patnácti let věku vydán občanský průkaz, byly nadále vedeny v evidencích na přihlašovacích kartách svých rodičů, tedy tzv. vázaně. Evidence se potom zdráhaly vydávat potvrzení o takovém pobytu osoby, která již překročila patnáctý rok věku a „vázaně“ již tedy vedena být neměla. Podobně pokud část členů rodiny již české občanství nabyla a část nikoliv, došlo při přestěhování rodiny do nového bydliště k vystavení nové evidenční karty ve které již nebyli uvedeni členové rodiny, kteří českými občany nebyli. V těchto případech pak vznikaly pochybnosti o tom, zda je podmínka trvalého pobytu splněna a žádosti o občanství byly zamítány.

M.K. si vyřídila české občanství volbou v roce 1994, ale do prohlášení nezahrnula své dvě dcery, A.K. a M.K., protože si nebyla vědoma toho, že děti tak zůstanou slovenskými občany. V roce 1997 podala pro děti žádost o udělení českého státního občanství. Žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že děti měly trvalý pobyt jen do roku 1996, kdy jim byl ukončen. Posléze se zjistilo, že k „ukončení“ trvalého pobytu došlo v důsledku přestěhování rodiny ze S. do K. V novém bydlišti přihlásili k pobytu již jen členy rodiny, kteří měli české občanství a pobyt v původním bydlišti byl následně zrušen. Děti byly uvedeny na původní kartě „vázaně“ s matkou, do nového bydliště být přihlášeny nemohly, protože se jednalo o cizinky. Zamítavé rozhodnutí bylo nakonec zrušeno a dětem bylo české občanství uděleno.

2.4.4 Po novelizaci zákona o státním občanství České republiky (194/1999 Sb.) zůstává předmětem řešení ze strany PPO situace těch bývalých československých občanů, kteří sice na území České republiky již od rozpadu federace žili, nebyli zde ovšem nikdy trvale hlášeni. Ti mohou podle nové úpravy rovněž učinit prohlášení a nabýt tak státní občanství České republiky. Dodnes je obvyklé, že jsou tyto osoby na úřadech odmítány ústně, úředník jim sdělí, že „nemají nárok“. Předložené důkazy nejsou řádně posouzeny, není vydáno jakékoliv rozhodnutí. Je-li nakonec podání úřadu řádně doručeno (obvykle je v těchto případech možno je doručit pouze poštou nebo přes podatelnu úřadu), jsou prohlášení zamítána s odůvodněním, že pobyt v České republice dostatečně nedokázali nebo že se – byť na velmi omezenou dobu – z území České republiky vzdalovali.

D.M. žije na území České republiky již více než 15 let. Po svém příchodu do Čech žila s rodiči u příbuzných. Údajně byli policií opakovaně odmítnuti, když se chtěli v bytě příbuzných přihlásit, protože prý v domě je již přihlášeno tolik lidí, kolik je možno a z hygienických důvodů nelze přihlašovat další osoby. Po rozpadu federace se bezúspěšně pokoušela vyřídit si občanství nebo povolení k pobytu – v obou případech bylo třeba, aby doložila doklad o hlášení k trvalému pobytu alespoň k 31.12.1992. Zároveň neměla ani dostatek finančních prostředků, aby se mohla úspěšně ucházet o vydání povolení k pobytu mimo zvýhodněný režim. Na státní sociální dávky neměla nárok, na úřadě práce být vedena nemohla ani neměla nárok na hmotné zabezpečení v zaměstnání. V roce 1999 učinila prohlášení o státním občanství České republiky. To bylo následně odmítnuto s odůvodněním, že D.M. se v roce 1996 zdržovala dva měsíce na Slovensku, kam odjela porodit dítě. Rozhodla se tak proto, že v České republice by její porod nemohl být hrazen z veřejného zdravotního pojištění, na kterém nebyla účastna. Rozhodnutí o zamítnutí bylo na základě odvolání zrušeno a M.D. bylo nakonec vydáno osvědčení o státním občanství ČR.

2.4.5 S podporou PPO byly proti mnoha rozhodnutím správních úřadů o odmítnutí prohlášení podány také správní žaloby k soudu. V několika věcech již byly vyneseny rozsudky, pro klienty PPO zatím vždy příznivé. Soudy konstatovaly, že pokud se posuzuje trvalé žití aniž je přihlašovatel v ČR trvale hlášen, je zapotřebí této skutečnosti přizpůsobit dokazování včetně použití důkazních prostředků, takže tato skutečnost bude prokazována nejen listinnými důkazy, ale i výslechem svědků a jinými důkazními prostředky. Soudy odmítly praxi správních orgánů, které hledaly obsah pojmu trvalého žití v pojmu trvalého pobytu, protože oba instituty vyjadřují jiný požadavek. Soudy vytkly žalovaným správním úřadům, že nerespektovaly rozdíl mezi těmito dvěma instituty. Odmítnutí prohlášení o nabytí státního občanství se nemůže opírat pouze o nenaplnění podmínky trvalého pobytu. Odůvodnění je třeba autonomně hledat ve splnění podmínky trvalého žití. Soudy shledaly také zcela nepřijatelným názor, že podmínky zákona neumožňují žádné přerušení trvajícího pobytu občana, byť na jeden den - to by totiž ve svém důsledku znamenalo porušení jednoho ze základních lidských práv, a to práva svobodného pohybu, které je zajištěno Listinou základních práv a svobod.

2.4.6 Přes tyto pozitivní zkušenosti je zřejmé, že postavení osob které v ČR nejpozději od 31.12.1992 trvale žijí, ale nejsou zde trvale hlášeny, zůstává problémem. I v případě, že správní orgány budou skutečně provádět důkazy navržené přihlašovatelem, mohou se dostat snadno do důkazní nouze. Ta může být způsobena zejména neochotou možných svědků vypovídat o skutečnostech, které je usvědčují z protiprávního jednání – např. jde-li o zaměstnavatele, kteří zneužívali postavení těchto osob a zaměstnávali je v rozporu s pracovněprávními předpisy.

Ke své práci a pobytu na území ČR v tomto sporném období jsem navrhla výslech několika svědků. Teprve v průběhu řízení jsem zjistila, že společnost pro níž jsem pracovala, mě řádně nezaregistrovala u příslušných orgánů jako svého zaměstnance. Svědci potvrdili, že jsem v uvedeném období pro společnost pracovala, a že jsem v tomto období musela v ČR i žít, pokud jsem nepřetržitě pracovala pro společnost. Další svědek si sice na mě nevzpomněl, vybavil si ovšem, že pro společnost pracoval můj otec, takže jeho výpověď také podporuje moje tvrzení, protože z ostatních výpovědí vyplývá, že jsem žila i pracovala spolu se svým otcem. Ve svém písemném prohlášení pak majitel společnosti mé zaměstnání popřel. Nájemníci z domu ve vlastnictví společnosti si vesměs vybavili, že jsem pro společnost pracovala a v domě bydlela, nebyli však s ohledem na časový odstup schopni vymezit časové období mého pobytu v domě ani jeho délku.

(Výpověď prohlašovatelky, jejíž volbu správní úřady odmítly)

2.4.7 Stejně neuspokojivá je situace prohlašovatelů, kteří jsou nuceni proti odmítavým rozhodnutím správních orgánů podávat žaloby k soudu, takže se řízení vleče léta. Přitom soudy pak ruší správní rozhodnutí pro závažné vady dokazování, které mohly být bez problémů odstraněny již ve správním řízení.

5. Doprovodná administrativní agenda

2.5.1 Administrativa spojená s vyřízením českého občanství, ať již podle původní úpravy volby nebo udělením, byla velmi komplikovaná. Přispěla k tomu také řada podmínek, jimiž byla volba podmíněna a tedy i rozsah dokladů, které bylo pro její provedení nutno doložit. Je ostatně obecně známo, že lidé museli v mnoha případech věnovat značné úsilí tomu, aby „stihli“ do konce lhůty pro volbu všechny náležitosti vyřídit, včetně objíždění úřadů na Slovensku. Administrativu spojenou s vyřizováním udělení českého občanství pak dále zkomplikovaly různé správní poplatky. Poplatky byly poměrně vysoké a pro romské rodiny, které se postupem času ocitly bez jakýchkoliv příjmů, téměř neuhraditelné[12], takže se řízení kvůli nezaplaceným poplatkům vlekla a žádosti byly českými úřady zamítány. Notorický charakter pak mají opakovaná doplňování nových výpisů z rejstříku trestů SR a ČR k žádostem. V kterémkoliv stadiu řízení nesměl být rejstřík starší šesti měsíců, a to ani poté, kdy již bylo možno nedostatek podmínky tzv. pětileté bezúhonnosti prominout.

