Seriál k Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením – 1. díl

Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením (dále jen „Úmluva“) je klíčovým dokumentem mezinárodního práva v oblasti práv osob se zdravotním postižením. Víte však, co přesně Úmluva upravuje, jakých oblastí se dotýká a jak má být smluvními stranami včetně České republiky plněna? Tyto otázky a mnoho dalších napomůže zodpovědět série příspěvků zaměřených na jednotlivé články Úmluvy a práva, která z nich vyplývají.

Úmluva byla přijata Valným shromážděním OSN 13. prosince 2006, pro Českou republiku vstoupila v platnost 28. října 2009. Jedná se o mezinárodní dohodu, kterou v současné době přijalo již 186 států z celého světa, přičemž jednou ze smluvních stran je také Evropská unie.

Úmluva obsahuje celkem 50 článků, ve kterých se kromě obecných otázek zabývá mnoha různými oblastmi, které ovlivňují každodenní život lidí s postižením (např. zaměstnávání, vzdělávání a mnoho dalších).

V rámci dnešního úvodního dílu se zaměříme na Článek 1 Úmluvy, který stanoví její účel.

Cílem Úmluvy je zajistit, aby lidé s postižením mohli využívat stejná práva a ve stejném rozsahu jako všichni ostatní. Má zlepšit zapojení lidí s postižením do společenského a politického života, podporovat jejich nezávislosti a samostatný život. Zákaz diskriminace, respekt k lidské důstojnosti a rovné zachází se tak prolínají všemi jejími ustanoveními.

Článek 1 Úmluvy obsahuje také jednu z nejdůležitějších definic, definici osob se zdravotním postižením, tedy těch, které má Úmluva chránit a zaručit jim plné a rovné využívání všem práv.

Za osobu se zdravotním postižením je dle Úmluvy považován ten, komu dlouhodobé fyzické, duševní, mentální nebo smyslové postižení může v souvislosti s různými překážkami bránit plnému a účinnému zapojení do společnosti. Jedná se tedy o všechny, kteří vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo dlouhodobému či trvalému zdravotnímu znevýhodnění mají určité specifické potřeby či potřebují individuální přístup.

Osoby se zdravotním postižením jsou velmi různorodá skupina a jejich potřeby a potíže se liší také podle toho, v jaké oblasti se jejich zdravotní postižení projevuje. Statisticky nejčastějším typem postižení je postižení pohybové, člověk pohybující se na vozíku je tak klasickým stereotypním příkladem vnímání lidí s postižením majoritní společností. Mezi další však patří mnoho dalších typů postižení - postižení zraková, sluchová, mentální, duševní, ale i postižení vnitřních orgánů či poruchy hlasu a řeči a jejich kombinace. Mnohé z nich jsou tak na první pohled neviditelná. Vždy proto přistupujme k ostatním s respektem a pochopením.

V rámci dalšího dílu seriálu se podíváme blíže na článek 2, který definuje další důležité pojmy, a na článek 3 stanovící obecné zásady.