M.Ž. se narodila na Slovensku, jako malé dítě přišla s rodiči do Čech. V roce 1994 požádala o udělení státního občanství ČR. Do žádosti zahrnula také své dvě dcery, L.Ž. a C.Ž. V roce 1995 zaplatila poplatek za propuštění ze státního svazku SR[13]. Jakmile byl doklad o propuštění ze státního svazku SR doručen Ministerstvu vnitra v Praze, vyžádal si tento úřad nový výpis z rejstříku trestů a zjistil, že M.Ž. byla v mezidobí podmíněně odsouzena pro krádež. Její žádost byla poté zamítnuta a státní občanství ČR bylo uděleno jen jejím dvěma dcerám. Počátkem roku 1996 požádala o udělení státního občanství ČR pro svého syna D.Ž., který se jí mezitím narodil, a sama žádala znovu o občanství pro sebe po novelizaci zákona koncem roku 1996. Řízení se protáhlo na další rok, a mezitím se M.Ž. narodilo čtvrté dítě, které nabylo opět státního občanství SR, protože nebylo zahrnuto v matčině žádosti (podané před jeho narozením), ale narodilo se dříve, než matka složila státoobčanský slib. Dítě se narodilo s těžkou srdeční vadou, která vyžaduje rychlou operaci, ale VZP se zdráhala vydat dítěti průkaz pojištěnce. Matka nabyla státního občanství ČR koncem roku 1997, v rodině je ale další nelegální cizinec, její nejmladší dítě, pro něž musí žádat o občanství znovu.

2.5.2 Podle zkušeností PPO bylo možno vyřídit žádost o občanství při maximálním urychlení za předpokladu usilovného zprostředkování mezi různými úřady a jejich nadstandardní spolupráce za půl roku. Průměrná doba vyřizování žádosti však činila přibližně rok.

2.5.3 Po poslední novelizaci (194/1999 Sb.) tyto problémy vymizely. Volba státního občanství prohlášením je dnes podmíněna již pouze trvalým pobytem nebo trvalým žitím od data rozpadu federace, a není také třeba žádat o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky. V případech, kdy není o nároku přihlašovatele sporu, je možno ukončit řízení tentýž den kdy bylo zahájeno. Kvůli problémům s prokazováním totožnosti prohlašovatelů na ohlašovnách trvalého pobytu si také správní úřady které o prohlášeních rozhodují samy u ohlašovny trvalý pobyt zjišťují. Není tedy již dnes třeba, aby se prohlašovatel bez dokladu totožnosti složitě domáhal na evidenci vydání potvrzení (kdy by s největší pravděpodobností stejně úspěšný nebyl).

6. Vliv místních podmínek

2.6.1 V souvislosti s rozpadem federace neproběhla prakticky žádná informační kampaň která by byla zaměřena na příslušníky romských komunit, a ani nebyly nijak posíleny kapacity okresních úřadů v místech, kde žije vysoké procento jejich příslušníků. Vliv místních podmínek byl poměrně značný. V místech s menším zastoupením romské menšiny mohli většinou pracovníci okresních úřadů pověření vyřizováním státoobčanské agendy věnovat větší pozornost jednotlivcům, kteří se ve správním řízení vůbec neorientovali. V místech s vyšší koncentrací příslušníků romských komunit to ale nebylo vždy možné. Existující rozdíly spočívaly také v dostupnosti úřadů pro osoby žijící ve správních centrech a těch, kteří žili v menších sídlech. Náklady na cestovné v podstatě prodlužovaly řízení, protože ekonomicky zbídačené rodiny cesty za vyřizováním záležitostí na úřadech někdy po poměrně dlouhá časová období odkládaly. Další rozdíly byly patrné při srovnání mezi příslušníky romských komunit rozptýleně mezi majoritním obyvatelstvem, které si většinou udržovaly také vyšší sociální a ekonomickou úroveň, a sociálně vyloučenými komunitami, jejichž bydliště měla navíc problematickou úroveň infrastruktury včetně možností dopravy.

2.6.2 Podle zkušeností PPO při zahájení činnosti v roce 1997 byla četnost osob bez vyřízeného českého občanství v rámci normálního městského osídlení poměrně velká, ale v romských ghettech byla obrovská. Počty „slovenských“ občanů se zpravidla pohybovaly okolo 90% a více obyvatel takového ghetta.

PPO zaznamenala v K. případ, kde v komunitě žijící ve dvou objektech a čítající přibližně 60 - 80 osob připadala 1 osoba s (již vyřízeným) českým občanstvím. Původně tedy bylo slovenskými občany 100% obyvatel, ačkoliv nikdo z nich nepřišel do Čech po rozpadu federace a všechny děti do 18 let se narodily v ČR. Nejmladší dítě v evidenci PPO z této komunity se narodilo v roce 1997. Jeho otec i matka se narodili rovněž v Čechách a do narození dítěte neměli vyřízeno české občanství.

2.6.3 Při práci ve vyloučených ghettech využívala PPO spolupráce 2 terénních sociálních pracovníků. To byli sami příslušníci místních romských komunit, takže nebylo možno je používat ve více místech. Terénní sociální programy v letech 1997-1999 existovaly spíše v podobě pilotních projektů a jejich rozsáhlejší využití nepřicházelo v úvahu. Dnes je zřejmé, že pokud by byly tehdy výrazněji využity, mohly sociální dopady na romské komunity v souvislosti se státním občanstvím výrazně zmírnit.

7. Migrace do SR

PPO se s migrací příslušníků české romské komunity setkávala v několika variantách.

2.7.1 Návrat do SR po rozpadu federace

Tento případ je podle zkušeností PPO spíše ojedinělý mezi osobami které byly v Čechách hlášeny k trvalému pobytu. Častější byl u osob, které sice v Čechách žily, trvalý pobyt tu ale neměly a byly nadále hlášeny na Slovensku. Ty měly větší tendence k návratu zejména proto, že jejich situace byla až do roku 1999 neřešitelná. Nemohli většinou získat ani povolení k trvalému pobytu, ani státní občanství ČR. K návratu se v ojedinělých případech rozhodly i děti původně umístěné v ústavních zařízeních, a to v případech, kdy se skutečně jednalo o návrat. Šlo o děti, které pobývaly spolu se svými rodiči po nějakou dobu v Čechách, byly pak umístěny do ústavních zařízení a jejichž rodiče se pak vrátili na Slovensko.

Podobně bylo možno sledovat tendenci k trvalému návratu na Slovensko u rodin, které se ze Slovenska nedlouho před rozpadem federace přistěhovaly a obávaly se, že vytvořením nové hranice ztratí kontakty s příbuznými, u nichž předtím běžně pobývali vždy po několik měsíců. Příslušníci romských rodin s touto motivací udávali, že se jim stýská po příslušnících širší rodiny žijících na Slovensku.

Mnozí další příslušníci českých romských komunit odcházeli na Slovensko na základě návodu příslušníků majority. Klienti PPO udávali, že rady typu „vraťte se na Slovensko, tam se o vás postarají“ slýchali často z úst sociálních pracovníků v době, kdy na ně začaly doléhat ekonomické důsledky ztráty státoobčanského statutu. Ačkoliv tyto výzvy žádný masový exodus Romů na Slovensko nezpůsobily, v jednotlivých případech skutečně na Slovensko rodiny odcházely. V řadě případů se po nějaké době vracely zase zpět do Čech, kde hledaly pomoc u příslušníků širší rodiny. Úmysl trvalého odchodu však byl zřejmý, protože pobyt na Slovensku většinou trval více než jeden rok. V těchto případech je možno legalizaci pobytu v ČR řešit pouze v rámci povolení k pobytu nebo některého typu přechodného pobytu (viz níže).

2.7.2 Účelové pobyty v SR

PPO nemá žádné poznatky o tom, že by romské rodiny trvale žijící v Čechách odjížděly na Slovensko vybírat sociální dávky. Určitou výjimkou v tomto ohledu jsou některé olašské rodiny, které pobyt v Čechách a na Slovensku často střídají a vlastně nelze určit, kde z obou států se vlastně trvale zdržují. V ostatních případech však podle zjištění PPO příslušné úřady na Slovensku vždy potvrzovaly, že tyto osoby sice mají v daném místě hlášen trvalý pobyt, ale nezdržují se zde a místo jejich skutečného pobytu jim není známo. (Tato zjištění se provádějí v souvislosti s prokazováním trvalého žití v Čechách, kdy slouží jako jeden z nepřímých důkazů potvrzujících tvrzení prohlašovatele, že žije trvale v Čechách ne na Slovensku. )

Účelové pobyty na Slovensku volí ojediněle romské rodiny v souvislosti s porodem. Pokud totiž nemají vyřízeno české občanství ani povolení k pobytu a nejde zároveň o zaměstnance, porod v Čechách by museli hradit (viz dále). Dnes již není tento postup nijak častý a spíše by jej mohly využívat Romky které přišly do Čech až po rozpadu federace.

8. Sociální vyloučení

2.8.1 Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) uložilo 20.6.1994 referátům sociálních věcí okresních úřadů, aby byly odejmuty dávky státní sociální péče těm občanům SR, kteří nemají průkaz povolení k trvalému pobytu vydaný SCPP. 23.6.1994 MPSV tento pokyn zase odvolalo s tím, že referáty sociálních věcí okresních úřadů nemají dávky sociální péče občanům SR zastavovat. Podle dalšího pokynu ze 7.7. 1994 měly referáty sociálních věcí napřed provést postupnou kontrolu podmínky trvalého pobytu. Dávky bylo možno nadále vyplácet jen těm, kdo předložili buď povolení k trvalému pobytu, nebo potvrzení, že žádost o povolení k trvalému pobytu podali. U nových žádostí o dávku je třeba, aby občané SR předložili průkaz povolení k trvalému pobytu vydaný orgány SCPP. V té době ovšem osoby, které nemohly prokázat splnění podmínky tzv. pětileté bezúhonnosti, nemohly získat české občanství a SCPP jim ani nemohla vydat povolení k trvalému pobytu (viz výše).

2.8.2 Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) informovala své okresní správy, že dávky nemocenského pojištění a některé státní dávky (podpora při narození dítěte, pohřebné, přídavky na děti, rodičovský příspěvek, státní vyrovnávací příspěvek) vyplácené k 30.6. 1994, se dále vyplácejí, pokud se podmínky nároku nezmění, a údaj o trvalém pobytu se k tomuto dni neověřuje. Pouze v případě sporu o dávku, při novém uplatnění nároku na dávku nebo při zjištění, že občan nesplňuje podmínku trvalého pobytu na území ČR, se po 30.6.1994 údaje o trvalém pobytu ověřují. Pokud ale bude namátkově zjištěno, že se jedná o občana SR, je třeba požadovat předložení dokladu o tom, že požádal o povolení k trvalému pobytu orgány SCPP.

2.8.3 Nová úprava státních sociálních dávek zákonem č. 117/1995 Sb. podmínila nárok na dávky hlášením k trvalému pobytu oprávněné osoby a osob společně posuzovaných. To umožnilo vznik situace, kdy rodinám, které nedosahují ani příjmů ve výši životního minima, nevzniká nárok na výplatu dávek ani v případě, kdy oprávněné osoby samy podmínku hlášení k trvalému pobytu splňují a nesplňuje ji některý další člen rodiny.

2.8.4 Tato situace vedla k zániku nároku na dávky ve velkém počtu zejména romských rodin. Naopak v rodinách, kde po určitou dobu všichni členové podmínky nároku splňovali, mohl tento nárok zase zaniknout, např. v důsledku návratu člena rodiny z výkonu trestu odnětí svobody nebo narozením dítěte, jehož rodiče byli držiteli povolení k trvalému pobytu cizince (na děti narozené po 31.12.1992 se totiž ani nemohl vztahovat zvýhodněný režim udělování povolení k trvalému pobytu, jehož podmínkou bylo právě hlášení k trvalému pobytu k tomuto datu).

2.8.5 Ve velkém množství případů pak docházelo k tzv. vyplácení dávky neprávem, pokud společně posuzovaná nebo oprávněná osoba nebyla občanem ČR, ale byla hlášena k trvalému pobytu podle zákona č. 135/1982 Sb. jako občan. Okresní úřady měly totiž výrazně ztížené možnosti vyhodnotit údaj o trvalém pobytu, protože jim zákon sice umožnil zjišťovat fakt hlášení k trvalému pobytu, ale již nikoliv skutečnost, zda oprávněná nebo společně posuzovaná osoba je občanem České republiky. V mnoha případech pak okresní úřady požadovaly vrácení vyplácených dávek s odůvodněním, že žadatel nesplnil ohlašovací povinnost. (Ta se však týká změn ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku, jeho výši a výplatu. Na straně žadatele, který byl hlášen k trvalému pobytu stále na téže adrese, přitom žádná změna nenastala.) Zastavení dávek včetně přídavků na děti, nebo dokonce povinnost vrátit tzv. neprávem vyplacené dávky znamenaly pro romské rodiny vznik těžkých ekonomických problémů, z nichž se mnoho z nich již nikdy nevymanilo.

M. K., zaměstnanec v pracovním poměru u malé místní továrny v K., zde bydlí i s rodinou v obecním bytě na sídlišti. Jeho manželka je v domácnosti a pečuje o čtyři děti, z nich jedno těžce mentálně a tělesně postižené. Žena by ostatně ani zaměstnání v místě nesehnala, v celém kraji je vysoká nezaměstnanost. M.K. nemohl prokázat splnění podmínky tzv. pětileté bezúhonnosti a proto si nevyřídil české občanství; volbou se však českými občany staly jeho děti i manželka. Z jeho subjektivního pohledu to na jeho životě nic neměnilo – měl práci i občanský průkaz, sice federální, ale to nebylo v roce 1997 nic neobvyklého. V srpnu 1997 okresní úřad zastavil rodině vyplácení přídavků i rodičovského příspěvku na všechny děti. Kromě toho uložil matce, která nároky na dávky uplatňovala, vrácení tzv. neoprávněně vyplacených dávek. Mzda M.K. v továrně činila okolo čtyř tisíc korun měsíčně. Nájemné za byt včetně služeb činilo okolo dvou a půl tisíce korun měsíčně. Pokud by vše zaplatili, zbyly by jim na živobytí jen necelé dva tisíce korun na celý měsíc. Žena PPO sdělila, že minulý měsíc poprvé ve svém životě nezaplatila celý nájem a zřejmě ani nyní nebudou schopni dluh vyrovnat. M.K. se rozhodl vyřídit si pas SR a povolení k trvalému pobytu cizince. Podle jeho vyjádření bude mít pas za šest týdnů, zatímco vyřízení občanství by trvalo v nejlepším případě rok. Rodina nemůže být tak dlouho bez dostatečných příjmů.

2.8.6 PPO není známo, jak uvedený případ skončil. Zůstává však skutečností, že v průběhu své činnosti byli její pracovníci svědky mnoha vystěhování svých klientů pro dluhy na nájemném do tzv. ubytoven, což byly často jen neudržované domy na periferii měst. Tam kde PPO spolupracovala s terénními pracovníky bylo možno lépe pokrýt konkrétní komunitu, alespoň nahlédnout do jejího mikrosvěta a při té příležitosti zjistit, že všichni kdo nemají občanství, mají dluhy na nájmu. Z tohoto jednotlivého pozorování nelze udělat jednoznačné závěry; žádný dlouhodobý výzkum, který by mapoval vývoj situace v romských komunitách v oblasti bydlení v devadesátých letech není k dispozici. Je však možno s jistotou konstatovat, že neutěšený vývoj bytové situace romských komunit, sestupná spirála vedoucí z nájemního bydlení do různých „ubytoven“ a posléze na ulici se časově překrývá s obdobím ztráty státoobčanského statusu v letech 1993-1999.

III. Závěr

Vývoj situace příslušníků romských komunit v popsaném období lze rozdělit prakticky do těchto období:

1. leden 1993 - červen1994

Nedochází k závažným změnám v ekonomickém a sociálním postavení příslušníků romské komunity. Desetitisíce lidí si vyřizují české občanství a jakékoliv rozlišování mezi občany SR a ČR ze strany úřadů by vyvolalo obrovský chaos. Zároveň však chybí seriózní informační kampaň zaměřená na příslušníky romských komunit a jakékoliv podpůrné programy. Mnoho lidí, kteří by byli mohli získat české občanství volbou, tak této možnosti vůbec nevyužije, dalším brání nesplnění podmínky tzv. pětileté bezúhonnosti.

2. červen1994 - květen1996

Postupně dochází ke zhoršování ekonomického a sociálního postavení příslušníků romských komunit – občanů SR v ČR. Doprovází je ztráta sociálních jistot, zaměstnání, dokladů totožnosti. Možnosti získat české občanství jsou přitom výrazně omezené, podmiňuje je požadavek tzv. pětileté bezúhonnosti, dostupnost je dále omezena vysokými poplatky a obtížným správním řízením. Začarovaný kruh doplňuje zastavení sociálních dávek, postupná ztráta pracovních příležitostí a nedostupnost nástrojů záchranné sociální sítě (životní minimum, dávky v nezaměstnanosti apod.)

3. Období od 24.5.1996 do 2.9.1999

Novelou zákona o občanství byla zmírněna podmínka tzv. pětileté bezúhonnosti. Málokdo je ovšem schopen bez pomoci zvenčí ji využít. Rodiny žijí často pod hranicí bídy, stěží zajišťují jídlo pro děti, přestávají platit za základní potřeby (nájem, služby). Představa, že by mohly zaplatit tisícové částky za různé poplatky, je zcela absurdní. Vznikají různé iniciativy které se snaží poskytovat asistenci, která ale končí jen tím nejnutnějším – udělením českého občanství.

4. Období od 2.9.1999 dodnes

Novelou zákona o občanství byla upravena nová koncepce volby, která úplně odbourala zásadní překážky přístupu k českému občanství – podmínku tzv. pětileté bezúhonnosti, správní poplatky a požadavek prokazovat trvalý pobyt – postačí prokázat trvalé žití v ČR od rozpadu federace. Předchozí období však již způsobila negativní nevratné změny, zejména prudké zhoršení ekonomické a sociální situace příslušníků romských komunit, a vývoj směřující k životu na hranici nebo pod hranicí chudoby je obtížně zvrátitelný.

II. Migrace příslušníků slovenské romské komunity na území ČR

V romské komunitě v O. žilo na konci devadesátých let zhruba 80 lidí, čili 5 rodin ve dvou objektech. Písemné „dohody o užívání bytu“ nebo dohody o dočasném užívání bytu byly se čtyřmi rodinami uzavřeny na počátku devadesátých let (v mezidobí 1988-1990). Dům v té době vlastnil státní podnik K. PPO se poprvé zabývala situací této komunity v roce 1998 v souvislosti s otázkou státního občanství zde žijících rodin. Při osobní návštěvě bylo zjištěno, že pouze malá část obyvatel (podle evidence PPO 8 osob) měla v ČR trvalý pobyt minimálně od rozpadu federace. Ostatní jsou příbuzní, kteří přišli ze SR buď až po rozpadu federace, nebo sice před ním, ale k trvalému pobytu byli nadále hlášeni na Slovensku. V době první návštěvy pouze jeden člen komunity měl zaměstnání. Dům byl v havarijním stavu a byly zde také závažné hygienické závady (závady ve funkčnosti vodovodu, elektrických rozvodů, nefunkční odpady). Rodiny měly také již v té době poměrně velké dluhy na nájmu.

PPO znovu prováděla šetření v O. v roce 2000, tentokrát za účelem prošetření hygienických podmínek a technického stavu objektu a vyjasnění situace ohledně nájemních smluv. Šetření se uskutečnila poté, kdy v O. skončila karanténa která tam byla vyhlášena z důvodu výskytu žloutenky. Situace ohledně nájemních smluv byla problematická. Jednak v mezidobí došlo k odstěhování příslušníků jedné z rodin, které měly smlouvy z let 1988-1990, podle sdělení ostatních příslušníků komunity odešly tyto osoby na Slovensko. Dále se přistěhovali jiní členové druhé rodiny ze Slovenska, kteří obsadili byt, ke kterému žádnou nájemní smlouvu neměli. U čtyř nájemních smluv, které v té době jednotlivé rodiny žijící v O. měly, byly podány většinou výpovědi z nájmu bytu bez přivolení soudu (v letech 1997-2000). Odůvodněny byly většinou havarijním stavem objektu a neplněním povinností z nájemní smlouvy, s odkazem na nedodržování hygienických předpisů a dluhy na nájemném. V jednom případě soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu s povinností zajistit přiměřené náhradní ubytování; rozsudek pocházel z roku 1993. Šlo o nájemce, který zřejmě přišel do Čech před rozpadem federace, ale k trvalému pobytu zde přihlášen nebyl. Podle sdělení ostatních příslušníků komunity odešel v blíže neurčeném období zpět na Slovensko.

Objekt v té době měl nového vlastníka, který nehodlal podstupovat soudní jednání o vyklizení nebo přivolení k výpovědi z nájmu a nabídl rodinám odstupné ve výši 10-15 tis. Kč. Jediným zaměstnaným v komunitě byla nadále jedna osoba. Obyvatelé, včetně rodin které obývaly dům bez právního důvodu, uhradili náklady na opravu elektřiny (cca 12 ti. Kč na rodinu). Vodovod byl funkční, nadále v domě nefungovaly odpady a jeho stavební stav se nadále zhoršil, protože nebyly dlouhodobě prováděny žádné, ani udržovací práce. Děti mají obrovské množství zameškaných hodin ve škole, částečně kvůli karanténě, ale hlavně jde o neomluvené absence. Rodiče udávají, že při špatném počasí nemohou vypravit děti do školy, děti nemají potřebné vybavení, cesta je dlouhá a do O. nezajíždí žádný autobus. Rodiny jezdí za nákupy a různým vyřizováním většinou taxíkem. Dům měl být vystěhován do podzimu 2002. Pouze jeden z obyvatel měl podle vlastního sdělení výhled na koupi domu, který podle jeho vyjádření bude potřebovat opravu a je v jiné vesnici.

Zákonné podmínky pobytu podle zákona 123/1992 Sb. a nová úprava zákona č. 326/1999 Sb.

1.1. V uplynulém desetiletí upravovaly pobyt cizinců v ČR postupně dva zákony[14]. Zákon č. 123/1992 Sb. byl nepochybně pro usazování slovenských příslušníků romských komunit příznivější než v současnosti platná norma. Důvodem byl zejména neuzavřený (deklaratorní) výčet důvodů, z nichž lze udělit povolení k trvalému pobytu, tedy pobytovému režimu s výhodnějšími podmínkami, než v případě tehdejšího povolení k dlouhodobému pobytu. Rovněž podmínky prodlužování průkazu povolení k trvalému pobytu byly výhodnější; vypršení platnosti stávajícího povolení před podáním žádosti o prodloužení povolení k pobytu nemělo nutně za následek zánik platnosti povolení k pobytu (na rozdíl od režimu dlouhodobého pobytu). Zvláštní ustanovení §7a obsahovalo ustanovení o oprávnění dětí v náhradní ústavní nebo rodinné péči pobývat na území České republiky po dobu této péče. Další osud těchto dětí po ukončení oprávnění však již zákon neřešil; pouze stanovil, že zaniká pokud pominou tyto uvedené důvody. Zákon také neměl tak podrobnou úpravu náležitostí žádosti o povolení k trvalému pobytu, zejména prokazování prostředků k pobytu a zajištěného ubytování, jako je tomu v případě současné právní úpravy. Žádosti o povolení trvalého nebo dlouhodobého pobytu bylo rovněž možno podávat z území ČR i ze zahraničí, podle toho kde se žadatel v té době nacházel.

1.2 Zákon č. 326/1999 Sb. přinesl změny prakticky ve všech výše zmíněných oblastech úpravy. Přestože do dnešního dne byl opakovaně novelizován, jeho celková koncepce nedoznala zásadních změn. Oproti zrušenému zákonu 123/1992 Sb. doznalo změn zejména pojetí trvalého dlouhodobého pobytu. Povolení k pobytu lze udělit na základě taxativního výčtu důvodů, mezi nimiž převažují důvody sloučení rodiny s občany České republiky. Ostatní, v taxativním výčtu neuvedené důvody pobytu na území České republiky, které mají dlouhodobější charakter, včetně slučování rodin cizinců, lze uskutečňovat v režimu víz nad 90 dnů; tato víza se zpravidla udělují na období 1 roku a dále opakovaně prodlužují. Přechod z režimu víz nad 90 dnů do režimu povolení k pobytu je možný po 8, resp. 10 letech nepřetržitého pobytu na území ČR. Současná úprava také výrazně omezila případy, kdy je možno žádost o povolení k pobytu nebo pobytové vízum podat z území České republiky. V ostatních případech je možno žádost o první vízum nebo o první povolení k pobytu podat pouze na zastupitelském úřadě v zahraničí. Zákon upravuje podrobně skutečnosti, jimiž cizinec prokazuje prostředky k pobytu a zajištěné ubytování na území České republiky. Prodloužení víza i povolení k pobytu je podmíněno podáním žádosti v propadné lhůtě. Po jejím marném uplynutí již zákon v podstatě neupravuje možnost pobyt prodloužit; jedinou výjimkou jsou případy, kdy včasnému podání žádosti zabránily důvody nezávislé na vůli cizince.

1.3 U příslušníků slovenské romské komunity, kteří splňují základní podmínku udělení povolení k (trvalému) pobytu lze poukázat na několik faktorů, které ve velkém množství případů znemožňují nebo podstatně ztěžují přístup k tomuto nejvýhodnějšímu pobytovému režimu.

1.3.1 Prokázání prostředků k pobytu

Za prokázání prostředků k pobytu se považuje jakýkoliv doklad prokazující možnost vynaložit měsíčně finanční částku ve výši nejméně 2násobku částky životního minima na osobní potřeby k úhradě pobytových nákladů. V současné době činí částka životního minima na osobní potřeby 2 320,- Kč a prokazovaný dvojnásobek 4 640,- Kč.

Ačkoliv se nejedná o nijak vysokou částku, mezi příslušníky slovenské romské komunity v ČR výrazně dominují osoby, které nemají žádné nebo jen krátkodobé, nárazové příjmy. Obdobně tomu je však také s ženami - manželkami které obvykle pečují o společnou domácnost a zejména v případech vícedětných rodin je jejich nástup do jakéhokoliv zaměstnání prakticky nemožný. Manželé – občané České republiky jsou pak často příjemci sociálních dávek, které se odvíjejí od životního minima a nikoliv od jeho dvojnásobku. I tam, kde má jeden z manželů stálý příjem ze zaměstnání nebo podnikání a druhého manžela hmotně zajišťuje, je prokazování výše požadované částky problematické. Prvním důvodem je obvyklý nedostatek kvalifikace nebo nízká kvalifikace, které způsobují, že rodina patří do skupiny s nejnižšími příjmy. Druhým důvodem jsou vyšší počty dětí. Při prokazování rozhodného příjmu druhým z manželů je totiž třeba rovněž zvažovat, zda dostačuje k zajištění všech vyživovaných osob, nikoliv jen manžela-cizince. Také pokud se jedná o manžela-rodiče dětí, kteří jsou všichni slovenskými občany, není již často v silách druhého manžela, byť je ekonomicky činný, prostředky k pobytu prokázat. V případě kdy se jedná např. o manželku která má ve své péči dvě nezletilé děti, přičemž jsou všichni tři slovenskými občany, by bylo třeba prokázat jen na tyto osoby příjem vyšší než jedenáct tisíc korun, o životním minimu druhého manžela, které by bylo třeba přičíst (2 320,- Kč) nemluvě.

1.3.2 Prokázání zajištěného ubytování

Vzhledem k tristnímu stavu na trhu bydlení v České republice jsou možnosti získání cenově dostupného bydlení pro příslušníky slovenské romské komunity poměrně omezené. Příslušníci slovenské romské komunity v Čechách tedy spíše žijí ve společné domácnosti svých českých příbuzných, nebo jsou odkázáni na pronájem příbytků od nájemních bytů až po různé ubytovny.

Vzhledem k velmi omezeným finančním možnostem většiny z nich obvykle přijímají bydlení nejnižšího standardu kvality bydlení, často problematické z hlediska existence či kvality právního titulu k užívání příbytku. Jedná se např. o podnájem bytů kde již existuje vykonatelné rozhodnutí o povinnosti byt vyklidit, podnájem bytu bez vědomí pronajímatele, užívání místností bez právního důvodu, nájem místností které nejsou určeny k bydlení apod. Tomu nahrává také rasová diskriminace pronajímatelů, kteří nejsou ochotni pronajímat příbytky Romům.

1.3.2 Prokazování bezúhonnosti

Cizinec prokazuje svou bezúhonnost výpisem z rejstříku trestů a obdobným dokladem státu, jehož je občanem nebo kde má trvalé bydliště, a dále států, v nichž pobýval v posledních třech letech nepřetržitě po dobu delší než 6 měsíců.

Mezi příslušníky slovenské romské komunity je vyšší podíl osob, které nesplňují podmínku bezúhonnosti, nebo které by ji i mohly splnit, kdyby si zažádaly o výmaz záznamu v rejstříku trestů. Je velice častým případem, že se výmaz z rejstříku trestů začíná řešit teprve poté, kdy bylo uzavřeno manželství mezi slovenským a českým občanem a manželé teprve v souvislosti s vyřízením výpisu z rejstříku trestů zjišťují, že je zde veden záznam za často i poměrně dávné odsouzení pro trestný čin. Vyřizování výmazu odsouzení si pak vyžádá poměrně hodně času.

Výše zmíněné problémy podle poznatků PPO účinně brání přístupu k trvalému pobytu i v případech, kdy by jinak příslušníkům slovenské romské komunity vznikl na povolení k pobytu nepochybný nárok (tj. sloučení rodiny s manželem – občanem ČR aj.) Všichni romští klienti, kteří do Čech přišli až po roce 1992 a kteří se obrátili na PPO s problémy týkajícími se zajištění povolení k pobytu z důvodu sloučení rodiny, udávali některou ze tří výše uvedených překážek. Nejčastěji se vyskytuje neschopnost prokázat prostředky k pobytu.

2. Nabytí státního občanství České republiky a propuštění ze státního svazku Slovenské republiky

Slovenští občané, kteří přišli na území České republiky později než 31.12.1992, mohou získat české státní občanství již jen udělením.

Základní překážkou pro příslušníky slovenských romských komunit v přístupu k českému občanství je podmínka trvalého pobytu. Na ten většinou z ekonomických důvodů vůbec nedosáhnou. Nutnost prokázat bezúhonnost nemá takový význam – pokud totiž nemohou prokázat bezúhonnost, nemají přístup ani k trvalému pobytu a tím méně k českému státnímu občanství.

Jiným problémem jsou poplatky za propuštění ze státního svazku Slovenské republiky. Současná česká úprava v podstatě neumožňuje prominout žadateli předložení dokladu o propuštění ze státního svazku SR. Jedinou výjimkou je případ, kdy žadatel žije v ČR více než dvacet let. To ale zase nemá význam pro slovenské občany – ti by v takovém případě měli nárok na získání českého státního občanství prohlášením a žádný doklad o pozbytí původního státního občanství by nepředkládali.

Poplatky za propuštění ze státního svazku Slovenské republiky byly několikanásobně zvýšeny před třemi lety. V současné době činí pro osobu s ukončeným základním vzděláním 20 tis. SK, osobu se středoškolským vzděláním 25 tis. SK a pro osobu s ukončeným vysokoškolským vzděláním 35 tis. SK. Pro děti činí poplatek za propuštění 5 tis. SK pro dítě do patnácti let a 10 tis. SK pro dítě starší patnácti let.

V praxi mají obtíže s placením poplatků i lidé s průměrnými příjmy, a to zejména tehdy, kdy o propuštění žádá vícečlenná rodina. Podle zkušeností PPO teprve v poslední době se objevuje praxe, kdy pražský konzulát Slovenské republiky v některých případech zaplacení poplatků promíjí nebo je snižuje. O promíjení se rozhoduje jednotlivě, obecné výjimky nejsou zřejmě aplikovány. Žadatelé – příslušníci slovenské romské komunity nepatří většinou mezi rodiny se středními nebo vyššími příjmy, ale spíše mezi ekonomicky slabé obyvatele. Výše poplatků za propuštění ze státního svazku pro ně představuje další překážku plné integrace v Čechách.

V současné době projednává Senát Parlamentu ČR návrh na změnu zákona o nabývání a pozbývání státního občanství ČR. V návrhu se počítá s tím, že doklad o pozbytí státního občanství cizího státu bude možno prominout také tehdy, je-li propuštění ze státního svazku cizího státu spojeno s nepřiměřenými správními poplatky.

Nabídka pracovních míst

3.1 Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o vzájemném zaměstnávání občanů (227/1993 Sb.) zakládá pro občany Slovenské republiky na úseku zaměstnanosti odchylný režim lišící se od podmínek zaměstnávání cizinců obecně. K zaměstnávání občanů jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany (vzájemné zaměstnávání) se nevyžaduje udělení povolení k zaměstnání. To je nahrazeno registrací u příslušného územního orgánu práce (Úřady práce).

3.2 Tomu odpovídá i praxe povolování pobytu za účelem zaměstnání občanům Slovenské republiky, kde je institut víza nad 90 dnů za účelem zaměstnání nahrazen institutem přechodného pobytu. Na základě žádosti občana Slovenské republiky, která se dokládá cestovním dokladem a registrační kartou potvrzenou příslušným Úřadem práce, vydává SCPP potvrzení o přechodném pobytu.

3.3 Tato úprava má své výhody i nevýhody. Nespornou výhodou je, že při vzniku vzájemného zaměstnávání není třeba dokládat zajištěné ubytování a prostředky k pobytu. Další výhodou je administrativně jednoduchý postup při ukončení pracovního poměru s následným sjednáním nového, protože příslušný Úřad práce jen vyplní identifikaci nového zaměstnavatele v registrační kartě. To neplatí pro pracovní povolení, která jsou nepřenosná a vydávají se pouze pro konkrétní pracovní poměr u konkrétního zaměstnavatele.

3.4 Určitou nevýhodou je, že přechodný pobyt nelze zaměňovat s vízem nad 90 dnů. Zatímco zákon o pobytu cizinců stanoví, že cizinci pobývajícímu nepřetržitě v ČR na vízum nad 90 dnů vzniká nárok na přechod do režimu trvalého pobytu po 8, resp. 10 letech pobytu na vízum, pro přechodný pobyt zákon tento postup nestanoví. Příslušné orgány při svém výkladu zákona dnes považují za vyloučené, že by v této věci bylo možno použít jakoukoliv analogii. To znamená, že podle tohoto výkladu slovenským občanům nárok na přechod do trvalého pobytu nevznikne ani po pobytu stejné délky jako je vyžadována u víz. Rovněž existuje názor, že slovenskému občanu vůbec nelze udělit pobytové vízum nad 90 dnů, pokud účel jeho pobytu pokrývá smlouva o vzájemném zaměstnávání občanů, vzhledem k tomu že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva[15].

3.5 Pro zaměstnávání příslušníků slovenské romské komunity tedy neexistují výraznější překážky vstupu na trh práce v České republice v oblasti administrativních požadavků na vydání povolení k zaměstnání.

3.6 Výraznou překážkou je ovšem velmi pravděpodobný vysoký výskyt pracovníků s nedostatečnou nebo žádnou kvalifikací. Ačkoliv se nelze v této oblasti opřít o konkrétní zjištění či kvalifikované odhady, existuje vysoká pravděpodobnost nedostatku jakékoliv kvalifikace u většiny z nich, podobně jako je tomu u příslušníků české romské komunity. Možnosti uplatnění na trhu práce jsou proto spíše omezené, a v úvahu přichází zejména nabídka nekvalifikovaných prací, které mají často krátkodobý nebo sezónní charakter.

3.7 Z hlediska trhu práce se tedy jedná o osoby obtížně umístitelné na trhu práce, přičemž mechanismy odstraňování obtížné umístitelnosti se zde uplatnit nemohou. Smlouva o vzájemném zaměstnávání občanů nezakládá nárok na přístup k nabídce rekvalifikací, ke kterým mají přístup čeští občané nebo cizinci s trvalým pobytem. Právě tak není založen nárok na přístup k zřízeným společensky účelným pracovním místům nebo nabídce veřejně prospěšných prací. Nabídky pracovních příležitostí krátkodobého charakteru pak mohou zhoršovat pracovní návyky a tak stupňovat charakteristiku obtížné zaměstnatelnosti jednotlivců.

3.8 Dalším problematickým aspektem jsou nabídky práce „na černo“. V tomto ohledu jsou nekvalifikovaní pracovníci zvláště ohroženou skupinou. Podle zkušeností PPO jsou jako „černí“ zaměstnanci upřednostňováni cizinci původem ze zemí bývalého Sovětského svazu, především z Ukrajiny před Romy bez ohledu na to, odkud pocházejí. Romové jsou ovšem takto zaměstnáváni také, zejména v rámci sezónních prací, různých „brigád“ při sběru ovoce, práci v lese nebo na poli a podobně. Problematická je zejména hrozba pracovních úrazů, protože v rámci těchto „černých“ brigád nejsou často dostatečně dodržována pravidla bezpečnosti práce, nehledě už na další dopady v oblasti sociálního zabezpečení.

4. Samostatná výdělečná činnost

4.1 V praxi se výkon samostatné výdělečné činnosti slovenskými občany podřazuje výše zmíněné smlouvě o vzájemném zaměstnávání občanů (227/1993 Sb.). Cizinecká policie rovněž vydává potvrzení o přechodném pobytu na žádost Slovenského občana, který k ní doloží doklad o tom, že žadatel je osobou oprávněnou jednat jménem podnikatele, pokud žadatel hodlá na území ČR přechodně pobývat za účelem podnikání nebo účasti v právnické osobě.

4.2 V těchto případech se zřejmě jedná spíše o případy činnosti obdobné pracovním poměrům, zejména pokud takové poměry vznikají volbou nebo jmenováním. Problém spočívá v tom, že vzhledem k odkazu na §30 odst. 3 přicházejí v úvahu v podstatě jen takové osoby, které předloží doklad o povolení k pobytu v ČR. Jen ty je totiž možno zapsat do obchodního rejstříku jako osoby oprávněné jednat jménem podnikatele.

4.3 Zcela mimo oblast upravenou smlouvou o vzájemném zaměstnávání pak zůstávají živnostenská oprávnění v případě, že se do obchodního rejstříku zapíše jako osoba oprávněná jednat jménem podnikatele osoba odlišná od živnostníka – občana Slovenské republiky. V podstatě pro oblast živností platí totéž, co již bylo zmíněno výše o osobách které se zapisují do obchodního rejstříku – právní předpisy upravující vznik živnostenských a podnikatelských oprávnění se s předpisy o povolování pobytů kruhem navzájem podmiňují – podmínkou vzniku oprávnění je povolení k pobytu a podmínkou vydání povolení k pobytu je předložení dokladu o vzniku oprávnění.

5.Vzdělávání

5.1 Pokud se týče základního vzdělávání, vyznačuje se česká úprava liberálním přístupem. Listina základních práv a svobod stanoví, že na vzdělání má právo každý a školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon. Z hlediska plnění povinné školní docházky proto není rozhodné, v jakém režimu dítě pobývá na území České republiky ani že na území České republiky pobývá v rozporu s předpisy upravujícími pobyt cizinců. Ačkoliv se tedy podle zkušeností PPO vyskytují případy, kdy zřizovatelé škol odmítají přijímat děti ze slovenské romské komunity, jejichž rodiče svůj pobyt v ČR neupravili nebo zde pobývají na základě potvrzení o přechodném pobytu (to znamená na základě smlouvy o vzájemném zaměstnávání), ve skutečnosti není vůbec rozhodné, že pobyt dětí není v souladu s právními předpisy o pobytu cizinců ani že se na děti příslušné oprávnění nevztahuje, protože nejsou v ČR zaměstnány. Povinnosti umožnit plnění povinné školní docházky odpovídá povinnost zákonných zástupců dbát na řádnou docházku dětí do školy. Není-li tato povinnost plněna, přichází v úvahu také trestní odpovědnost zákonných zástupců dítěte.

5.2 Střední a vysokoškolské vzdělávání se řídí podmínkami Dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky v oblasti vzdělávání (203/1993 Sb.) V praxi se postupuje stejným způsobem jako v případě vzájemného zaměstnávání občanů ČR a SR – to znamená že na žádost občana Slovenské republiky doložené jeho cestovním dokladem a dokladem o studiu vydaném školou vydá Cizinecká policie potvrzení o přechodném pobytu.

5.3 Je-li řádné vzdělávání dětí ze slovenských romských komunit ohroženo, může tomu tak podle poznatků PPO být jak z důvodů zmíněných výše, tak pro hmotnou nouzi rodičů, kteří pak nechtějí děti posílat do školy a namítají, že je tam nemohou poslat bez zajištěného jídla, bez pomůcek nebo vhodného obutí. V takovém případě mohou okolnosti dospět až k odebírání dětí z rodin, jejich umísťování do ústavních zařízení a k trestnímu postihu rodičů.

6. Slučování rodin

6.1 Sloučení rodiny zakládá důvod udělení povolení k pobytu, jedná-li se o kvalifikované případy sloučení s občanem České republiky. Kromě toho zakládá rovněž důvod udělení víza nad 90 dnů, jedná-li se o slučování rodin mezi cizinci. V obou případech patří ke splnění podmínek k udělení povolení nebo víza rovněž prokázání prostředků k pobytu, zajištění ubytování a trestní zachovalosti.

6.2 Již více než před rokem zaznamenali pracovníci PPO také praxi, podle níž některá oddělení SCPP vydávají slovenským občanům rovněž potvrzení o přechodném pobytu za účelem sloučení rodiny. Zejména byla tato praxe užívána v případech příslušníků slovenské romské komunity, kteří měli řádný důvod sloučení rodiny, ale nesplňovali další s ním spojené podmínky pro udělení povolení k pobytu, zejména podmínku prokázání prostředků k pobytu, zajištění ubytování nebo prokázání trestní zachovalosti. Podle poznatků PPO je dnes tento postup velmi rozšířen a uplatňuje se téměř výlučně u slovenských příslušníků romské komunity. Jde totiž o jedinou skupinu slovenských občanů v ČR, kteří při naplnění kvalifikovaných důvodů sloučení rodiny s občanem ČR zpravidla na povolení k pobytu nedosáhnou z ekonomických příčin.

7. Podmínky přístupu ke zdravotní péči

7.1 Podmínky přístupu ke zdravotní péči záleží, právě tak jako podmínky přístupu na trh práce nebo k samostatné výdělečné činnosti, na druhu pobytového režimu. Vzhledem ke zdravotní péči je nejvýhodnějším režim povolení k pobytu, kde vznikne účast na veřejném zdravotním pojištění ze zákona a cizinec tak má nárok na zdravotní péči ve stejném rozsahu jako občan České republiky. V režimu dlouhodobých víz a přechodného pobytu vznikne účast na veřejném zdravotním pojištění pouze v případě, že cizinec je zároveň zaměstnancem zaměstnavatele se sídlem v ČR.

7.2 V ostatních případech je přístup ke zdravotní péči podmíněn uzavřením smluvního zdravotního pojištění, které ovšem nepokrývá některé preventivní zákroky a některé nákladné zákroky, včetně léčby vrozených vad. V případě příslušníků slovenských romských komunit na českém území je posledně zmíněný problém spíše druhotný. Zásadnější je cena smluvního zdravotního pojištění přesahující tisíc korun měsíčně za osobu, kterou by většinou chudé rodiny nebyly schopny hradit ani pro jednoho svého příslušníka, natož v případě, kdy je takových členů rodiny více. Platnost smluvní pojistky, na rozdíl od veřejného zdravotního pojištění, je dále samozřejmě podmíněna řádným placením pojistného a nevztahuje se na některé preventivní výkony a výkony které jsou nákladnějšího charakteru (např. složité operace nebo závažná onemocnění vyžadující drahou léčbu).

7.3 Problémem slovenských příslušníků romské komunity v přístupu ke zdravotnímu pojištění je zejména fakt, že ani ti, kteří by splňovali základní podmínku sloučení rodiny v přístupu k povolení k pobytu, na něj většinou nedosáhnou z důvodů zmíněných výše. Jsou většinou držiteli potvrzení o přechodném pobytu, smluvní pojistku uzavřenu nemají, a pokud nejsou zaměstnanci zaměstnavatele se sídlem v České republice, nemají vůbec nárok na bezplatnou zdravotní péči. To je problémem zejména u skupin osob kde je objem poskytované zdravotní péče zpravidla největší, to znamená u nezletilých dětí v útlém věku, starších osob a žen v souvislosti s těhotenstvím a mateřstvím.

V souvislosti s těhotenstvím a mateřstvím je problematický také fakt, že poskytovaná zdravotní péče se dělí na péči o matku a péči o dítě, přičemž objem poskytnuté péče se účtuje zvlášť. Tedy např. v případě, kdy je otcem dítěte občan ČR, dítě nabude narozením státní občanství ČR, ze zákona získá trvalý pobyt a je tak účastno na veřejném zdravotním pojištění, přičemž plátcem pojistného za ně je stát. Pokud je ale matka cizinkou, v tomto případě státní občankou Slovenské republiky, která nemá povolení k pobytu a vztahuje se na ni jiný pobytový režim, tj. např. přechodný pobyt za účelem sloučení rodiny, péče o ni v souvislosti s těhotenstvím nemůže být z veřejného zdravotního pojištění hrazena a rodina by ji měla uhradit. Jedná se o částky v řádech desítek tisíc korun, podle komplikovanosti porodu. Romské rodiny nejsou schopny tyto částky uhradit. Ztráty potom většinou nesou zdravotnická zařízení, protože vzhledem k finanční situaci povinných není naděje, že by se podařilo neuhrazené částky na nich úspěšně vymoci. Řešením je porod ve Slovenské republice, protože dítě nabývá po matce také slovenské státní občanství. Toto řešení však nepřichází vždy v úvahu a vzhledem k praktickým problémům s ním spojeným také není nijak často využíváno. Rodiny v konečném důsledku náklady nenesou, nesou je zdravotnická zařízení, která nemají šance svou pohledávku vymoci.

8. Podmínky přístupu k sociálnímu zabezpečení

8.1 Dávky státní sociální podpory

8.1.1 Přístup k dávkám státní sociální podpory (zákon č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře) sice obecně není podmíněn druhem pobytového oprávnění, rozdíly však přesto existují. Povolení k pobytu zakládá základní podmínku pro přístup k nároku na dávky ode dne kdy byl pobyt povolen.

8.1.2 Jinak je tomu v případě dlouhodobých víz nebo potvrzení o přechodném pobytu. Orgány státní sociální podpory nečiní rozdíl mezi dlouhodobými vízy a přechodným pobytem jak to činí Cizinecká policie. Zákon o státní sociální podpoře ani nepracuje s těmito pojmy, ale s pojmem „hlášení“, tedy úkonem který je v obou uvedených režimech nepochybně splněn. Nárok na dávky v obou případech vzniká až teprve po uplynutí 365 dnů ode dne hlášení. Tato podmínka se nezkoumá u dětí cizinců hlášených a narozených na území České republiky do jednoho roku jejich věku.

8.1.3 Celou problematiku dále komplikuje skutečnost, že podmínka „hlášení“ se nezkoumá pouze u osoby které má vzniknout na dávku nárok, ale u všech osob s ní společně posuzovaných, tedy zjednodušeně řečeno u všech členů rodiny, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Přistěhování člena rodiny – občana SR pro českou romskou rodinu tedy může znamenat ztrátu nároku na dávky po dobu jednoho roku, a to pouze v případě, kdy si tento nový člen domácnosti vyřídí povolení k přechodnému pobytu. V opačném případě rodina nárok na dávky ztratí úplně. Důvodem bývá paradoxně i skutečnost, že nový člen rodiny nedosáhne na povolení k pobytu z důvodu celkové hmotné nouze rodiny, ačkoliv základní kvalifikovaný důvod sloučení rodiny s občanem ČR splňuje.

8.1.4 V současné době se tento problém podle poznatků PPO řeší cestou žádosti o prominutí podmínky trvalého pobytu, o které rozhoduje orgán kraje v přenesené působnosti a v drtivé většině případů jí vyhoví.

8.2 Dávky sociální potřebnosti

8.2.1 Nárok na dávky sociálně potřebným občanům (zákon č. 482/1991 Sb. o sociální potřebnosti) zpravidla příslušníkům slovenské romské komunity v Čechách vznikne až v závislosti na uplatnění nároku na dávky státní sociální podpory.

8.2.2 Osoby, které jsou držiteli povolení k pobytu, zpravidla mají dostatečné příjmy již vzhledem k požadovanému zajištění prostředků k pobytu, kterým je vydání povolení k pobytu podmíněno. Na základě hlášení k pobytu pak vznikne nárok na dávky sociální podpory ihned, jsou-li splněny ostatní podmínky, a příjem rodiny tak obvykle neklesne pod příjmovou hranici sociální potřebnosti.

8.2.3 Osobám v režimu přechodného pobytu jsou podle zkušeností PPO dávky sociální potřebnosti vypláceny jen v těch případech, kdy orgán kraje v přenesené působnosti již rozhodl o prominutí podmínky trvalého pobytu a rodina nepřekročila hranici sociální potřebnosti přesto, že dávky státní sociální podpory pobírá. Tento postup má svou logiku vzhledem k tomu, že dávky sociální potřebnosti mají subsidiární charakter. Slouží tedy jen jako doplňkový mechanismus sociální sítě tam, kde jsou ostatní nároky již čerpány a rodina je přesto pod hranicí sociální potřebnosti. Od výše příspěvků čerpaných z jiných systémů se pak odvíjí přiznání celkové výše dávek sociální potřebnosti.

8.2.4 V případech osob jejichž pobyt není nijak upraven by teoreticky přicházelo v úvahu pouze přiznání dávek podle §8a zákona, tedy dávek sociální péče v mimořádných případech. Tyto dávky byly v minulosti hojně přiznávány příslušníkům české romské komunity kteří neměli vyřízeno české státní občanství ani trvalý pobyt podle předpisů o pobytu cizinců a neměli z těchto důvodů nárok na dávky státní sociální podpory. Podle zkušeností PPO ovšem taková praxe není ve vztahu k příslušníkům slovenské romské komunity výrazně využívána. Zřejmě je tomu tak proto, že poskytnutí takové dávky v drtivé většině případů nic neřeší, zatímco alternativní cesta vyřízení přechodného pobytu s následnou žádostí o prominutí podmínky trvalého pobytu k příslušnému orgánu kraje je z dlouhodobého hlediska mnohem efektivnější.

9. Dávky důchodového zabezpečení

9.1 Pro otázku nároků na dávky z důchodového zabezpečení má zásadní význam smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (228/1993 Sb.). Tato smlouva se vztahuje na občany obou smluvních států i na jejich rodinné příslušníky a při používání právních předpisů smluvních států si jsou jejich občané navzájem rovni. Dávky důchodového zabezpečení, na které vznikne nárok podle právních předpisů jednoho ze smluvních států, nemohou být kráceny, měněny, zastaveny, odňaty nebo zabaveny z důvodu, že se osoba zdržuje na území druhého smluvního státu. Podobně pokud je podmínkou nároku na dávky pobyt na území jednoho ze smluvních států, nepovažuje se pobyt na území druhého z nich za pobyt v cizině. Dávky se přiznávají a vyplácejí za podmínek stanovených právními předpisy smluvního státu, na jehož území má občan ČR nebo SR trvalý pobyt. Doby zabezpečení, které byly získány před rozdělením ČSFR se považují za doby zabezpečení smluvního státu, na jejichž území měl sídlo zaměstnavatel občana ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy přede dnem rozdělení. Podobně pokud nevznikne nárok na důchod ve smluvním státě, posoudí nositel zabezpečení nárok na důchod s přihlédnutím k dobám zabezpečení získaným v obou smluvních státech, a oba nositelé zabezpečení se pak na výplatě důchodu podílejí poměrně.

9.2 Pro příslušníky slovenské romské komunity kteří chtějí žít na území České republiky je tento systém výhodný, ovšem za předpokladu, že v jeho rámci získají na území obou smluvních států doby zabezpečení potřebné k tomu, aby nárok na důchod vůbec vznikl. Jedinou poměrnou nevýhodou je přepočtový kurs slovenské koruny při vyplácení důchodu, na který vznikl nárok ve Slovenské republice, do České republiky. Tento problém však je spíše obecného rázu a potýkají se s ním všichni poživatelé důchodů kteří získali doby zabezpečení nebo jejich část ve Slovenské republice.

10. Rasová diskriminace

10.1 V souvislosti s životem příslušníků slovenských romských komunit v České republice je třeba se krátce zmínit rovněž o problémech rasové diskriminace. Současná právní úprava již poskytuje solidní základ pro důsledné postihování rasově motivovaného násilí a v poslední době dochází rovněž k jejich důslednějšímu vyšetřování orgány činnými v trestním řízení a jejich postihování soudy. Notoricky se vyskytující, v podstatě opomíjené nebo bagatelizované jsou méně závažné, ale o to častější postupy spočívající v otevřené rasové diskriminaci v přístupu k zaměstnání, bydlení, zboží a službám.

10.2 V oblasti bydlení je rasová diskriminace vůči Romům obecným jevem a není omezena jen na slovenské příslušníky romských komunit. Ti jsou ale mnohem zranitelnější skupinou než čeští Romové, protože vůbec nemohou aspirovat na získání bydlení v nemovitostech vlastněných místní samosprávou a jsou odkázáni na nájemní bydlení nebo ubytování nabízené soukromými osobami. Podle zkušeností PPO drtivá většina provozovatelů ubytoven nebo azylových domů předem výslovným dotazem nebo „obhlídkou“ fyzického zjevu zájemce o bydlení zjišťuje, zda se nejedná o Romy, a stejným způsobem se chovají i pronajímatelé nabízející volné byty k pronájmu. Je to jeden z důvodů, proč příslušníci slovenské romské komunity často rozšiřují řady obyvatelstva romských ghet, kde žijí u příbuzných, v podnájmu většinou bez vědomí pronajímatele nebo užívají volné příbytky bez právního důvodu.

10.3 Rasová diskriminace v přístupu k zaměstnání není důsledně sledována Úřady práce, a to podle názoru PPO i tam, kde by byl namístě kategorický postup[16]. Rasová diskriminace v souvislosti s nabídkou zaměstnání se samozřejmě netýká pouze příslušníků slovenské romské komunity. Může však u nich vyvolávat ochotu přijmout jakoukoliv práci a tedy zejména práci „na černo“. Ti, kteří pobývají v ČR pouze na základě přechodného pobytu, se totiž na rozdíl od českých Romů nemohou registrovat na Úřadě práce a pobírat hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání.

10.4 V oblasti přístupu ke zboží a službám nemá rasová diskriminace tak závažné následky jako v oblasti přístupu k zaměstnání nebo v bydlení. Negativní dopady jsou zřejmě stejně závažné jako v případě českých Romů.

III. Závěr

Je zřejmé, že přítomnost slovenských příslušníků romských komunit v Čechách ohrožuje české romské komunity dalším sociálním propadem.

Důvodem jsou zejména příliš přísné požadavky spojené s vydáním povolení k pobytu, na které ekonomicky spíše slabé romské rodiny vůbec nedosáhnou. Udělování přechodného pobytu není dostatečným řešením. Takto „hlášení“ slovenští příslušníci romských rodin způsobí, že rodině vznikne nárok na dávky státní sociální podpory až po roce, přičemž náklady potřebné na výživu rodiny vzrostou okamžitě, není-li nový člen ekonomicky činný (např. těhotná manželka).

Přechodný pobyt neopravňuje k přístupu k veřejnému zdravotnímu pojištění – vysoké smluvní pojistky rodiny platit nemohou, zůstávají dlužni zdravotnickým zařízením, což zase ohrožuje ekonomicky činné členy rodin (manžele a manželky) od nichž pak zdravotnická zařízení mohou dlužné částky vymáhat. Není-li v rodině taková osoba, nesou ztráty zdravotnická zařízení.

Osoby bez zaměstnání a vzdělání, s malou šancí uplatnit se na trhu práce, mohou pak představovat antisociální prvek v komunitách, ve kterých žijí. Některé z těchto negativních vlivů lze zamezit uplatňováním metod terénní sociální práce, které přinášejí výsledky. Jiné jsou ale v podstatě za stávající situace neřešitelné.

[1] Ustanovení §18 odst. 1 písm. c) připouštělo výjimku při vyžadování splnění této podmínky, pokud občan prokázal, že požádal o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky a jeho žádosti nebylo do tří měsíců vyhověno, a současně před okresním úřadem prohlásil, že se vzdává státního občanství Slovenské republiky. Aplikace této části ustanovení vedla ke vzniku dvojího státního občanství, protože podle platné slovenské úpravy nemělo takové prohlášení za následek ztrátu slovenského státního občanství.

[2] Nejobtížnější dosud je zjišťování státního občanství u nejmladších osob. Po celou dobu existence federace nebyla státní občanství republik vyznačována ani zjišťována. U bývalých československých občanů je tak třeba určit zpětně nabytí republikového občanství k 1.1.1969; u československých občanů, kterým bylo 1.1.1969 méně než patnáct let, nabytí republikového občanství jejich rodičů k 1.1.1969. U nejmladších osob je nutno zjišťovat nabytí občanství k 1.1.1969 jejich prarodiči.

[3] Udělením nabývali zejména ti bývalí českoslovenští občané, kteří nesplňovali podmínku dvouletého trvalého pobytu pro prohlášení a dále osoby uvedené v §19 zákona, u nichž se nevyžadovalo prokázání tzv. pětileté bezúhonnosti.

[4] Jednalo se téměř výlučně o nesplnění podmínky tzv. pětileté bezúhonnosti. Ti, kteří nesplňovali podmínku dvouletého trvalého pobytu, totiž mohli nabýt státní občanství ČR udělením na základě §7 zákona.

[5] Týká se zejména nezletilých, kteří ještě nedovršili 15 let věku, ale i starých osob

[6] Výklad předpisů o nabývání státního občanství – sdělení, č.j.: PPR-2552/CPP-C-203-93, k č.j. 21-22687/93

[7] Kromě změn diskutovaných výše byl zákon č. 40/1993 Sb. novelizován ještě zákonem č. 140/1995 Sb., který se týkal zejména úpravy podmínek udělení státního občanství ČR pro osoby, které přesídlily do ČR na základě pozvání vlády do 31.12.1994.

[8] §18 odst. 1 deklaruje, že volba státního občanství Slovenské republiky v době od 1. 1. 1992 do 31. prosince 1993 nezpůsobila pozbytí státního občanství ČR. (K tomu dále nález ÚS IV. ÚS 34/97) §18 odst. 2 pak stanovil, že nadále již státní občan ČR, který měl k 31. prosinci 1992 státní občanství České republiky, nepozbude nabytím státního občanství Slovenské republiky státní občanství České republiky.

[9] §18a odst. 2b). Těmito doklady mohou být důkazní prostředky dle správního řádu: tedy zejména svědectví, znalecké posudky, listiny, čestná prohlášení nebo výsledky ohledání.

[10] K tomu viz např. http://www.romove.cz/cz/clanek/18785

[11] Poradna ostatně identifikovala ústní odmítání žadatelů jako rozšířenou praxi ještě v letech 1996-1999 v případech žadatelů o udělení státního občanství ČR, a s touto praxí se setkává i nadále v řízeních o provedení volby státního občanství ČR podle §18a zákona č. 40/1993 Sb. v platném znění.

[12] PPO je znám případ rodiny se šesti dětmi v J., které slovenské úřady vyměřily na správních poplatcích za propuštění ze státního svazku SR více než patnáct tisíc korun.

[13] Poplatek za propuštění ze státního svazku SR činil až do srpna 1995 1390,-Kč za každé dítě a 2761,- Kč za dospělého.

[14] Zákonem č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců, byl zrušen zákon č. 68/1965 Sb., o pobytu cizinců na území Československé socialistické republiky. Tato úprava však již do postavení slovenských příslušníků romských komunit nijak výrazněji nezasáhla; snad jen ojediněle se mohla vztahovat na ty, kteří nebyli československými státními občany.

[15] Čl. 10 Ústavy ČR

[16] V zimě roku 2003 provedla PPO výzkum ohledně postojů a zkušeností Úřadů práce s různými projevy diskriminace včetně diskriminace rasové. V oblastech s vysokým procentním poměrem obyvatel romského původu (severočeský, severomoravský, kraj Vysočina, východočeský, středočeský, zlínský kraj) ÚP uváděly, že se setkávají a mají zkušenosti s diskriminací z důvodu věku a pohlaví. O rasové diskriminaci Romů uvedly, že si na ni sami Romové často stěžují jako na důvod své neúspěšnosti při získávání zaměstnání. Vyjádření tak budila dojem, že ÚP považují stížnosti Romů spíše za výmluvu.

Navigace

Vyhledávání

Rada vlády pro záležitosti romské menšiny

PPOV

Nepřehlédněte